Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996KAUZA: Psychiatr, muž a spisovatel
„Prosím tě, Ivo. V jeho věku přece už reklamu nepotřebuje,“ řekl mi kdosi naivně ohledně aktuální „causy Jan Cimický“ - a souhlasím. I když… Souzený, šestasedmdesátiletý psychiatr (*23. února 1948) je i autor nějaké stovky knih; nu, a knihy jsou samostatné jednotky, abych tak řekl, a víte, ony reklamu potřebují takřka vždycky. Nemusíte už být sto let na světě a pořád ji ještě budou potřebovat, i kdyby byly sebelepší.
Univerzitu Karlovu dostudoval Jan Cimický roku 1972 a v letech 1981-1996 byl primářem v Bohnicích. Pak otevřel vlastní „Centrum duševní pohody…“, ale je i předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury. Přitom… Právě role Jana Cimického jako literáta je, řekl bych, až nezdravě upozaděna. Anebo se mýlím? Tohle upozadění každopádně vypoví něco o dnešní době, která prostřednictvím pojmů spisovatel (ne-li básník) se samozřejmostí vytírá podlahu.
Není to stížnost. Jen konstatování. Dloubanec. Upozornění ve smyslu: jestli vůbec někdo někoho osahával, nedělal to víc než psychiatr pilný veršotepec?
Ne že by to samozřejmě bylo poté méně odsouzeníhodné a např. poškozené dcery Nadi Urbánkové se vždycky rád zastanu. Ale případ není typický. A především není typický tím, že tu (možná) zneužíval jeden lékař své postavení. Spíš tím, že Cimický nefunguje jako typický lékař. - Uznávám, právě doktoři jsou literáty často. Je celý slovník našich píšících lékařů, který dal kdysi dohromady Svatopluk Káš. Ale žádný nepsal tolik jako MUDr. Jan Cimický.
Vrátím se. Je (teprve) rok 1976 a on slaví osmadvacet. Vydal první knížku Případ doktora Dvořáka - a je to detektivka. Náhodou jsem ji četl: ujde. Jest dobrá.
Přesto se Cimický na tři roky odmlčel (nevím, zda i kvůli ohmatávání žen, ale spíš ne) a druhý román, Případ pro Maigreta, uveřejnil až roku 1979. Následovaly Poslední zastávka smrt (1980) a Případ Bílá skála (1981). Roku 81 vydal v nakladatelství Vyšehrad i detektivku Klíč k pachateli, která byla - jako četná Cimického díla - reeditována taky po sametovém převratu, a to nejméně jednou (1993).
Jen do tohohle převratu, který zamával s námi se všemi, vydal Cimický deset knih. Mj. Gang smrtících snů a Šedobílého démona. K tomu napsal i televizní filmy Poslední návrat (1983) a Opožděná vražda (1987). Ale tohle pozvolné tempo je vlastní jen předchozí éře - a rokem 1990 se ledacos, jak víme, změnilo; takže taky náš spisovatel nasadil jinačí tempo a některé roky (2001) dokázal dodat na trh i osm románů naráz.
Navíc stačil překládat, a to mj. Jeana Anouilha anebo Jacquese Préveta (Jsem jaký jsem).
Od roku 1994 (je to právě třicet let) se navíc zaměřil i na zveřejňování audionosičů, kterých stačil jen do roku 1995 vydat čtrnáct. Možná mezitím flirtoval i s nějakou tou ženou, ale to nevím, a zas tolik času na to nemohl mít, protože např. roku 1997 poslal na hudební trh hned čtyři audio-nosiče pod společným titulem Keltský rok.
Určitá pracovitost, ba frenetická, k němu prostě patří. Je jednou jeho charakteristikou. A jestli umí být na dílo pyšný? Pokud ano, tak nejspíš oprávněně. Roku 1998 dokázal koneckonců spolupracovat u firmy Multisonic s Helenou Vondráčkovou (která si možná teprve postěžuje, ale trochu o tom pochybuji), aby vyprodukovali audionosič Paříž, má láska. Roku 2000 následovaly kazety Sám proti stresu a Moře barev. Ale vraťme se na stránky knih. JC je, dodám, sice i držitel tzv. Zlatých desek (dvě obdržel v letech 1997 a 1998), ale to možná zvučí až moc popově a zastírá to, že má taktéž - literární - Ceny Jiřího Marka.
