Rozsáhlá rozhlasová síť, kterou čínský firewall nedokáže zastavit

V přeplněném čínském vězení ukryl slepý právník Chen Guancheng před dozorci svůj nejcennější majetek – krabici od mléka.

Kapesní krátkovlnné rádio.

Po tři roky se Chen těšil na hodiny po zákazu vycházení. S dekou omotanou přes hlavu a kovovou anténou vysílačky podél těla ležel v klidu, zatímco mu vibrační zařízení pod uchem oživovalo svět za zdmi věznice. Petenti, protestující, oběti porušování lidských práv, občanské hnutí za přerušení vazeb s Komunistickou stranou Číny (KS Číny) – v tom drobném šumění je viděl všechny. Byl svobodný.

Po deseti letech od útěku Chena do Spojených států se nabídka západních vysílacích stanic pro Číňany, kteří touží po informacích, jako je on, značně zmenšila.

Rozhlasové mocnosti – BBC, Deutsche Welle, Voice of America – buď omezily své služby v Číně, nebo přesunuly své programy na internet. Zároveň tzv. „Velký firewall“, režimní cenzurní aparát zaměřený na digitální izolaci Číny, každým dnem roste.

Proti tomuto trendu stojí rozhlasová síť Sound of Hope, kterou provozují převážně dobrovolníci a která ve 22:00 a o půlnoci pravidelně informovala Chena o aktuálním dění v Číně během jeho let strávených ve vězení.

Společnost se nyní může pochlubit jednou z největších sítí krátkovlnného vysílání v Číně s přibližně 120 stanicemi, které vysílají signál do Číny 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Allen Zeng, spoluzakladatel a generální ředitel společnosti Sound of Hope, považuje krátké vlny za odpověď na informační embargo režimu.

„Mohou vypnout internet, vykonat vraždu, umýt krev a znovu ho zapnout,“ řekl Epoch Times a poukázal na íránský model blokování internetu během celonárodních protestů.

U krátkovlnného rádia však „nemají kde ho vypnout“, řekl Zeng.

„Je to jako déšť, který padá z nebe – nemají možnost zablokovat oblohu.“

Hlas, kterému lze věřit

Nepravděpodobná cesta Zenga, tehdejšího inženýra ze Silicon Valley, začala v roce 2004.

V Číně probíhala rozsáhlá celostátní kampaň zaměřená na téměř každého třináctého Číňana, který žije podle pravdivosti, soucitu a snášenlivosti, což jsou tři principy skupiny věřících Falun Gong.

Svévolné věznění, otrocká práce, psychiatrické léky a sexuální zneužívání – příběhy, které se z Číny dostávaly ven, byly natolik nechutné, že Zeng a tým podobně smýšlejících čínských emigrantů cítili, že už nemohou dál nečinně přihlížet.

Museli jsme s tím něco udělat. Museli jsme zastavit to zabíjení,“ řekl.

První, co ho napadlo, byla krátkovlnná vysílačka, která byla v Číně běžnou součástí domácnosti už od dob studené války a ke které se v roce 1989 Zeng a další vysokoškolští studenti obraceli pro informace, když úřady přejely tanky přes demonstranty milující demokracii na náměstí Nebeského klidu.

„Protože ničemu jinému se nedalo věřit,“ řekl.

S malým rozpočtem a malým know-how začal tým v malém: pronajal si jednu hodinu vysílacího času od taiwanského národního vysílání Radio Taiwan International.

V té době právě vyšlo „Devět komentářů ke komunistické straně Číny“, série redakčních článků Epoch Times, které se zabývaly povahou čínského režimu, a Sound of Hope je převzal do zvukové podoby.

Byl to takový hit, že krátkovlnná rádia byla v Pekingu několik měsíců vyprodaná.

Odezva a občasná slova povzbuzení od posluchačů, kterým se podařilo obejít čínskou internetovou cenzuru, udržely Zengův tým v chodu. Disidenti se přidávali a programy se rozšiřovaly. Brzy se stali největším zákazníkem Rádia Taiwan International.

Vzhledem k neprůhlednosti údajů z Číny je obtížné odhadnout, jak velké je publikum této sítě.

Stanice Sound of Hope se však stala natolik vlivným médiem, že upoutala pozornost Pekingu. Čínský režim začal vyvíjet nátlak na taiwanského partnera rozhlasové sítě.

