„Věděl jsem, že mi jde o život.“ Student filozofické fakulty zachraňoval lidi vrahovi na dostřel
„Věděl jsem, že mi může jít o život, ale nemyslel jsem na to, že bych mohl mít strach,“ říká student třetího ročníku historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Tomáš Hercík. Po pěti týdnech od tragédie v rozhovoru popisuje, proč se vydal do patra, kde se v tu chvíli nacházel střelec, jak na něj vrah působil, kdy policii ukázal cestu po zadním schodišti či co se dělo v prvních hodinách po střelbě.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Na co se v rozhovoru také ptáme:
- Proč se vydal do čtvrtého patra, kde se střílelo, a co tam viděl?
- Co dělal v prvních minutách po útoku?
- Kdy zahlédl vraha a jak na něj působil?
- Kdy se setkal s policií a co se potom dělo?
- Jak pomáhal s raněnými a proč byl na římse ještě jeden člověk?
- Kdy se setkal se studenty z římsy?
- Jak vnímá klíčové okamžiky na filozofické fakultě nyní?
- Jaké otázky si nyní klade a co je nejtěžší na návratu?
Od útoku na filozofické fakultě uplynul už více než měsíc. Když se k těmto okamžikům vrátíme, jak si je nyní vybavujete?
Ten den se nejprve podobal každému jinému čtvrtku. Na fakultu jsem přišel před půl dvanáctou, kdy mi měl začít první seminář, následovaly ještě dva.
Tím třetím byla historiografie pro třetí ročníky. V jeho průběhu přišla ve 14.59 jednomu ze studentů první SMS o útoku, jak mi už popsala Daniela Tinková, která seminář vedla. Kamarádka tomuto studentovi napsala, že je zamčená na toaletě, že se tam střílí a běhá tam nějaký ozbrojený člověk.
Ano. Paní docentka s tím studentem nám to oznámili a já jsem téměř okamžitě vyrazil nahoru.
To bylo v učebně 205 ve druhém patře. Daniela Tinková popisuje, že jste nejprve vyrazili dohromady v pěti lidech a vy jste se od nich až posléze odpojil.
Podle toho, jak si to pamatuji já, uběhlo jen několik málo vteřin a mě napadlo, že musíme ty lidi varovat, že to nemusí ani vědět. Řekl jsem to už v té učebně, i když možná nepříliš výrazným hlasem, a pak jsem vyrazil nahoru.
Měl jste tedy pocit, že je třeba něco udělat, ale nezdráhal jste se tomu nejprve uvěřit?
Samo o sobě to znělo tak, že to není normální situace. Byť bych rád věřil tomu, že se tam třeba děje něco jiného, šel jsem tam s tím, že se skutečně střílí.
Vyrazil jste tedy na zadní schodiště ve druhém patře, protože z hlavního schodiště se do čtvrtého patra vůbec nedá dojít. To zřejmě lidi, kteří budovu neznají, vůbec nenapadne.
Ano, běžel jsem k zadnímu schodišti a dál nahoru. Po cestě jsem ještě nahlédl do třetího patra, když jsem ho míjel. Tam to vypadalo úplně normálně, stejně jako ve druhém patře. Na chodbách studenti… Už na schodišti před čtvrtým patrem ale bylo něco málo znát, pořád to nicméně znělo třeba jako šoupání skříní. Pořád ale máte pocit, že může existovat i jiné vysvětlení toho, co se tam děje.
Bylo jasné, že tam jde o život
Pak jste vešel dělicími dveřmi do čtvrtého patra.
Tam už byl cítit střelný prach, byl tam dým, křik a střelba. Bylo zcela jasné, že tam někomu jde o život a je tam