Do konce předešlého tisíciletí napsal mj. díla Vražda v divadle Marigny, Hrůza obchází městem, Noční pacient, Podivný host, Minimum o stresu, Dívka z přehrady (spoluautorem je Zdeněk Volný), Pavilon čtyři, Rozcestí spravedlivých či Atentát na de Gaulla. Roku 1992 mu vyšel první titul i ve Francii a začal (dílem Psychoterapie slov) zveřejňovat také svazky veršů. Nejzajímavější se jmenuje Lásko šílená (1996, v upraveném vydání 1999).
Roku 2001 přišel náš lékař a snílek s knihou Sám sobě psychiatrem a následovaly Popraviště v parku, Mansarda v podkroví (Baronet 2002), Strážce majáku, Vražda na ostrově, Srdce a skalpel, Mladý Maigret (2004), Vražená past, Diagnóza: náhlá smrt (2005) anebo Truhla s tisíci zámky (2006). Kromě toho ale psal i pohádky pro děti (Vrch čajové konvice pro nakladatelství Mladá fronta, 2006) a nebudu citovat přesně, ale někdejší předsedkyně Obce spisovatelů Eva Kantůrková svého času konstatovala, že je Cimický co autor ve své mnohostrannosti takřka nepřekonatelný.
Možná se přitom i usmála či usmívala, to už nevím, ale určitě to udělala přátelsky. Velmi by mě ostatně zajímalo, co si o Janu Cimickém myslí a zda ji taky někdy zkusil obtěžovat. Výborná spisovatelka Eva Kantůrková, mimochodem, se v květnu dožije čtyřiadevadesáti let.
A Jan Cimický? Abych to zkrátil, napsal oněch sto knih, ale je těžké je spočítat přesně, protože některé mají spoluautora. Tak například pro Knižní klub vytvořili (1997-1999) s Karlem Benickým tři zajímavé publikace Země česká, domov můj; Zlatá Praha a Paříž - Praha. A dost! Ani sebelepší, sebeintenzivnější psaní přece neomluví muže, kdyby ubližoval ženě; a jak jsem slyšel, hrozí mu na stará kolena tři roky vězení, přičemž je slyšet i víc a pronikly na veřejnost některé posudky. Je narcis?
Možná. Trestné to (naštěstí) není a navíc o podobné diagnóze já sám trochu pochybuji. Taky ovšem záleží na tom, co si pod pojmem narcis představujeme. V jeho knize Životní zpověď (2008) jsem objevil v té souvislosti několik fotografií, na kterých je Cimický (ať už jako narcis, anebo prostě pracovně) s těmito lidmi (a následuje seznam):
Režisér Ludvík Ráža, Zuzana Bubílková, Jan Antonín Pacák, Cimického vlastní syn (oba střílejí z pistolí), Jaromír Hanzlík, Miloslav Šimek, Jiří Krampol, Josef Fousek, Karel Gott, Yvonne Přenosilová, Petra Janů, Petr Štěpánek, Jiřina Bohdalová, Gabriela Vránová, Alena Vránová, Karel Štědrý, Pavel Zedníček, Světlana Nálepková, malíř Vladimír Komárek, Annie Girardot, Claude Brasseur, herci Jean Lefebvre a Michal Galabru, Ilja Hurník, Josef Zíma, Oldřich Vízner, Ladislav Frej, Jarmila Šuláková (s maminkou), Eva Kantůrková, Helena Vondráčková (opakovaně se s Janem objímají), Václav Neckář, spisovatel František Nepil.
Hezký výčet, ne? Svědčí však o čemkoli? Vzhledem k Cimického profesi sotva. A zmocnil se mě navíc pocit, že bylo fotografovaným s Janem Cimickým očividně příjemně. Úplně jako bych slyšel, jak se mu i svěřují. Rovnou. Aniž by možná uvažovali. Důvěřují lékaři neoprávněně? O tom, neumím si pomoct, pochybuji. Možná je to tak: Jan Cimický je náš nejznámější psychiatr a celý život mu takřka vše vycházelo. Možná to nebyl úplně šťastný život, ale šťastně působí. Asi bylo onoho štěstí nakonec až moc? Asi.
Pamatuji si ale slova ze zadních desek jedné jeho knihy. Jejich autora sice neznám, ale patrně to byl novinář Zbyněk Stárek: „Hlas Jana Cimického uklidňuje a naplňuje pocitem porozumění. Je neuvěřitelné, co stačí za den. Je klidný, vyrovnaný, má fungující rodinu, mnohdy jde domů procházkou přes Hradčany (které miluje), a když mu zavoláte, právě venčí psa.“
ROZHOVOR S JANEM CIMICKÝM:
