Článek
Patřím mezi lidi, kteří rádi jezdí na kole a také ty, kteří rádi sledují cyklistické závody. Nejsem žádný cyklistický odborník, spíš poučený laik a fanoušek. Cyklokros jsem sledoval už o dětství, a tak mi nemohly uniknout závody, v kterých triumfovali na Mistrovství světa Miloš Fišera, Radomír Šimůnek, Karel Camrda či Ondrej Glajza.
Později jsem fandil také Zdeňku Štybarovi, když nejdříve zvítězil dvakrát v letech 2005 a 2006 v závodech v kategorii do 23 let. Brzy se však stal velkou hvězdou i v dospělé kategorii Elite. Nejdříve byl v letech 2008 a 2009 stříbrný. Mistrovství světa pak v hlavní kategorii vyhrál dvakrát za sebou v letech 2010 a 2011.
Pak už byl cyklokros Zdeňku Štybarovi „malý“. Rozhodl se přejít do silničního profi peletonu a jezdit náročné etapové závody, včetně těch největších. Díky dnešním možnostem televizní techniky, která nám dokáže zprostředkovat silniční závody ve velmi atraktivní podobě, jsem tak měl možnost sledovat v přímém přenosu Štybarova vystoupení na Giro d’Italia, Tour de France či Vueltě. V etapových závodech nemohl útočit na celkové pořadí, na to neměl fyzické parametry pro vrchařské etapy a musel se podřídit týmové taktice. I v těchto velkých závodech však byl velmi platný. Do historie závodů Grand Tour se zapsal také dvěma etapovými výhrami. V roce 2013 vyhrál etapu na Vueltě a v roce 2015 na Tour de France.
Zdeněk Štybar si ještě jednou „odskočil“ také na Mistrovství světa v cyklokrosu. Už jako silničář se v roce 2014 po pouhých několika absolvovaných závodech v terénu rozhodl zúčastnit Mistrovství světa v nizozemském Hogerheide. Neměl v sezoně vyježděné cyklokrosové body, startoval proto až z páté řady, byl ale ve skvělé formě, brzy se dostal do čela závodu. Po bitvě s Svenem Nysem nakonec vyhrál svůj třetí titul Mistra světa v kategorii Elite. Později už se Mistrovství světa v cyklokrosu neúčastnil. Kolidovalo mu s přípravou na důležité jarní klasiky, která dostala logicky přednost.
Štybarovou doménou na silnici byly především jarní klasiky. V těch měl tradičně největší šance na úspěch a v době vrcholné formy patřil mezi největší favority těchto závodů. Rád jsem sledoval Zdeňka Štybara zejména při tradičním závodě Paříž-Roubaix a moc mu fandil. Pamatuji na jaro 2013, kdy byl ve výborné formě a dojel šestý. Mohl bojovat i o prvenství s Fabianem Cancellarou a Sepem Vanmarckem, ale zastavila ho kolize s fotografujícím divákem.
V roce 2015 dokázal vyhrát závod Strade Biance a skončit poprvé druhý na Paříž-Roubaix za výborným Němcem Johnem Degenkolbem, který v tom roce vyhrál i Milán-San Remo. Druhé místo na Paříž-Roubaix zopakoval i v roce 2017, kdy ho zase těsně porazil slavný Belgičan Greg Van Avermaet.
Na slavném klasikářském silničním závodě Paříž-Roubaix předvedl Štybar velké výkony. Bohužel mu chyběl i kousek štěstí. Na vítězství nedosáhl. Přesto patřil roky mezi velké postavy závodu. V rozpětí sedmi let (2013–2019) byl hned šestkrát v první desítce. V roce 2013 šestý, 2014 pátý, 2015 druhý, 2017 druhý, 2018 devátý, 2019 osmý.
Smůly si Zdeněk Štybar bohužel vybral v závodech více. Kupříkladu v srpnu 2014 upadl ve finiši čtvrté etapy Eneco Tour. Vyrazil si pět zubů a musel na operaci. Na Tour of Flanders 2015 se mu při drncání po kostkách falešné přední zuby uvolnily. Protézu si musel vyndat, přesto stačil dojet aspoň devátý.
V březnu 2019 se mu konečně povedlo dosáhnout na velké klasikářské vítězství, když týden po triumfu z portugalského Algarve rozhodl svým nástupem dva kilometry před finišem klasiku Omloop Het Nieuwsblad. V témže roce vyhrál také slavný tradiční závod E3 BinckBank Classic.
Sumář jeho úspěchů je i přes „kopec smůly“ velký. Kromě zmíněných světových titulů v cyklokrosu, výher v etapách na Tour de France a Vueltě a výher a druhých míst ve slavných klasikách, má Zdeněk Štybar na kontě i domácí tituly. Je sedminásobným mistrem ČR v cyklokrosu kategorie Elite (2005, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013), čímž vyrovnal rekord Radomíra Šimůnka staršího. Národním šampionem byl i na silnici v letech 2014 a 2017.
Zdeněk Štybar má pověst sympaťáka, pohodáře, který nedělá problémy, slušného a férového cyklisty. A také věrného. Neměnil dres profi-stáje po roce či dvou, jako někteří jiní. V jedné z nejlepších cyklistických silničářských stájí světa, která dnes nese jméno Soudal QuickStep, strávil pod tvrdým belgickým šéfem Patrickem Lefeverem jedenáct let. Závěr kariéry dojezdil v australské stáji Jayco-Alula.
Zdeněk Štybar se stal velkou cyklistickou osobností světového významu. V Belgii, zemi cyklistice zaslíbené, je možná ještě známější a slavnější než v Česku. Působí tam už mnoho let. Vzal si za ženu Belgičanku Ine. Má s ní syna Lewise. Vlámštinu už má skoro jako druhý „rodný“ jazyk. Mluví anglicky a domluví se i dalšími jazyky. Nikdy však nezapomněl, že je Čechem, rodákem z Plané u Mariánských Lázní, který začínal jako malý kluk na bikrosovém kole. Je také hlavní tváří právě probíhajícího světového šampionátu v cyklokrosu v Táboře. Nejen, že se ještě aktivně jako závodník účastní, ale také pořadatelům v přípravě v mnohém pomáhal.
V posledních letech bohužel Štybarovu kariéru ovlivnily zdravotní problémy. Opakovaně onemocněl covidem, což mělo následky. V roce 2021 podstoupil operaci srdeční arytmie. Vloni se podrobil operaci kyčelní tepny obou nohou. Tyto problémy ho trápily delší dobu, omezovaly jeho výkonnost a stály ho lepší výsledky i prodloužení kariéry.
V neděli se v Táboře profesionální kariéra Zdeňka Štybara uzavře. Symbolicky ve městě, kde se stal v kategorii Elite před čtrnácti lety Mistrem světa v cyklokrosu. Jeho úspěchy možná mohly být ještě větší, kdyby mu přálo v některých okamžicích trošku více štěstí a neměl některé zdravotní problémy. I tak však byla jeho kariéra skvělá! Zdeněk Štybar se zařadil mezi legendy, největší postavy historie české cyklistiky! Českým fandům, mezi které se také řadím, přinášel řadu let radost a hrdost na to, že jsme Češi a máme takového cyklistu. Štyby, děkujeme!
