Spousta lidí už v ní pomalu viděla novou Kateřinu Neumannovou. Blonďatá běžkařka Barbora Havlíčková (23) v šestnácti závodila na mistrovství světa, v sedmnácti na olympiádě, podepsala marketingovou smlouvu s významnou agenturou Sport Invest. Pak na dva roky zmizela kvůli poruše příjmu potravy. Už se ale vrací zpět, koncem ledna stála na stupních vítězů v Alpen Cupu. „Stojí za to se uzdravit,“ vzkazuje lidem s podobnými problémy.
Působila jako šťastné sluníčko, které má před sebou báječnou kariéru. Na olympiádě v Pchjongčchangu před šesti lety v cílové rovince celá rozzářená mávala hůlkami na všechny strany. Málokterá sedmnáctiletá holka tohle zažije.
„Dalo by se říct, takovej teenage dream. Chvilku asi jo, pak moc ne...“ napsala Barbora Havlíčková vloni v létě v instagramovém příspěvku.
Na několika desítkách řádků se v něm vracela k momentu, který ji poslal do dlouhodobých potíží.
„Napsala jsme mému trenérovi něco jako “jsem tlustá, přestanu jíst, abych dobře lyžovala”, to stejný jsem si doma napsala na papír. A tak jsem taky udělala,“ líčila. „Ten příběh je dlouhej a složitej, každopádně v tu dobu jsem měla pocit, že mě nikdo nevidí a neslyší. Neměla jsem kontrolu ve svém životě téměř nad ničím, ale nad tím, kolik toho sním, ano. Začalo to postupně, ale intenzivně. Tak, jak mi je vlastní. Všechno, nebo nic.“
Mladá dívka se jako tolik jejích vrstevníků chytila do pasti. Velkou vůli a touhu se prosadit proměnila v sebezničující kampaň. Její talent se rozplýval, což ale nebylo tak strašné jako to, že šlo o zdraví. A možná i život.
O to pozoruhodnější je její vytrvalá cesta zpět. Havlíčková se vrátila ke sportu, vloni si na mistrovství světa v Planici zazávodila ve štafetě. A před pár týdny skončila v závodě Alpen Cupu, mezinárodní soutěži pro závodníky s budoucností, v hromadném závodě na 20 kilometrů klasickou technikou v Jakuszycích třetí. Dostala se na stupně.
„Udělalo mi to obrovskou radost. Přišlo mi to jako taková motivace, záblesk. Od té doby, co jsem se vrátila po zdravotních potížích, byl tohle konečně závod, kdy jsem měla pocit, jaký jsem mívala dřív. Že se zase všechno sešlo, člověk si to užil a šlo mu to,“ říká Havlíčková. „Je to povzbuzení do práce, potvrzení, že je to o tom vytrvat, být trpělivá, dát tomu čas. Je to potvrzení, že to tam pořád je, že mám pořád na to jezdit rychle.“
Je to další krok po dlouhé cestě z bodu nula. Z výhledu na báječný rozjezd kariéry se Havlíčková propadla do těžkých chvilek.
„Plácala jsem se v tom několik let, stálo mě to hromadu zážitků, času, přátel, zdraví a spousty dalšího. Byl to pobyt ve stacionáři, roční ambulantní léčba a stovky hodin psychoterapie,“ popsala na Instagramu.
Láska ke sportu jí ale zůstala a pomohla jí, když se hrabala zase nahoru. Dostala se do reprezentačního béčka, kde už dva roky pracuje pod vedením kouče Aleše Lejska, bratra životního partnera biatlonistky Veroniky Vítkové Marka.
„Já ji bral od začátku jako vrcholovou sportovkyni, tak jsem k tomu všemu přistupoval,“ vysvětluje Lejsek. „Dávali jsme si postupné cíle. Nejdřív, aby přijela na kemp. Pak bylo naším cílem, aby na kempu vydržela od začátku do konce. Zjišťovali jsme, že můžeme zvyšovat dávky. Všechno šlo velmi dobře nahoru a v tomhle trendu to pokračuje dál. Díky tomu se začínají objevovat první výsledky. Bára na sobě pracuje, je dříč, dává tomu maximum po všech stránkách. Díky její vůli se to takhle daří. Neříkám, že je to vždycky jednouché.“
Havlíčková nebyla kdysi považovaná za velký talent náhodou. Už v mládežnických letech uměla lyžovat a měla v sobě drive bojovat, něco dokázat. V roce 2018 jí na juniorském MS ve švýcarském Gomsu jen o zlomek času unikla medaile. A teď znovu ukazuje, co dovede.
„Pro lyžování má cit a je na holku dynamická. Má v sobě šmrnc. To tam je samozřejmě pořád,“ chválí ji Lejsek. „Po výpadcích, které v minulosti byly, potřebuje do sebe dostat objem práce, aby dokázala vydržet vysoké tempo v závodu. Ona sama ví, že na začátku to bylo na úrovni nula. Dneska mi každou chvíli hlásí, že je na bodu číslo osm. Sama je zvědavá, kam až je schopná to posunout. Zájem z její strany je hrozně veliký. V tom ji obdivuju. Po tom, čím vším si prošla, je schopná obětovat sto padesát procent a jde do toho.“
Jde však o maximum vůle, tréninkové píle. Nikoli o snahu obětovat vizi úspěchu cokoli, včetně zdraví.
„Vydala jsem se cestou léčby. Chci být zdravá, žít plnohodnotný život. To byl ten největší závod, který jsem kdy závodila,“ říká Havlíčková. „To, že se tohle podařilo zvládnout, vnímám jako největší vítězství. Když vyjde výsledek, mám radost a dobré pocity, že to jde zdravou a správnou cestou. Přála bych si, aby si někdo z mého závodění něco odnesl. Abych nechala stopu, že stojí za to udělat x kroků zpátky, aby člověk mohl dělat skoky dopředu. Message je: Stojí za to se uzdravit.“