Taiwanský vysílatel nakonec ustoupil. Sound of Hope se vrátila na začátek.

,Chůze ve tmě‘

Vzdát se nebylo v Zengově slovníku.

Když se partnerství s Taiwanem rozpadlo, inženýři se vrhli na vývoj vlastních řešení. Při konstrukci vlastního vysílače se inspirovali rádiovými vlnami rybářských lodí.

Výsledkem byla miniaturní věž na Taiwanu s anténami směřujícími vzhůru, které se rozprostíraly jako křídla. Přezdívají jí „Mořský racek“.

Tým si stanovil nízké cíle. První „racek“ měl výkon 100 wattů – tisícinu nejmenšího radiového provozu, který si pronajali od taiwanského provozovatele vysílání.

„Byla to jediná věc, kterou jsme si mohli dovolit,“ řekl Zeng.

„Racek“ číslo 1 měl krátkou životnost, stejně jako mnoho jeho následovníků, jejichž signály čínské úřady rychle rušily. Pro tým to však byl významný objev: při výkonu 100 wattů měli stále šanci být slyšeni.

S každým novým výtvorem pokračovali ve výrobě a vylepšování svého vybavení.

„Bylo to jako chůze ve tmě – nevěděli jsme, jestli ten tunel skončí,“ řekl Zeng.

Nakonec se na 16. pokus dočkali průlomu. Signál pronikl skrz a udržel se.

Zeng usoudil, že pro tuto chvíli spotřebovali veškerý rušivý výkon z Číny.

„Docela jsme je přestříleli,“ řekl. „Nemohou se pohybovat tak rychle jako my.“

Expanze

Nehledě na technické problémy nebylo snadné stanice zprovoznit.

Divočina, která je pro ně nejlepším místem pro nepřerušovaný signál, je také útočištěm strašidelných plazů, od štírů po hady. Dobrovolník Hsieh Shih-mu při stavbě jedněch z prvních „racků“ v jižním cípu Taiwanu jednou šlápl na hada a spatřil jich mnohem více. Často byl po kličkování domů na motorce po černé horské silnici pokrytý komářími štípanci.

Úzká a blátivá cesta byla po dešti dvojnásob zrádná. Jednou se stalo, že jiný dobrovolník málem spadl z kopce – a málem by spadl, nebýt větví stromů u cesty, které zachytily jeho motorku. Museli zavolat odtahovku, aby ho vytáhla zpátky nahoru.

Nevěděli jsme, jak velký dopad budeme mít, ale slyšeli jsme, že je to něco proveditelného, tak jsme se do toho prostě pustili.

Hsieh Shih-mu, dobrovolník

Míchali beton, svařovali kovy a stavěli šachty, vše dávali dohromady od nuly. Pokud se jeden krok nepovedl, riskovali život.

I po vybudování a zprovoznění rádiové věže docházelo ke stárnutí a selhávání dílů. Pekingské rušení, divoká příroda, nepříznivé počasí, do cesty mohlo přijít cokoli. Někdo musel signál neustále monitorovat a být připraven zmírnit jakýkoli zádrhel.

„Nevěděli jsme, jak velký dopad budeme mít, ale slyšeli jsme, že je to něco proveditelného, tak jsme se do toho prostě pustili,“ řekl Hsieh Epoch Times. „A pokračovali jsme v tom.“

Jeho místo, které se nacházelo na vrcholu hory vzdálené jeden průliv od pevniny, pokrývalo deltu Perlové řeky v jižní Číně, která je klíčovým čínským výrobním a hospodářským centrem.

Podle „skromného odhadu“ Zeng věří, že má dnes celá rozhlasová síť dosah k 60 procentům Číny a 80 procentům jejího obyvatelstva, včetně silně sledovaného Tibetu a Xinjiangu.

Podle Zenga generuje Sound of Hope příjmy prostřednictvím svých operací v USA, pronájmu jiným rozhlasovým sítím a z darů.

Se 120 stanicemi v okolí Číny je síť „racků“ několikanásobně větší než síť Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Asie. A to i přesto, že obě tyto sítě dostávají finanční prostředky od daňových poplatníků na udržení svého provozu, řekl Zeng.

Fouká

Protože se KS Číny nepodařilo zablokovat vysílání Sound of Hope ve vzduchu, zaměřila se na pozemní infrastrukturu sítě.

