Kristina Žantovská: Nedělám si iluze, ale chovám naději

Má naděje se tedy může vztahovat jenom k tomu, že se okolnosti nezmění natolik, abych přestala ovlivňovat to, co mám ve svých rukách a za co nesu svůj díl odpovědnosti.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Všechny překřičet

Nepotřebuju, aby mi naději do žil vléval pan premiér. Žiju v realitě, vím, kolik stojí květák. A taky vím, že sezóna nesezóna na té ceně nic nezměnila. Debaty o tom, kdo za to může, hloubkové studie hledající viníka nebo spřažení kartelů, a jak to ještě chceme nazvat, přestávám poslouchat, protože ještě nezaznělo slovo, které by všechna ta zbytečná nahradilo a shrnulo.

Na jevišti tohohle tyátru se naparuje hamižnost jak Moliérův Lakomec. Ale kolem Lakomce vždycky poskakuje Sluha, který občas schytá od svého pána ránu nebo kopanec, ale nakonec na toho páprdu vždycky vyzraje.

Raději být než mít

Zkrátím to, ten květák si prostě nekoupím ani jemu podobný tovar. Vím, jaká je jeho skutečná cena. Obchodníci a analytici trhu na mě vystartují s tím, že podrážím ekonomice nohy, protože tím klesá spotřeba. A spotřeba je potřeba.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Velká divadelní loupež

Ptám se proč? Proč se perpetuum výroby nezpomalí, když je všeho tolik? A proč mám spotřebovávat, když je cena zlodějská? Pořád si mám z čeho vybrat a toho, co nepotřebuju, je zatraceně víc než toho, bez čeho nepřežiju.

Těsně před Vánocemi nacpaným Lidlem projížděl s velkým vozíkem drobný starý pán. Takový malý dědeček. Zastavoval u regálů s potravinami všeho druhu, dlouze si je prohlížel a pak jel dál. Na dně vozíku měl jeden citron a jeden banán.

Vzpomněla jsem si na svou babičku, které jsem o Vánocích vždycky přivážela citrony, ty jediné na zahradě nevypěstovala. Všechno ostatní měla, protože to uměla uvařit, upéct i zavařit. Zažloutlé citrusy uchovávala ve spižírně až do Hromnic. Kůra se scvrkla na tenounkou krustu, ale uvnitř bylo šťávy habaděj.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Nevyžádané prognózy

Z jakéhosi sociologického výzkumu (věřme, že fundovaného) nedávno vyplynulo, že se preference lidí mění. Mnohem víc si váží času, který tráví s blízkými – rodinou a přáteli –, a klesá jejich potřeba mít, řekněme, nadstandardní věci čili vydělávat na to, aby si je mohli koupit.

Raději být než mít. Chtějí volný čas a kvalitně ho společnými zážitky prožít a naplnit. Víc času na život znamená slušnou práci, která uspokojuje, ale ne kariérní zápřah od nevidím do nevidím. (Koneckonců to bylo podstatou protestů mladých lékařů).

Kyvadlo, zdá se, dosáhlo svého vrcholu a teď se pomalu zhoupne na druhou stranu. V tom já vidím skutečnou naději.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně