Erlend – cizinec nad propastí
Tématem inscenace je vnitřní i vnější samota, odloučenost od světa i hranice svobody. Její nevtíravé vyznění diváka určitým způsobem vede k zamyšlení, aniž by nutně musel vědět, jaké inspirace a zdroje stojí v pozadí. Je to především v absolutní koncentraci performera Jindřicha Kopidola, který v tomto hodinovém sólu vystupuje v režii artisty Jana Jiráka. Je to totiž více než jen soustředění na detail a výkon, jaký by člověk očekával u artisty, umělec je skutečně jakoby mentálně oddělen od vnějšího světa, v němž se pohybuje se zázračnou obratností náměsíčníka, jehož nelze bez rizika probudit.
Odhlédneme-li tedy od konceptů, se kterými můžeme inscenaci změřit až na konci, nabízí vystoupení bohaté asociace samo o sobě. Můžeme se pokusit jich dopátrat pávě touto cestou a nakonec porovnat, jak dalece se z pozice divácké percepce přiblížíme ke zdroji. Předně je tu jistou daností, že artistika – nový cirkus – balanční techniky mají v sobě vepsané téma nebezpečí či rizika pádu. To je rovina, kterou není možno odmyslet, ale lze ji naopak účelně využít a pracovat s tímto významem záměrně. To tato inscenace činí a stejně tak nenásilně pracuje i s maskou, která nabízí mnohostrannou symboliku. Zde v podobě masky bez očního průzoru, tedy takové, která není jen ochranou, nástrojem zakrytí a změny identity nebo prostředníkem vtělení do jiné entity, je také zdrojem omezení, reálné izolace, akcentuje bezbrannost, ačkoliv nikoli bezmocnost. A přináší třeba otázku, zda člověk, který sám sebe omezuje záměrně, připravuje se o svobodu, anebo naopak manifestuje tu nejvyšší míru svobody.
V prologu performer na scénu, jejíž jednu část tvoří náznak bytu a další podstatnou část představuje prostor pro hudebníky, vchází zahalený v ženských šatech. Křehká nachýlená, čímsi udolaná postava, která se z těch šatů – jež obřadně skládá jako by snad byly živé nebo se měly rozplynout – musí vyloupnout jako motýl z kukly, a pak jít zkoumat podivné hrany světa. Hned v prvních minutách na scéně se však staví na ruce a není to banální gesto artistické dovednosti, spíš oznámení převrácené perspektivy, světa s pravidly obrácenými naruby. Jako ty šaty.
Dojem vratkého světa (a je snad vůbec jiný?) zprvu utvářejí černé válce, na nichž je nutno opatrně hledat stabilitu. Jeden z nich se ale mění v tvář, masku, její rysy však muž nosit nechce, ničí je. Ponechává si až druhou v polovině představení, jako kdyby hledal obraz sebe sama, který by více odpovídal jeho nitru. Speciálně vytvořený balanční žebřík s deskou s otvory k prostrčení pevného břevna, také neposkytuje jistotu – tu ale performer nehledá. Naopak zkoumá hraniční okamžiky nebezpečí. Pocit ohrožení podpoří i jedno z břeven, jimiž je podkládaná konstrukce, zprvu totiž visí nad jevištěm na smyčce a druhá pak na něm visí neodbytně připomínajíc oprátku (případně odkaz na tarotového viselce). V jistém směru jsou akce s rekvizitou také velmi výtvarné, občas navodí obraz manipulace a nesení kříže – však to je dané spíše tím, že máme ten symbol vrostlý do paměti tak, že jej můžeme vidět téměř ve všem.
Dění na scéně podbarvuje živá hudba (perkuse, kytary, soprán saxofon, tedy instrumentalisté Kryštof Krása a Tomáš Jirák a zpěvačka Klaudia Korbely), který má nejblíže k modernímu jazzu, ale ve druhé polovině inscenace rozvíjí až orientální temperament. Nad jevištěm po dlouhou dobu visí připravena konstrukce ve tvaru půlměsíce, jež nejprve slouží jako hrazda, posléze jako další balanční nástroj již na zemi. Do půlkruhu nad zemí stoupá performer se zručností akrobata, ale stále vytváří dojem velké křehkosti, jakou nese třeba gotická řezba. Velice přirozeně je vyřešeno také doplňování magneziové běloby na ruce. Autoři se pečlivě vyhýbají zcizování, a tak je performerovi chodí s téměř obřadným gestem podávat hudebníci, jeden z nich se také postará o odvázání loďky, když se má změnit v nestabilní houpačku, je znát, že cílem bylo naprosto minimalizovat civilní zásah do představení, aby ani jeden výstup nemohl být nazýván artistickým číslem, protože tvůrcům jde o celek. Jakkoliv se na jevišti odehrává vrcholná akrobacie a performer se zdokonaluje také v nonverbálním výrazu vlastního těla. A diváci vědí a cítí také, že během produkce není žádoucí zareagovat a porušit její tok, jak by se nerozpakovali během tradičnějšího novocirkusového představení.