Po sledování signálů a zjištění polohy „racků“ tlačili agenti režimu na hostitelské země, aby rádiovou síť vymazaly z mapy.

Jedním z cílů byl „racek“ Sound of Hope v severním Thajsku. V srpnu 2018 byla stanice přepadena policií, která demontovala zařízení a odvezla z ní vše – dokonce i elektrické ventilátory, jak uvedl taiwanský podnikatel Chiang Yun-hsin, který na provoz stanice dohlížel.

„Bylo to prostě ohromující,“ řekl Epoch Times.

V listopadu téhož roku byl Chiang zatčen a přes noc převezen na policejní stanici v Bangkoku.

Po zatčení se Chiang od jednoho z policistů dozvěděl, že čínská policie lokalizovala jejich kancelář pomocí satelitních snímků. Čínská policie byla natolik odhodlaná jednat, že odletěla do Bangkoku, aby požadovala po svých thajských protějšcích likvidaci sítě. Státní zástupce později sdělil jeho advokátovi, že čínské velvyslanectví bylo neoblomné, aby byl poslán do vězení.

„Chtěli ze mě udělat exemplární případ,“ řekl Chiang.

Chiang, který praktikuje Falun Gong, uvedl, že čínské úřady se snažily vyvolat negativní dojem tím, že očerňovaly jeho víru u svých thajských kolegů. Když Chiang první ráno svého zadržení meditoval, byl jeden z thajských policistů ohromen jeho klidným chováním a nahlas se podivil, proč je popisován jako nebezpečný člověk.

Chiang, který byl nakonec z Thajska vyhoštěn s desetiletým zákazem činnosti, se vrátil na Taiwan a nelitoval, že udělal správnou věc.

Vzpomněl si, jak před dvaceti lety v Changchunu v severovýchodní Číně skupina praktikujících Falun Gongu riskovala život, aby se napíchla na signál čínské státní televize a odvysílala pořad vyvracející nenávistnou propagandu strany vůči jejich víře, což vedlo ke zběsilému zatýkání milionů lidí.

Zpoza průlivu se Chiang dočetl o krutém mučení, které v čínských věznicích zabilo mnoho lidí, a setkal se s několika lidmi, kteří museli opustit svou vlast, aby přežili.

Ve srovnání s nimi jsou podle něj náklady, které zaplatil, „zanedbatelné“.

Vzácné rádio

Chen, právník samouk, který se v Číně zasazoval o chudé, si v 90. letech pořídil první krátkovlnné rádio. Až do roku 2012, kdy uprchl na americké velvyslanectví a vyhrál svou žádost o svobodu ve Spojených státech, ho nikdy neopomněl mít u sebe, dokud mohl.

Během občasného domácího vězení a pobytu ve vězení za obhajobu lidských práv mu zařízení sloužilo jako oči a uši a umožňovalo mu být stále v kontaktu se světem.

Když ho úřady zavřely do vězení za to, že vystupoval proti režimní politice nucených potratů, propašoval do něj rádio a pomocí schématu s krabicí od mléka oklamal všudypřítomné kamery, ostražité vězně a dozorce, kteří se každé dva týdny prohrabávali jejich věcmi.

I když jsou dnes chytré telefony a počítače všudypřítomné, je tato osvědčená technologie stále aktuální, zejména na čínském venkově, řekl Chen. Její nízká cena je stále těžko překonatelná, stejně jako její schopnost informovat nezávisle na dostupnosti internetu.

„Je to sice jednosměrná komunikace, ale i tak je velmi zásadní,“ řekl Epoch Times. „I když vás zavřou, alespoň se vaše myšlenky nevymknou z této společnosti.“

Někdo musí dohlížet na utrpení v této části světa a upozornit na něj na mezinárodní úrovni.

Chen Guancheng, právník a čínský disident

Chen označil Sound of Hope za „fundovanější“ pro své podrobné zpravodajství o čínských sociálních záležitostech.

„Někdo musí dohlížet na utrpení v této části světa a upozornit na něj na mezinárodní úrovni,“ řekl. „Mělo by se této oblasti věnovat více prostředků.“

Zatímco mnoho jiných ustupuje, Sound of Hope slibuje, že to dokáže.

„Toho se čínská vláda bojí nejvíce,“ říká Zeng. Pokud by tomu tak nebylo, „proč vynakládají tolik úsilí na to, aby to utlumili, a to až do dnešního dne?“, dodává.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.