Pocta pro mučeného mistra světa. Praha má ulici se jménem Kobranova, poválečného Pastrňáka

Hokejista Vladimír Kobranov patřil ke generaci mistrů světa, které komunisti v roce 1950 poslali po zinscenovaném procesu do lágru. Byť svého času patřil k nejlepším hráčům planety, jako mukla jej čekalo surové bití a dřina s uranem. Po propuštění se musel živit převážením nemocných prasat v JZD. O osudu mučeného šampiona pro CNN Prima NEWS promluvili dcera Zuzana a synovec Alexandr, kteří se osm a půl roku po Vladimírově smrti sešli, aby byli svědky velké slávy: Po Kobranovovi a dalších dvou týraných mistrech světa byla v Praze pojmenována nová ulice.

Sednul na rotoped a opřel se do toho.

Šlapal, šlapal, šlapal.

Na televizní obrazovce před Vladimírem Kobranovem frčeli nejlepší cyklisté světa při Tour de France, on doma v pokoji proháněl pedály, jako by jel v pelotonu s nimi. Když z rovinek dospěli k pyrenejským velikánům, přehodil na těžší převod, jako kdyby do těch krpálů funěl taky.

Šlapal, šlapal, šlapal.

Šlapal, šlapal, šlapal.

Do úmoru.

Nezáleželo na tom, že už mu bylo téměř osmdesát. Nezáleželo na tom, co bylo. Na dávných křivdách, smutcích a bolestech, kterých se jinak duše zbavuje jen ztěžka. Na nekonečné marnosti za ostnatými dráty, na nářezech od komunistických mlátiček, na pekelné dřině s uranem, která některým jeho kamarádům život zničila, jiným vzala.

Šlapal, šlapal, šlapal.

„Táta byl na jedné straně velmi hodný člověk, na druhé tvrďák. Jinak by všechny ty hrůzy, které ho v životě potkaly, jen tak nepřečkal,“ říká s velkým odstupem jeho dcera Zuzana.

ČTĚTE TAKÉ: Tvrďák Tikal ohromil Otu Pavla, na olympiádě zranil bráchu. Na StB si ale nepřišel

Osm a půl roku po Vladimírově smrti se spolu s Alexandrem, synovcem hokejové legendy, sešli v Praze kousek od Radlické, kde byli hosty jedinečné události: Po Kobranovovi a jeho rovněž vězněných spoluhráčích Augustinu Bubníkovi a Václavu Roziňákovi tu byly pojmenovány tři nové ulice.

„Škoda, že se toho nedožil,“ povzdychne si Zuzana.

Na radlických strništích to v tu chvíli studeně profukuje.

Za slzy v jejích očích ale severák nemůže.

Ve spárech sadisty

Vladimír Kobranov byl po válce někdo, klidně by snesl srovnání s hvězdou dneška Davidem Pastrňákem. V roce 1949 se stal mistrem světa, měl i stříbro z olympiády ve Svatém Mořici 1948. Hlavně na šampionátu v devětačtyřicátém potvrdil pověst skvělého střelce – k titulu přispěl hned šesti góly, mluvilo se o něm jako o nejlepším křídle turnaje.

I na mistrovství světa 1950 měl jet v parádní formě.

Gottwaldův režim ale hokejistům vůbec do Londýna nedovolil odcestovat. A protože doba nepřála ničemu, co vyčnívalo z řady, komunisté se rozhodli úspěšný tým úplně rozprášit. Jeho členy pozatýkali, národem milovaní ledoví mušketýři vyfasovali u soudu mnohaleté tresty za smyšlené a naprosto absurdní přečiny.

Kobranov dostal deset let.

„Nikdy jim to neodpustil,“ přiznává Alexandr.

Paní Zuzaně se k tomu jen těžko hledají správná slova: „Když jsme byli malí, absolutně se o tom s námi nebavil. Držel to v sobě. V posledních letech jeho života jsem ale měla pocit, že se mu všechno vrací. Přiznal, že se mu o tom zdá. Můj syn ho někdy v té době přemlouval, že by o jeho nespravedlivém věznění chtěl udělat práci do školy. Dvakrát se k tomu sešli, bavili se o tom. Nakonec se ale klukovi omluvil, že na to prostě nemá sílu. Nešlo to.“

Kobranov a spol. prošli nepředstavitelným týráním. V tzv. Domečku na Hradčanech, objektu 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany, je do spárů dostal sadistický velitel František Pergl zvaný Suchá lípa. Politické vězně s oblibou ponižoval a mučil, kopal do nich a bil je pěstí, obuškem. Uši jim utahoval speciálními kleštěmi. Reprezentanty „přivítal“ hulákáním: „Tak tady jsou ty kur… imperialistický!“ Bachaři se chovali podobně – nenechali hokejisty zamhouřit oka, co chvíli na ně do vlhkých cel řvali: „Dělej, ty mistře světa, udělej sto kliků a padesát dřepů!“

