Předsudky stranou, Poruba je jednou z nejhezčích městských památkových zón

„Vidíte ty široké terasy se zábranou na střechách rohových domů? Šuškalo se, že tam během velkých průvodů, které se konaly tady na Lenince, dnes Hlavní třídě, byli odstřelovači. Měli zasáhnout v případě, že by odpůrci komunistického režimu narušili průběh akce. Jak to však bylo doopravdy, se už asi nikdy nedozvíme,“ vypráví mi starousedlík Josef.

Stojíme v samém centru Poruby, v živé čtvrti, kde dnes žije přes šedesát tisíc obyvatel. Ve středověku tu stával hraniční hvozd a teprve kolonizace probudila zalesněné území k životu. Osada vznikla ve třináctém století, její slavná historie se ovšem začala psát až v padesátých letech minulého století. Tehdy československá vláda rozhodla o výstavbě nových obytných čtvrtí na Ostravsku a jedna z vytipovaných lokalit se nacházela i v katastru obce Poruba. Tady mělo vzniknout nové město zalité sluncem, plné zeleně a klidu. Tedy protipól „černé“ Ostravy, ve které lidé bydleli v blízkosti hutí a dolů.

Pro budování vybraly úřady pozemky na zkonfiskovaných polích hraběte Wilczka a nuceně vykoupená pole porubských rolníků. Jednalo se totiž o oblast, která nebyla poddolována, a navíc jihozápadní větry odnášely exhaláty z továren na jinou stranu.

Projekt, na kterém pod vedením architekta Vladimíra Meduny pracovalo zhruba čtyři sta architektů a projektantů, počítal s tím, že „nová Ostrava“ pojme až sto padesát tisíc obyvatel. Ale plánované obrovské město se podařilo zrealizovat jen z části, byl postaven pouze první a druhý obvod. Některé vize architektů, například vodní kanál, zůstaly jen na papíře.

V Porubě vznikla unikátní architektura ve stylu socialistického realismu, takzvaná sorela. Architekti našli předlohu hlavně ve vzhledu tehdejšího Leningradu (dnes Petrohrad) a Moskvy. Ale inspirovali se i antikou, renesancí a klasicismem. Proto se na socialistických domech objevily antické sloupy, renesanční arkýře, balustrády, sgrafita či klasicistní štíty. Prostory mezi jednotlivými bloky domů pak zaplnily parčíky, vnitřní dvory se stromy, klepadla na koberce a hřiště.

25 fotografií

„V Porubě se žilo velmi dobře. Domy byly bytelné, cihlové, byty velké a pohodlné. Místní tu měli obchody, služby, veškerou občanskou vybavenost. To platí dodneška, o bydlení v sorele je zájem, a pokud se nějaký byt nabízí k pronájmu či k prodeji, je rychle pryč,“ vypráví mi průvodkyně Věra Šustková.

Dnes je sorela v Porubě městskou památkovou zónou, která patří k nejlepším v České republice. „Bohužel není moc známá, navíc turisté mají vůči Ostravě předsudky, ale každý, kdo sorelu navštíví, je příjemně překvapený,“ říká Šustková.

Mlékovod do domu

Páteř Poruby tvoří 1,6 kilometru dlouhá Hlavní třída (dříve Leninova), jež vznikla po vzoru pařížské Champs-Élysées. Na širokém čtyřproudém bulváru vyrostly pěti a šestiposchoďové obytné domy s obchody a restauracemi v přízemí. Nejvíce bytů mělo dispozici 2+1, ale byly tu i čtyřpokojové apartmány a garsonky pro svobodné.

I když byl vzhled budov reprezentativní, v bytech se topilo kamny a jejich obyvatelé nosili denně ze sklepa uhláky plné topiva. Výstup do vyšších pater s několika kilogramy uhlí byl pořádným tréninkem pro svaly. Přesto však lidé byli z nového bydlení nadšeni.

„Socialistická ideologie a budování nového a lepšího světa tehdy pracovaly na plné obrátky. Dokonce nějaký soudruh navrhl, že by se měl do všech nových domů v Porubě zavést mlékovod. Pak by stačilo otočit kohoutkem a nájemníci by měli čerstvé mléko,“ pokračuje Šustková.

Hlavní třída je s dalšími ulicemi a vnitrobloky spojena pompézními branami s monstrózními oblouky. Procházíme jednou z nich a dostáváme se na Porubskou ulici, kde stojí obytný soubor domů zvaný Věžičky, který se nápadně podobá novorenesanční budově U Lhotků, která stála až do roku 1913 v Praze na nároží Václavského náměstí a Vodičkovy ulice.

Porubská varianta má arkýře, štít se slunečními hodinami, alegorii na čtvero ročních období a zdobí ji budovatelská báseň. „Z ocele pěstí vzděláni silou hajte svá práva a světa mír,“ burcují slova čtenáře.

Pod střešní římsou domů čp. 551, 555 a 556 vidíme sgrafitovou výzdobu s námětem dětských her. Oblečená i nahá baculatá dítka tu provádí různé skopičiny. Jeden hošík drží v rukou krokodýla, jiný hokejku, další nese chrastí na oheň. U okapu je vidět holčička, jak vylévá vodu z kbelíku a chlapec, který se snaží prstem dostat vodu ven z ucha.

