KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Zvěsti, že nástup AI bude znamenat konec překladatelů, se zcela jistě nenaplní. Povaha jejich práce se však výrazně změní. Výsledkem bude jakýsi hybrid člověka a stroje, trochu v duchu refrénu slavné futuristické písně německých Kraftwerk: „I’m the operator with my pocket calculator“.
Ekonomové Carl Benedikt Frey a Michael Osborne v roce 2013 publikovali slavnou studii „Budoucnost zaměstnání“, podle níž bylo na americkém pracovním trhu automatizací ohroženo 47 procent pracovních míst. V následujících několika letech bylo možné (i na naší mediální scéně) číst nejrůznější úvahy o tom, která z nich budou nejvíce ohrožena.
Patrně pod vlivem historické paralely s průmyslovou revolucí osmnáctého a devatenáctého století se ustálila shoda, že to budou nekvalifikovaná místa. Jenže tato předpověď – ostatně jako mnohé předpovědi ekonomů a prognostiků – se nevyplnila.
Už kolem roku 2020, jak ukázala jiná statistická studie, začalo být jasné, že nejnovější vývoj v oblasti AI, tedy umělé inteligence, ohrožuje místa považovaná za kvalifikovaná: překladatele, autory, copywritery, programátory.
Zejména překladatelé a tlumočníci začali být považováni za skupinu, jejíž řemeslo brzy zanikne. Jak už to u většiny takových předpovědí bývá, obvykle je činí lidé, kteří s řemeslem samotným mají jen málo zkušeností, takže se mýlí.
Překladatelské řemeslo nezanikne, jen se výrazně promění – stejně jako se proměňoval každý obor, do něhož vstoupily stroje. Překladatelství se ostatně měnilo i s nástupem psacího stroje, počítače, digitálních slovníků, internetu.
AI určitě vymaže spoustu rutinních záležitostí. To vůbec není na škodu. Ostatně stejná pomoc byla, když rutinní přepisování na stroji odstranila editace na počítači.
AI nepochybně sníží nutnost učit se cizí jazyky, tedy pro většinu lidí. Pokud se potřebujete jen někde domluvit na základních věcech, nebudete s sebou muset nosit slovníček základních výrazů a frází, postačí vám telefon a připojení k internetu. Překladač vám rychle, pohodlně a celkem přesně požadovanou základní komunikaci přeloží.
Na druhou stranu ani učení se cizích jazyků nevymizí. Cizí jazyky se totiž neučíme jen proto, abychom si v zahraničí řekli o pizzu a dvojku červeného. Učíme se je proto, že nám otevírají jiný svět myšlení, jinou kulturu a že nám prostě dělá dobře a jsme na sebe hrdí, když se v cizí zemi dokážeme domluvit tamním jazykem.
K běžné rutinní, jednorázové komunikaci určitě překladač použijeme. Představa, že byste s někým dlouhodobě dělali byznys, anebo třeba chodili do postele, je tak ujetá, že snad nenapadne ani největší stoupence AI.
V oblasti překládání byl dlouhou dobu etalonem překladač Google Translate. Hlavně díky své rozšířenosti, která zase byla dána tím, že byl zdarma. A dlouho byl terčem vtipů. Kdo tvrdí, že do něj nezadal nějakou zákeřnou větu, aby se pobavil výsledkem, dělá to dodnes. A pokud to dělá, jistě si všiml jedné věci, totiž že se překladač dramaticky zlepšil.
Tomu pomohl přechod k tzv. neuronovým sítím. Stručně a velmi zjednodušeně řečeno, moderní překladače už nepoužívají algoritmy jako překladače primitivní, ale pracují s takzvanými „tokeny“: jednotlivá slova rozsekají na části, jejich výskyt porovnávají v obrovských datových souborech, a tak se vlastně „učí“.
Záhy se pak na trhu objevila řada jiných, ještě vyspělejších překladačů. Na obecné rovině si asi nejlépe vede německý DeepL, ovšem existují i překladače pro konkrétní obory, které jsou v daném segmentu samozřejmě velmi výkonné.
Strojový překlad, anebo minimálně počítačové nástroje s námi ale už nějaký pátek jsou a běžně se v praxi používají – ve firemním sektoru to bylo dokonce někdy vyžadováno. Donedávna měly podobu „překladatelských pamětí“, přičemž nejznámější z nich byl Trados.