Naladění je tedy oboustranné až do poslední chvíle. Scéna kromě toho tone v pološeru po celou dobu, takže konstrukce připomínající díl pomeranče se nad scénou vyjímá jako couvající srpek a vše vytváří ukolébávající atmosféru. K tomu kontra světlo a dým jako mlha nad mořem v přístavu nebo nízko položené mraky… Trochu příznačné, značně exotické. Performer je v reálném nebezpečí (jak jsme se mohli dozvědět ohledně jeho nedávných zranění těsně před premiérou), avšak inscenace sama nejitří napětí, je spíše uklidňující a meditativní. Část inscenace, kde artista využívá onu nebezpečnou konstrukci, už také není charakterizovaná zastaveným časem jako při balancování na nestabilním povrchu, ale její plynutí určuje rytmus – švih závěsu nebo houpavé moderato konstrukce na zemi. Jeden z posledních výjevů vše doplňuje motivem nejistých kroků nad propastí. Posledním okamžikům opět určuje rytmus osamocená rekvizita a tichá ozvěna metronomu odpočítávajícího pozemský čas.
V inscenaci se pracuje s mnoha detaily, jichž si divák asi nevšimne, nebo nad mini nebude vědomě uvažovat, ale v konečném součtu vytvářejí atmosféru díla, které se snad už ani víc nemůže vymezit vůči zábavní funkci divadla. Neúsměvná tvář astenického poustevníka zůstává až do konce vážná, vlastně je sama maskou. „Fyzicko-cirkusová skica portrétu cizince uvnitř každého z nás,“ jak zní jedna z definic samotných tvůrců, skutečně dobře naplňuje téma, alespoň v tom základu, který performer a diváci sdílejí a prožívají ve společném prostoru. Pokud jde o inspirační zdroje, předlohou byla novela Cizinec Alberta Camuse. Detaily se pak samozřejmě při tomto vědomí párují: ženské šaty, provokativně vykouřená cigareta, „zmařený život“ masky, oprátka upomínající na soudní líčení a nevyhnutelný konec literárního antihrdiny. A samozřejmě píseň v berberštině.
Ale to je jenom odrazná plocha, inscenace není adaptací, ačkoliv si pohrává s pocity postavy. Erlend ale není přímo Mersault a také působí spíše zahloubaně a zvídavě než flegmaticky, spíše racionálně než chladně či bezcitně. Je to postava, která snad vyšla z podobného bodu, ale skrze performera se vydává na vlastní jedinečnou cestu, která může mít také docela jiné vyústění. I závěr inscenace může být jen začátkem dalšího dějství. Východiskem nemusí nutně být příchod smrti.
Samozřejmě, že nemůžeme úplně očekávat, že by bylo možné jazykem nového cirkusu a artistiky převyprávět vysloveně filosofický systém. Avšak inscenace má moc vzbuzovat otázky a směřovat divákovu pozornost skrze atmosféru, dynamiku akcí, rytmus, být návodná k tomu, aby o některých věcech přemýšlel, aniž by racionálně věděl proč. Erlend určitě navádí pozornost k pocitům odcizení a osamělosti, izolace, a pak k otázce, jak s těmito pocity dál nakládat a jak je integrovat. Jak žít jen v sobě a se sebou, v době, která veškeré druhy a stupně odcizení jedině podporuje. V tom je existencialismus dosti aktuální a není se vůbec co divit, že inspiruje současné tvůrce.
I když odhlédneme od filosofického podtextu, Erlend – Cizinec je jako inscenace sympatický tím, že se vzdává okázalosti efektu a distancuje se od formy show. Není v tom již sám: je tu téměř výtvarná tvorba Elišky Brtnické, poslední inscenace Cirkusu TeTy také vsadila na jednoduchost a odklon od efektu. Show jistě fungují skvěle, ale je dobře, když má divák na výběr a když umělci zkoumají nové výrazové prostředky.
Inscenace, jejíž work in progress jsme viděli v létě na Letní Letné (reportáž zde), vzešla z produkce ostravského sdružení Cirkus trochu jinak. Jatka78 letos otevírají větší prostor právě hostujícím inscenacím z regionů, aby je představili i pražskému publiku. Erlend tak bude zřejmě spíše cestovat po dalších divadlech a festivalech. Uvidíme inscenaci na Letné?
Erlend – Cizinec
Akrobat / Performer: Jindřich Kopidol
Režie: Jan Jirák
Dramaturgie / Masky: Hana Strejčková
Scénografie: Pavla Nazarská, Petr Síla
Hudba: Tomáš Jirák, Kryštof Krása, Klaudia Korbely
Světla: Vojtěch Brtnický
Produkce: CTJ art, Cirkus trochu jinak
Poděkování za finanční podporu: Statutární město Ostrava, Moravskoslezský kraj, Ministerstvo kultury
Speciální poděkování: Jatka78, KD Mlejn, UmCirkum, Plato Ostrava, Komunitní centrum Žižkostel, #PragueHandstand, HAMU
Premiéra: 21. 1. 2021, Jatka78
Z představení 21. 1. 2024, Jatka78
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
