Straussova Ariadna na Naxu ve Stavovském divadle je pastvou pro uši
Ve Stavovském divadle měla 19. a 21. ledna premiéry opera Richarda Strausse Ariadna na Naxu. Do Prahy se vrátila po 45 letech a její provedení je tak grandiózní, že jednou ji slyšet nestačí. I když je to inscenace v lecčem netradiční. Nikoliv však proto, že by nějak inovativně vykládala či aktualizovala děj opery, nýbrž naopak právě svým tradičním pojetím.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Režisérka a performerka Sláva Daubnerová zvolila přístup, který se dnes už moc nenosí, protože zvykem – který je často ku prospěchu dramatičnosti – je inscenovat operní dílo ve specifické interpretaci.
Ta může sdělovat divákům zase nový pohled, inscenovat jej v nezaměnitelných kulisách, soustředit se na preciznost scény, výraznost kostýmního provedení, light design nebo jen drze šokovat. V tomto případě ale režisérka do absolutního popředí postavila hudbu a zpěv a těmto složkám opery dala naplno vyniknout.
To může znít jako výmluva pro nedostatek tvůrčí invence, ale zde tomu tak není. Rozhodnutí muselo vycházet z hlubokého přemýšlení, jak tuto specifickou látku představit divákovi, protože jde o poměrně náročný kus.
Tuto druhou, přepracovanou verzi opery z roku 1916 můžeme pro názornost srovnat s jen o osmnáct let mladší
