Z tiskových konferencí

Bestseller Bílá Voda  spisovatelky Kateřiny Tučkové získá první jevištní podobu v Městském divadle Brno. (V současné době je připravována inscenace také v pražském Národním divadle, kde však půjde o odlišnou adaptaci tohoto knižního díla.)

Brněnská rodačka Kateřina Tučková, autorka románů Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a dalších, je v současné době jednou z nejlepších a nejprodávanějších českých spisovatelek. Na její poslední román s názvem Bílá Voda čekali čtenáři celých deset let, kdy autorka procházela archivy, studovala materiály, mluvila s pamětníky, pobývala v klášteře a také prošla složitým duchovním hledáním, které jí pomohlo přiblížit se k jejím postavám i zevnitř. Sama říká, že je to její nejprožitější kniha. Právě za ni získala Státní cenu za literaturu za rok 2022.

režisér Dodo Gombár, dramaturg Miroslav Ondra a spisovatelka Kateřina Tučková

„Román i inscenace se strhujícím dějem jsou inspirovány skutečnými událostmi, kniha zpřítomňuje nejen opomíjenou kapitolu totalitního bezpráví, ale otevírá i otázku nerovného postavení žen v církvi a vlastně i v celé společnosti,“ přibližuje dramaturg inscenace Miroslav Ondra.

Městské divadlo Brno přinese jevištní adaptaci nejnovějšího románu Kateřiny Tučkové v dramatizaci a režii jednoho z nejvýraznějších tvůrců současnosti Doda Gombára, který je znám i brněnským divákům například svými adaptacemi literárních děl Žítkovské bohyně (krev je krev) také z pera Kateřiny Tučkové (2017) či Ztracený ráj (zpráva o člověku) podle Johna Miltona (2020).

Pro ty, co nejnovější román Kateřiny Tučkové ještě nečetli (a do premiéry to vzhledem k rozsahu knihy nejspíše nestihnete) je tu malé uvedení: Zastrčená vesnice s poetickým názvem Bílá Voda skrytá ve stínu pohraničních hor. Sem kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. O několik století později právě sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí, která ji přivedla na pokraj sebevraždy. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim zosobněný démonickým páterem Plojharem odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy dostala na výběr: vrátit se do civilního života, nebo s ostatními sdílet jejich příští osud. Nezaváhala ani na okamžik. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a vystavena ponižování v komunistickém kriminále i mučení, aby se vzdala víry v Boha. Marně. Lena však zjistí, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a brzy pochopí, že démoni obcházející minulost bělovodských řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu. Lena dál pátrá nejen po osudech sester z Bílé Vody, ale také se noří do vlastního nitra plného bolestí…

Erika Kubálková, Markéta Sedláčková, Míma Krajčová,
Radka Coufalová a Lenka Janíková na tiskové konferenci v klubu MdB

„Obvykle hovoříme o autorech, tady je to úplně zbytečné, když autorku předlohy tu přímo máme. Jsme za to velice rádi,“ těší Miroslava Ondru.
„Byla tady zmíněna téměř desetiletá příprava a následná práce na knize, ale nebudu zdržovat…,“ ujišťuje přítomné Kateřina Tučková. „K napsání románu mě vedla dvě zásadní témata. Jsou to příběhy řeholnic, které byly v 50. letech internovány v rámci Akce Ř, kterou se komunistický režim chtěl zbavit náboženského elementu, odstavit ho co nejdále od života běžných lidí. Části internovaných se dostalo „duchovní služby“ od tzv. Mírového hnutí katolického duchovenstva, což v nejednom případě byli donašeči a kolaboranti s režimem. Příběhy těch žen, které končily v pracovních táborech a děly se jim strašné krutosti, zůstaly oslyšeny. Druhé téma je obecnější – nerovná úloha ženy ve službách katolické církve, tehdy a vlastně i dnes. Mám radost, že první divadelní přepis mé knihy bude uveden právě v Brně, kde jsem doma, a že režie se ujal Dodo Gombár. Spojují nás dlouholeté milé a příjemné spolupráce.“

Eva Jedličková a Oldřich Smysl

„Bílou Vodou v Městském divadlo Brno završuji jakýsi svůj triptych inscenací dotýkajících se duchovních zdrojů či spirituálních hlubin. Je dobré, když se alespoň občas v divadelním zpracování objevují a narušují nebo i rozporují to, co se globálně děje okolo nás,“ říká Dodo Gombár. „I tento román Kateřiny Tučkové byl pro mě unikátní čtenářský zážitek a nemyslím to jako přepočet na stránky. Musíte se postavit před rozhodnutí strávit čas se 700stránkovým dílem a absolvovat cestu, která není snadná. Jste nekompromisně vtahováni do pavučinové sítě vztahů. Postupně jsem objevoval i potenciál, který vás přiměje k úvaze o dramatizaci a využití toho, že divadlo má v sobě bezprostřední sílu autenticity. Přišla otázka, zda se nepokusit tu horu téměř nezdolatelnou inscenovat na jevišti...
Silným zdrojem iniciace pro každého tvůrce je přítomnost jakéhokoliv extrému, kdy pracujete s hraničním bytím a myšlením postav. To způsobilo i první vlnu mého zájmu. Nechci dramatizaci nějak vztahovat k dnešní době nebo současnému pnutí světa, ale baví mě, že je to takzvané ženské téma. Berte to v uvozovkách, nerad používám klišé. ...Ženská síla vládne románu, i pohled do obsazení ukáže velkou převahu ženských postav, jejichž osudy se zhmotňují v extrémních příbězích plných zvratů. Je v tom celoživotní hledání věcí duchovní povahy, vracení se skrze letokruhy zpátky a k tomu, co je podstatné a nepominutelné. V touze objevovat minulost, potřebě vracet se k věcem, které jsou bolavé, samozřejmě nacházíme podobnost s Žítkovskými bohyněmi. Líbí se mi ta neustálá odvaha, přítomná právě i v extrémních situacích, stejně tak provokující postoje vůči zaběhnutým kánonům konzervativního kléru okolo. Mužské, velice nelichotivé téma se do díla vešlo způsobem, který je tvrdý gestem, a jako to, co deformuje svět ženský. V neposlední řadě diváky čeká fascinující příběh spletený z několika linií...“

