Článek
V těhotenství jsem měla křišťálově jasnou představu: moje dítě se na televizi dívat nebude. A když už, tak se bude moct dívat jen a pouze na cizojazyčné poučné výukové pořady a to maximálně půl hodiny týdně.
Měsíčně.
A nejlepší bude, pokud mu existenci televize zatajíme alespoň do 18 let. Nebo 30.
Ke zborcení tohoto plánu došlo poměrně brzy po porodu, to je asi všem jasné.
Zhruba ve věku 5 měsíců jsme Tondovi televizi zapnuli poprvé. Samozřejmě s vnitřním sebezapřením a rozhodností pouštět mu jen cizojazyčné poučné výukové pohádky. A maximálně na půl hodiny.
Denně.
Netrvalo dlouho a i my zjistili, že když je puštěná televize, zjeví se v naší domácnosti několik kouzelných minut sladkého ticha, které jsme od porodu zažívali maximálně při kojení. Proto jsem svolila, že se prcek může dívat nejen na cizojazyčné pohádky, kterým stejně nikdo z nás pořádně nerozuměl, ale i na dokumenty se zvířátky. To vše s nadšenou představou, že se alespoň bude vzdělávat v zoologii.
To bylo okolo 6. měsíce.
Zhruba v 6. měsíci a 1 dni jsem dokumenty o zvířátkách natvrdo zakázala. Protože dívat se na umírající mláďata žraná jiným mládětem nebo umírající horkem kvůli klimatické změně moje rozkojené hormony psychicky neustály.
Zhruba v 7 měsíci Tondova života jsem svolila k pouštění a sledování dětských písniček. Kdo tímto obdobím prošel, tak jistě chápe, že to bylo jedno z těch méně rozumných rodičovských rozhodnutí. Kdo obdobím dětských songů aktuálně prochází, tomu přeji pevné nervy a recept na Lexaurin.
Z písniček jsme se přesunuli ke sledování dětmi velmi oblíbeného (a rodiči trochu méně oblíbeného) králíčka Flopa a prasátka Pepy.
A s nastalým tichem (protože Tonda dostal dudlík) klesla má předporodní očekávání na nulu. Povolila jsem sledování televize, nicméně maximálně na 60 minut.
Za hodinu.
Bůh žehnej růžovému Pepovi.
Amen.
(Čtěte prosím tento text s nadhledem, stejně tak jako byl tento text napsán.)
