Příběh ze švédské vsi

Nakladatelství Kniha Zlín za dobu své existence přivedlo na český trh mnoho zajímavých autorů, většina z nich pochází ze severských zemí. To platí i o švédské spisovatelce Karin Smirnoff. Její první kniha, která se v českém překladu objevila, má titul Můj bratr.

Severská literatura má pro českého čtenáře drsnou příchuť, málokdy se v ní objevují poetické tóny tak, jak je chápeme my. Rozebírat hlouběji, co je příčinou, nemá smysl, zjednodušeně můžeme předpokládat, že jistý vliv má prostředí, v němž lidé žijí. V každém případě se ze severské literatury (zvláště kriminálních románů) stal pro její odlišnost jistý fenomén.

Hlavní hrdinkou románu Můj bratr se stala Jana Kippová, vracející se po nějaké době do rodné vesnice. Autorka příliš neřeší dobu, kdy Jana žije mimo, vše se odehrává v přítomnosti a vzdálenější minulosti, té, která má bezprostřední vliv na její cítění a chování. Minulost se před čtenářem odhaluje postupně, Jana si ji připomíná v nejrůznějších situacích, ale nejsilnějším katalyzátorem jsou obrazy, které maluje její přítel John.

Takto autorka dosahuje napětí, které v celém průběhu knihy nepolevuje, čtenář nutkavě pokračuje ve sledování historie jedné švédské vesnické rodiny. Prostředí, do něhož autorka děj zasadila, je zásadní. Umožnilo jí předvést veškeré negativní stránky rodiny, ve které vládne dominantní otec, v ovzduší toxického machismu relativně uzavřené společnosti, k němuž patří ponižování dětí a žen, zabíjení zvířat či nadměrná konzumace alkoholu.

Alkohol je v románu všudypřítomný, ovlivňuje chování postav, vztah k němu se dědí z generace na generaci a často (zejména muže) degraduje na úroveň pouhého zvířete. Autorka postupně vede svého čtenáře do minulosti, do dětství hlavní hrdinky a jejího bratra, předestírá kruté scény, ve kterých dominuje jejich otec a matka pasivně přihlíží, protože nemá odvahu zasáhnout a její křesťanská víra a místní zvyky jí nedovolují s dětmi odejít.

To nejsou obrázky z temné minulosti, román zasahuje do naší doby. Možná ji považujeme za osvícenou, se vší naší technikou, jsme hrdí na západní civilizaci, poukazujeme na postavení žen v islámských zemích, ale násilí se stále děje i u nás v bezprostřední blízkosti.

V textu Karin Smirnoff si hned zpočátku všimneme určitých zvláštností. Všechna jména a názvy jsou psány malými písmeny, navíc pokud jsou to víceslovné výrazy, píše je autorka dohromady. Ve větách chybí interpunkční znaménka. To vše evokuje ležérní styl vyprávění, jako kdyby hlavní hrdinka patřila ke spodině. To však, jak vyplývá z celého děje, není pravdivá charakteristika. Naopak, Jane je vzdělaná, inteligentní a velmi citlivá dívka. Proč je autorce taková postava blízká, se dozvíme v jejím medailonku, v němž se píše, že Karin Smirnoff je pokračovatelkou veleúspěšné ságy Millénium. Protiklad vnějšího a vnitřního života Lisbeth Salander a Jany Kippové jsou si v mnohém podobné.

Román Můj bratr má fascinující atmosféru, avšak pro většinu čtenářů velmi tíživou. I když téma rodiny s dominantním otcem, pod jehož vládou trpí všichni její členové, bylo v literatuře použito tolikrát, že ho lze považovat už za klišé, v tomto románu je zcela funkční a musí v něm prostě být. Trochu diskutabilní se může zdát použití malých písmen ve jménech a názvech a ostatních zvláštností, které jsem výše popsal. Chápu, že se chce autorka nějakým způsobem odlišit, ale na mě to působí trochu samoúčelně, pro českého čtenáře je to vzhledem ke zvláštnosti švédských jmen a malé znalosti místních reálií trochu zavádějící. Kniha je však velmi dobře napsaná, zvolené téma je poutavé a autorka zvládla vedení děje na výbornou tak, že v textu nenarazíme na hluchá místa a napětí, i když nejde o detektivku, postupně graduje. Nakladatelství Kniha Zlín opět dokázalo najít výrazného a zajímavého autora. Předpokládám, že v edičním plánu jsou i dva následující díly trilogie, do níž román patří, aby byl čtenář, navnaděný románem Můj bratr, zcela uspokojen.