Světoznámý sportovec novinářům nikdy přesně nepřiznal, co musel vytrpět. Kamarádovi Josefu Kratochvílovi to však odvyprávěl. A tenhle spoluhráč z Pardubic to jednou Deníku Sport alespoň naznačil: „Strašné věci to byly.“

S kulometem na šampiony

Jen Domečkem to navíc pro hocha z Černošic neskončilo. Po procesu jej z Prahy i s parťáky z nároďáku svázané v řetězech pod kulometem dovezli na plzeňské Bory, kde tři měsíce trčeli v samovazbě, nespali hladem a zimou.

Odsud vedla cesta jen do lágrů.

Vovka, kterému u soudu výrazně uškodilo i něco tak banálního, jako že se učil anglicky, se rázem proti své vůli učil jména míst, která předtím z map možná ani neznal: Ležnice, Vojna u Příbrami, Bytíz, Jáchymov. Smrtonosná uranová robota zahubila jeho spoluhráče Božu Modrého už ve 46 letech, Zuzanině otci dřina v radioaktivním prostředí ve spojení s všudypřítomnou šikanou poškodila sluch, nezhojitelně se mu vryla do duše.

Ven se dostal až v roce 1955, na amnestii prezidenta Zápotockého.

„Když někoho slyším mudrovat, že dřívější režim vlastně nebyl zas tak špatný, vždycky se rozčílím,“ glosuje to Alexandr. „Tenhle příběh je jasným vzkazem, čeho byli komunisté schopní. Je moc pěkné, že se natočil film o Zátopkovi. Podle mého by ale měli něco udělat o téhle hokejové partě. To by bylo mnohem drsnější pokoukání.“

Leccos se pak napovídalo o tom, že ďábel s rudou hvězdou na čele neměřil všem reprezentantům stejným metrem. Že třeba Vladimír Zábrodský, šéf té slavné party, nepochopitelně do vězení nešel. Že do toho tedy musel být nějak namočen. Však o něm taky Kobranov do konce života nemluvil moc hezky.

Jeho synovec Alexandr ovšem na věc nahlíží jinak: „Něco vám řeknu. Dneska se vytahují různá, mnohdy kontroverzní obvinění. Základní problém ale byl v těch bolševických sviních. Systém dostal spoustu lidí do těžkých situací. Bůhví, jak bychom se v nich zachovali my sami. Soudit to po letech ve svobodných časech není zrovna fér. Dnes je bohužel spousta mladších chytráků, kteří mají ve všem jasno. Je ale třeba se soustředit na základní problém. A tím byl bolševický teror.“

Pomstychtivá komunistická hydra se Kobranova ostatně dost natrápila i po propuštění z vězení. Potomek ruských emigrantů nemohl nikde sehnat důstojnou práci, musel vzít zavděk lopatou, převážením brambor a nemocných prasat pro JZD.

Žádná sláva.

Od hokeje za ním sice někdo chodil co chvíli, jedna nabídka přebíjela druhou, on ale dlouho všechny odmítal. Taky ho měl dost.

„Každému vysvětloval, že už hrát nechce. Že ho to málem stálo život,“ popisuje Zuzana. „Nakonec to v sobě ale nějak přepral. Přece jen žil pro sport.“

Vovka kývnul až Pardubicím. Odehrál za ně přes 200 zápasů, přičichnul tam i k trenéřině. A když jednou hrál proti Spartě, na ledě se jako soupeř zase jednou potkal se Zábrodským. Nepadli si kolem krku, místo toho ho při hře přetáhnul hokejkou přes ruku.

Tak nějak za všechno. Za všechny.

On, takový slušňák.

Nešlo to jinak.

Třetí třetina

Později to rád opakoval všem na potkání: „Můj život měl tři třetiny, jako hokejové utkání.“

První: do roku 1950, do toho kardinálního průšvihu.

Druhou: do roku 1968, než přijeli Rusové.

Třetí: všechno, co následovalo.

Ach ano, v zemi obsazené okupačními vojsky prostě nešlo zůstat.

„Nechtěli jsme žít v režimu, který nevinného člověka nechal zničehonic zavřít, zmlátil ho a totálně zničil,“ přiznal v rozhovoru pro hokej.cz.