Po šesti set metrech nás cesta zavádí k Oblouku, k nejkrásnějšímu domu celé Poruby. Má půlkruhový půdorys a věž s hodinami, jež měla zastínit nedaleký kostel sv. Mikuláše. Zároveň je velkolepou bránou do Poruby, dokonce se počítalo s tím, že bude napojena na projektovanou dálnici Varšava–Vídeň.

„Brněnský architekt Evžen Šteflíček se v návrhu inspiroval známým Palácovým náměstím v tehdejším Leningradě. Při pohledu z výšky nebo na kresbě je vidět, že budova má tvar srpu, tedy jednoho ze symbolů komunismu. Oblouk se skládá z dvanácti samostatných jednotek, uspořádaných do jednoho celku. Lidé, kteří tu bydlí, si svoje byty pochvalují. Jsou pěkné, prostorné a do oblouku mají i vnitřní stěny,“ poznamenává průvodkyně.

ZANIKLÉ TRATĚ: Dráha ze Svinova postavila socialistickou Porubu

Kromě „obyčejných“ obyvatel žilo či profesně působilo v Porubě mnoho osobností. Mezi ně například patří atletka Taťána Netoličková Kocembová, herečka Simona Postlerová nebo zpěvák Jaromír Nohavica. Do čtvrti se přistěhoval se svými rodiči v roce 1958, když mu bylo pět a bydlel zde čtrnáct let. Vyrůstal na Opavské ulici. Jako kluk si hrál s ostatními dětmi na vnitřních dvorech, u klepačů na koberce brnkal na kytaru a do porubského zámku chodil do lidušky na housle. Navštěvoval taneční v Domě pionýrů u Dvouletek a zahrál si také v místním Domě kultury, v současnosti zvaném Poklad. Pro Nohavicu je Poruba dodnes srdeční záležitostí. Dokonce vydal stejnojmenné album, kde zpívá o svých vzpomínkách a o životě v této čtvrti.

Poklad v báni

Jeden z nejlidnatějších ostravských obvodů má i starší stavby, než je sorela. Třeba porubský zámek ze šestnáctého století, který stojí na ulici s nejdelším názvem v České Republice, na Nábřeží Svazu protifašistických bojovníků. Původně renesanční sídlo patřilo mnoha majitelům, až se nakonec stalo vlastnictvím rodu Wilczků. Slezská hrabata jej vlastnila až do roku 1943.

Po válce byl zámek znárodněn a jeho prostory sloužily třicet let lidové škole umění. Budova chátrala, byla poničená požárem levého křídla a hrozila jí demolice. V roce 1990 památku odkoupil Řek Epanastatis Prusalis a zachránil ji před zbouráním. Rekonstrukci věnoval všechen svůj čas, pracoval až osmnáct hodin denně. S pomocí různých řemeslníků se obnova po několika letech podařila a Prusalis vdechl zámku nový život pořádáním kulturních akcí.

Rodák ze severního Řecka se dostal do Československa jako dítě, uprchlík z řecké občanské války. Vystudoval automobilovou průmyslovku a pracoval jako šofér v Československém červeném kříži. Kromě toho vozil také politické a vládní činitele. Po studiu na konzervatoři založil v šedesátých letech folk-rockovou kapelu Atény. Koncertoval v Československu i v zahraničí a až do sametové revoluce se živil hudbou. Zároveň dvaadvacet let pracoval pro československé zpravodajské služby, kde byl veden jako agent StB s krycím jménem Stratos. Tento fakt po zveřejnění nikdy nezapřel a svoji spolupráci vysvětlil tak, že věřil v socialismus a na jeho obranu byl ochoten udělat vše, čím ho zpravodajské služby pověřily.

Prusalis zemřel v roce 2016 a po jeho smrti se o zámek stará jeho manželka Dimitra se třemi dcerami. Říká se, že ze zámku vede tajná chodba do nedalekého kostela sv. Mikuláše z patnáctého století, což je jediný svatostánek a zřejmě nejstarší budova v Porubě. V chodbě byli údajně na konci druhé světové války zasypáni němečtí vojáci, kteří se zde ukryli při osvobozovacích bojích.

Když se před čtrnácti lety opravovala věž, našli dělníci v báni tubus ukrývající historické dokumenty z roku 1909, mince a pohlednice. Většina nalezených archiválií se vrátila v zapečetěném dutém válci zpět do věže spolu se vzkazem pro budoucí generace Poruby.

Může se hodit Do Poruby se dostanete městskou hromadnou dopravou na zastávku Hlavní třída. Z Hlavního nádraží tramvají č. 8., z nádraží Ostrava-Svinov (z nedaleké zastávky Svinov, mosty) tramvají č. 7. Procházku sorelou, k porubskému zámku a ke kostelu sv. Mikuláše zvládnete pěšky poklidným tempem do dvou hodin. Na porubském zámku najdete pravoslavnou kapli sv. Jiří. Vznikla z iniciativy pravoslavných Řeků a Čechů a slouží se tu bohoslužby v češtině a řečtině. V Porubě na Vřesinské ulici (zhruba 1,5 km od zámku) leží druhý největší bludný balvan v České republice. Poruba má také svoje památné stromy – metasekvoje čínské. Opadavé jehličnany s korunou ve tvaru úzké pyramidy rostou na náměstí Jana Nerudy. Komentovanou prohlídku Porubou si můžete objednat v infocentrech OstravaInfo.