Fungoval na velmi prosté bázi: překladatel si budoval vlastní databázi a pokud už určitou konkrétní větu nějak přeložil, v každém dalším textu, který do Tradosu vložil, ji program přeložil automaticky a člověk dopřeložil jen to, co se lišilo. Asi není třeba dodávat, že při překladu dokumentů, jako jsou smlouvy nebo návody, šlo o nedocenitelného pomocníka.
Záhy se však objevil problém. Výhody Tradosu si uvědomily i velké firmy, licenci zakoupily a svým překladatelům nabízely platby jen za nově přeložená slova. Ti se tomu logicky bránili a hledali zakázky, kde používání stroje, tzv. CAT neboli Computer Assisted Translation, zůstávalo jejich konkurenční a finanční výhodou.
Nové překladače fungují jinak. U Tradosu byla záruka, že stejnou větu v textu přeloží vždy stejně. U nových překladačů žádná taková záruka není… a skutečně, stejná věta se může dočkat různých překladů. Asi jako kdyby ji překládal člověk. Zároveň i při čím dál větší vyspělosti dělají překladače chyby. Což s sebou přináší novou roli pro překladatele.
Překladatel se stane hlavně editorem. Bude to od něj vyžadovat stejnou míru překladatelského umu, ale ještě větší soustředěnost a pozornost. Stroj dělá chyby, které by člověk nikdy neudělal… anebo jen stěží.
Míra editace pak poroste se stylistickou náročností textu: diplomatický dopis bude chtít přeformulovat ve stylu cílového jazyka a zvyklostí dané kultury, literárně náročný román asi překladači nesvěříte nikdy. Anebo když ano, spláčete nad výdělkem.
Tím se dostáváme k oblasti použití. Je jasné, že překladače ovládnou ty překlady, které jsou víceméně rutinní a kde ze špatného překladu nehrozí průšvih. Lowcostový internetový obchod typu Allegro si jistě může dovolit špatné needitované překlady, které v poslední době bavily Facebook, ale prestižní hodinářství nebo šperkařství si to nedovolí.
Stejně tak lze asi překladači svěřit návod na nějaký primitivní, evidentně neškodný výrobek, ale pokud půjde o věc, jejíž nesprávné použití by mohlo způsobit značné škody na majetku nebo zdraví, zadavatel si nejspíš dvakrát nebo třikrát rozmyslí, jestli se skutečně obejde bez zdatného post-editora.
Úplně samostatnou sférou je krásná literatura. AI si zatím neporadí ani s literaturou faktu, natož se stylisticky náročnou literaturou. Pokusy (často přiznané) překládat knihy pomocí AI zatím skončily fiaskem (v lepším případě), ostudou (v horším případě), každopádně hrubou nespokojeností čtenáře.
V objemu překladu hraje literatura menšinovou roli, hlavní objem spočívá jinde, nicméně i tak může posloužit jako dobrá ilustrace. Tam, kde požadujeme stylistické odlišení, ironii nebo sarkasmus, dnes AI sloužit nemůže. Ba co víc, zatím dosti selhává.
U překladů obyčejných textů si vede překvapivě dobře, leč dělá nečekané chyby. Tam, kde na nějaké chybě nesejde, to nevadí. Kde může být chyba kritická, je to problém a překlad potřebuje editora, stejně jako vůz s autonomním řízením.
Paralela s řízením není vůbec od věci. U překladu, stejně jako u řízení vozu, je třeba mít nějakou osobu, která ponese odpovědnost. U textů, kde to je jedno, například u překladů internetových stránek nebo postů na sociálních sítích, vystačí AI – ta ale práci o nikoho nepřipravuje, protože tyto texty se předtím moc nepřekládaly.
U náročnějších a důležitějších textů bude potřeba zmíněného post-editora. Jistě bude řada překladatelů/post-editorů, kteří se spolehnou na stroj, práci odfláknou a budou doufat ve snadný výdělek. A pak budou ti špičkoví, jimž stroj umožní zbavit se rutiny, zaměřit se na nuance a dosáhnout ještě lepších výsledků.