Když s rodinou po letech trénování v Gottwaldově (dnešním Zlíně) odjel do Švýcarska, paní Zuzaně bylo dvanáct. To je věk, ze kterého si pamatujete málo i moc. Jí utkvělo třeba tohle: „Tvrdil, že se do vlasti už nikdy nevrátí. Že mu tam tak ublížili, že do Čech už nikdy nepojede. My jsme se na začátku chtěly s maminkou otočit a nabrat zase směr Praha. Tatínek byl ale neoblomný, řekl jí: Jestli chceš, tak jeď. Já ale s dětmi zůstanu ve Švýcarsku.“

Ne, start v jiné zemi nebyl snadný. Rodina se nejdřív tísnila v pokoji u jedné starší dámy, později v malém bytečku, odkud to bylo jen pár schodů k Roziňákovým, kteří se rovněž rozhodli odejít z Československa. Důstojné bydlení získali Kobranovovi až po dvou letech, kdy se z Vladimíra stal v Regensdorfu hokejový a tenisový trenér.

„Byl přísný,“ uznává Zuzana. „Když jsme někam jeli autem, furt nás zkoušel z německých slovíček. Až jsme ho kvůli tomu kolikrát neměli moc rádi. Jenže zatímco na začátku školy jsme uměli jenom „ja“ a „nein“, brzo poté jsme se naučili. Takže to mělo smysl. Máma oproti tomu vždycky zůstala u třetí lekce. Vidíte, přesto se domluvila. A Švýcaři ji měli rádi. Do kantýnky v tenisovém klubu se k ní zdaleka sjížděli na české knedlíky.“

Důležitá věc: Ve třetí třetině svého života konečně Vladimír dělal, co ho bavilo, aniž by mu cokoliv hrozilo. A dařilo se mu. Když se s Alexandrem po letech dívali na hokejové mistrovství světa, ukazoval hrdě na mládence ve švýcarském dresu: „Podívej, toho jsem trénoval. A támhletoho taky…“

Strach před hranicemi

Sametová revoluce přinesla v roce 1989 mnohým politickým vězňům životní satisfakci, velkou radost měl zajisté i Kobranov. Doma se mu konečně dostalo patřičného uznání; setkal se s prezidentem Havlem, byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Našel v sobě dokonce i tolik síly, že se zajel podívat na místa bývalého lágru Vojna u Příbrami.

Točit o něm kýčovitý film, snad by končil právě touto scénou.

Jenže realita bývá obyčejně spletitější. I s těmi happyendy to je ve skutečnosti ošidné.

Alexandr si to uvědomil už chvíli před tím, když svého strýce v roce 1990 poprvé vezl na návštěvu staré vlasti.

„Bylo to strašně zvláštní. Před přejezdem hranic bylo patrné, že se bál. Bylo to hodně silné, intenzivní. Musel si tady opravdu projít šílenými hrůzami. Nesdělitelnými, nepředatelnými. A ty ukrutnosti mu na dlouhá desetiletí zůstaly v hlavě.“

Na první cestu zpátky do svobodného Československa si ostatně dodnes pamatuje i paní Zuzana. Taky to v ní hrálo všelijakými emocemi. „Já si tehdy nejdřív říkala: Tak, a jedeme domů. Jenže jsem si na místě brzy uvědomila, že tohle už moje doma není. Po těch letech venku to prostě nešlo...“

Však se také na začátku našeho povídání omlouvá, že může mít s češtinou problémy.

Nemá, zbytečné obavy.

Ale lze je pochopit – do Česka se od Curychu vypraví tak jednou do roka, i doma už zní jiný jazyk, za přítele má přece Švýcara. A rodiče už bohužel nejsou; tatínek zemřel v roce 2015, v požehnaných osmaosmdesáti.

Pořád se na něj ovšem vzpomíná.

Ať už v Černošicích, kde má na chodníku hvězdu se jménem. Ve Švýcarsku, u Zuzanina švagra, který stále s úctou uchovává reprezentační dres se třemi hrdými písmeny ČSR. Nebo i tady, v lednové plískanici, pod čerstvě červenou tabulkou s nápisem VLADIMÍRA KOBRANOVA, RADLICE – PRAHA 5.

„Byl to neuvěřitelně skromný člověk, vtipálek, který všechny udivoval tím, jak to uměl s dětmi,“ popisuje Alexandr. „Měl v sobě velkou zručnost, hodně mu šlo fotografování. Vytvořil rodinný filmový archiv – koupil si dokonce malou střižnu, naučil se vytvářet titulky. Všechna čest, s jakým zápalem do toho všeho šel. Byl až do konce ohromně činorodý.“

Toho si musel u mistra světa z roku 1949 všimnout každý, i náhodná návštěva. To když se třeba právě jela Tour de France a pán s osudem klikatějším než jsou serpentiny na Mt. Ventoux sednul do sedla rotopedu.

A šlapal, šlapal, šlapal.

Šlapal, šlapal, šlapal.

Do úmoru.

Tagy:
komunismus ulice StB Jáchymov soud hokej sport Praha Bohumil Modrý československá hokejová reprezentace MS v hokeji 2024 Vladimír Zábrodský lágr Vladimír Kobranov Václav Roziňák