Iva Pekárková: Láska, naděje a dálkové ovládání
Včera mi přišel další nigerijský dopis. Teda ne „dopis 419“ (pojmenovaný podle paragrafu nigerijského trestního zákoníku, pojednávajícího o podvodech). Dopis od dívky, která si už tři měsíce píše s Nigerijcem z Benin City, šíleně se milujou a ona potřebuje poradit, jak ho co nejdřív dostat do Čech. Dřív než se mu tam stane něco hroznýho.
Už teď je na tom mizerně – nemá peníze, rodina ho vyhodila z domu kvůli vztahu s ní, a ještě po něm jde jakýsi místní gang. Musí ho zachránit!
Čtěte také
Takových dopisů už jsem dostala několik tuctů, podobají se jeden druhému jako hrášky v jednom lusku, číst je je nuda k ukousání, smísená s pocity bezmoci. Nad každým povzdechnu a otevře se mi příslovečná kudla v kapse, ale odpovím na něj, protože ženské, které se ocitnou v téhle situaci, zoufale potřebují radu a pomoc.
Zejména od doby, co mi pár z nich napsalo, že já jsem si přece miláčka z Nigérie přivezla po kratším korespondenčním vztahu, že je o 33 let mladší a po deseti letech nám to pořád funguje, mnou cloumají pocity zodpovědnosti.
Čtěte také
Sice jsem si miláčka z Nigérie nepřivezla a korespondenční vztah jsme neměli, potkali jsme se naživo v Praze, je o pouhých 11 let mladší a jsme spolu 22 let, ale i tak. Díky šumu na sítích možná i můj „případ“ přesvědčuje tyhle dívčiny, že láska jejich dálkových šamstrů je bezbřehá a potrvá věčně.
Mám Nigerijce ráda. Nejen toho „svého“, skoro všechny. Je to veselý a srdečný národ, pohostinný a vybavený pohotovým úsměvem. Jasně že z Nigerijců můžou být skvělí manželé či skoromanželé, oddaní, milující a zodpovědní, to znám z vlastní zkušenosti a zkušeností několika svých známých.
Ti, které potkáte na sítích, nebývají tak skvělí
Problém je v tom, že ti mladíci, co nejpilněji pátrají po dívkách z bohatších zemí, které by je dostaly do Evropy, s největší pravděpodobností nejsou dobrý materiál pro vztah. Jsou to podvodníci. Přesně ti lidé, kvůli kterým má Nigérie ve světě tak špatnou pověst.
Čtěte také
Dlouho pracoval každý samostatně nebo ve společnosti pár podobných budižkničemů v internetových kavárnách otevřených celou noc. V posledních pěti nebo osmi letech se ale tihle týpci sdružují do… no asi gangů. Každý má svého bosse a pohůnky, kteří korespondující chlapce povzbuzují, odměňují je za úspěchy, trestají za nezdary. A radí jim, jak na to.
Každou, která se chytne, je třeba nejdřív důkladně zaháčkovat a ujistit se, že ho „neopustí“. Vzápětí se na chlapce začne lepit smůla. Ožebračí ho ozbrojení lupiči. Chytne ho slepák a nemá na operaci. Spí noc co noc ve škarpě u silnice, protože ho příbuzní vyhodili z domu. Ne, nechce po ní peníze. Ale kdyby přece jen mohla něco poslat…
Tihle týpci se naučili, jak se proměnit v dálkové ovladače operující s láskou a nadějí. A taky s faktem, že jakmile jednou něco pošlete, investujete do nich, je těžší příště pomoc odmítnout a téhle lásky a naděje se vzdát. Pořádně toho využívají. A 97 procent jejich řečí je bohapustý marketing.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