Kateřina Tučková se na dramatizaci nijak nepodílela. „Když něco dopíšu, končím a přepínám na další téma...,“ říká. „Byla jsem překvapena tím, jak dokáže ten příběh stát, přestože spousta věcí z románu do dramatizace nepřešla, což je pochopitelné. Jsem spíše puntičkář, než abych se vyjadřovala k celé konstrukci. Jako autorka knihy rozhodně netrpím…“ (smích)

„Princip naší spolupráce je tvořivý,“ konstatuje Dodo Gombár, „Kateřina do toho vstupuje až ve chvíli, kdy je základ dramatizace postavený. A to způsobem nadmíru citlivým. Opoznámkovala nám toho spoustu, vnesla další vjemy, upozornila na disproporce. S dramaturgem jsme většinu připomínek zapracovali, protože ona je ta nejpoučenější, ne my. Někdy ale „vítězilo“ naše divadelní přesvědčení. Musíme ocenit férový způsob komunikace, korektní a maximálně otevřený.“

Komplikované rodinné vazby, brněnské předobrazy románových postav a vůbec značná kompoziční složitost. Jsou na místě obavy z obtížnější látky? Podle Doda Gombára nikoli: „Snažíme se velmi poctivě a vyčerpávajícím způsobem o to, aby všemu rozuměli a vazby pochopili především ti, kteří vám na jevišti vše zprostředkují. Dovolím si tvrdit, že v té chvíli vnímavý divák bude díky hereckým výkonům rovněž schopen dešifrovat sdělení úplně stejně a bude rozumět pohybu v časových rovinách. Mně nepřísluší publikum podceňovat, jsem dokonce přesvědčený, že divák je rád vtahován do nějakých vnitřních vzorců racionality i iracionality. Jen musí zapojit svou přítomnost v divadle aktivně.“

nezbytný podpis od autorky románu

Nápad na výtvarný koncept přišel podle slov scénografky Evy Jiřikovské celkem snadno: inspirovala ji jedna konkrétní kaplička z křížové cesty. Jinak čekejme symbolicky vyjadřovaný prostor.

Dodo Gombár připojil pohled do společné tvůrčí kuchyně: „S Evou už nějaký ten pátek postupujeme tak nějak stejně. Snažíme se na věci nahlížet s odstupem a vzdáleně od hyperreality. Řešení je v metafoře, k níž divadelní médium má blízko. Nepracujeme s dokumentem doby, děj se odvíjí nečekaným způsobem. Nastavujeme pro něj nové, divadelní parametry, musíme pracovat se zkratkou. Pro drastické detaily máme oporu v textu, nefabulujeme a nevytváříme parajevy, použijeme jen tvrdý, bohužel pravdivý jazyk a ve výtvarném gestu se pokoušíme do toho vnést nový rozměr. Naším úkolem je především tlumočit vzkaz autorky a vedle toho hledat nové dveře a prostory, kam zajít s divadelním přemýšlením o tématu.“

Miroslav Ondra pro jistotu směrem k divákům shrnuje podstatnou informaci: „Ani román, i když pojednává a vypráví o příbězích, které se děly, není historickou rekonstrukcí. Stejně tak naše inscenace nemá ambici být dokumentárním dramatem. Vyprávíme i prostřednictvím silných metafor. Inscenace přináší určitý soubor příběhů a témat, jejichž poselství vám chceme předat.“

Kateřina Tučková k tomu doplnila: „Na bezpráví a šikanu řeholnic se trochu zapomnělo. Historická obec na ně nezapomněla, téma bylo zkoumané a je odborně zpracované, ale nepřeskočilo na veřejnost tak jako jiná fakta a události, z nichž nejznámější asi je tzv. Akce K.“ (nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů, kterou komunisti spustili v roce 1950, pozn. red.)

Světovou premiéru adaptace bestselleru Bílá Voda uvede MdB na své Činoherní scéně. Autorskou hudbu k inscenaci zkomponovala Vladivojna La Chia (zazní v živém podání hudebníků na jevišti a v často v interakci s jevištní akcí).

Z hereckých osobností, které se promění ve velké množství postav tohoto mnohovrstevnatého románu, se můžete těšit na Lenku Janíkovou, Markétu Sedláčkovou, Dianu Velčickou, Eriku Kubálkovou, Drahomíru Hofmanovou, Radku Coufalovou, Svetlanu Janotovou, Pavlu Vitázkovou, Janu Musilovou, Máriu Lalkovou, Zuzanu Holbeinovou, Lenku Bartolšicovou, Evu Jedličkovou, Elišku Skálovou, Elišku Horňákovou, Mímu Krajčovou, Nikol Wetterovou, Jana Mazáka, Viktora Skálu, Dušana Vitázka, Petra Halberstadta, Oldřicha Smysla, Patrika Földešiho, Jana Valeše a Martina Mihála.

Divadlo upozorňuje na délku představení, která bude přesahovat tři hodiny.

zpracoval + foto: Michal Novák