Článek
Rozumím tomu, že pan prezident je průběžně dehonestován stoupenci sekty ANO, voliči SPD, komunistů a dalších obskurních uskupení. Divím se ale, že je odmítán i některými demokraty, jinak celkem soudnými. To opravdu nevidí rozdíl mezi estébácko-mafiánským psychopatem a generálem NATO? Jsou mentálně na úrovni pětiletého dítěte, které trucuje, že nedostalo v panelákovém bytě pod stromeček živého poníka?
Jistě, představa, že je, po více jak třiceti letech od pádu komunistické diktatury, v čele státu bývalý komunista, je sama o sobě hrozná. Generála Pavla jsem volil až ve druhém kole, jeho minulost byla i pro mne tvrdý oříšek k rozlousknutí, pomyslný louskáček jsem měl v ruce hodně dlouho.
Před rokem jsem si do svého „deníčku“ zapsal následující odstavce:
Obecně platí, že se každý může změnit, obrátit se – a že by k tomu měl mít příležitost. „Dostat druhou šanci“ je hojně užívané klišé. Malé děti učíme, aby se dokázali omluvit a polepšit. Je zde tedy jakási povšechná shoda.
Život v komunistické totalitě se týká starších občanů přímo a konkrétně, mladších generací zprostředkovaně. Myslím, že příliš nezjednodušuji, když tvrdím, že v každé širší rodině lze při bližším zkoumání nalézt oběti i služebníky. Můj prastrýc v hospodě něco řekl či zazpíval proti komunistům, a domů se vrátil za dva roky. Prý ho sebrali ještě cestou z té krčmy, byla padesátá léta. Na druhou stranu jeden můj strejda sloužil u SNB, druhý byl podplukovníkem ČSLA, oba v partaji. Já sám jsem nikdy nebyl pionýr ani svazák, přesto se ze mě koncem osmdesátých let stal „střelec pohraničního praporu“ (ale nakonec jsem skončil v kotelně). Písničkář Jaroslav Hutka, kterého komunisti vyštvali z vlasti, rozumně připomíná, že kdyby se v Chartě 77 řešilo, kdo co dělal v padesátých letech a kdo byl ještě v roce 1968 v KSČ, nikdy by žádná Charta 77 nevznikla.
Takové ty výroky „jednou komunista – vždycky komunista“ jsou prostě hloupé. Obzvlášť hloupě pak znějí od lidí, kteří se tak či onak hlásí ke křesťanství, kde jsou pojmy pokání a odpuštění klíčové. Svatý Augustin byl ctižádostivý hejsek s nemanželským dítětem (jeho matku si ani nevzal, posléze ji opustil), hlupák, co trávil dlouhá léta v manichejské sektě – jak to, že se z něj stal biskup, učitel církve? A co svatá Máří Magdaléna? Jednou šlapka, takže navždy šlapka? V Novém zákoně, církevních dějinách i legendách, se to obrácenými hříšníky jen hemží.
Skoro si říkám – proč mně to všechno nezačalo docházet trochu dřív? Jenomže ona ta nedůvěra byla namístě. Petru Pavlovi rozhodně nepomáhalo, že obrovské množství komunistů po Sametové revoluci převlékalo kabáty a stávali se z nich nositelé zla v demokratických podmínkách. Takovým příkladem je třeba právě Babiš. Roku 2019 vyšel knižní rozhovor s generálem Pavlem, nazvaný „V první linii“, který jsem si přečetl. Hyperaktivní děcko z lampasácké rodiny, co už ve čtrnácti nastoupí na vojenské gymnázium… A dále? Dobře, docela inteligentní člověk, ale žádné hlubší tázání, žádná metafyzika… Tak to věru není můj šálek kávy. Ale samozřejmě – respekt k jeho nezpochybnitelnému vojenskému renomé, k vynikajícímu počínání během války v bývalé Jugoslávii.
Určitě měli pravdu ti, kteří říkali, že pokud se Petr Pavel ve strukturách NATO dostal tak vysoko, nemohl to být „žádnej komouš“, to by si v Severoatlantické alianci pohlídali. A z druhé strany – to, že zrůdné putinovské Rusko, které má komunistické myšlení a způsoby v DNA, rozjelo proti Pavlovi naplno své dezinformační hnojomety, svědčí o jeho kvalitách a demokratickém ukotvení. Koneckonců i jeden starý český komunista (někdejší armádní příslušník) mi potvrdil hned při prvních náznacích kandidatury Petra Pavla na funkci prezidenta, že pro něj to je zrádce.
Pan generál Pavel dokola opakoval, že na svou komunistickou minulost není hrdý. Ono se k tomu ani nic moc jiného říct nedá. Byl to jeho obrovský hendikep, přesto se i s ním pokusil oslovit demokratickou veřejnost. A zvládl to – díky životní zralosti, věrohodnosti, charakteru. Sám o sobě říká, že není věřící. Přitom docela přirozeně a vhodně užívá slova jako pokora nebo služba, tedy jakési „křesťanské pojmosloví“. Autentičtí křesťané s ním nemají problém, modlí se za něj. Vědí, že Duch Svatý vane, kde chce.
Tento rok starý text bych pochopitelně nepřipomínal, kdybych nabyl přesvědčení, že prezident Pavel má očekávání zklamal. Jenže on je nezklamal. Něco mu jde výborně, něco trochu hůře, ale celkově svůj úřad zastává kvalitně a příkladně. Na podzim udělil státní vyznamenání řadě úctyhodných osobností (i za komunismu perzekvovaných), žádná z nich neměla s jeho minulostí problém. Petr Pavel totiž nepřevlíkl kabát, ale změnil smýšlení. A to je rozdíl! Po dvaceti letech, kdy Pražský hrad okupovali arogantní rusofilní tlučhubové, je český prezident hoden respektu.
