Máš úžasný overal, vypadá luxusně,“ pochválila mě na jednom vánočním večírku jistá šéfredaktorka. „Ježíš, fakt se ti líbí? Vždyť to je ‚háemko‘ za čtyři stovky,“ shodila jsem nejen módní značku a svoji vizáž, ale hlavně a především její kompliment.
Rozhodně to nebylo poprvé a bohužel pravděpodobně ani naposledy. Už několikrát jsem se přistihla, když mi někdo něco pochválil (nebo dokonce pochválil mě), jak drmolím: „Ale jdi, vždyť to nestojí za řeč,“ přestože ve skutečnosti si třeba i myslím něco jiného, třeba že můj overal je hezký nebo že pochvalu dostávám právem. Tak proč se podle toho neumím chovat, a ještě jsem za to na sebe naštvaná, jak hloupě zdrženlivě pokaždé reaguju?
Je to nepochybně z dětství naučená záležitost, nad kterou ve chvíli, kdy ji vyslovuji, už ve svých jedenatřiceti vlastně ani nepřemýšlím. Vyrostla jsem v prostředí, kde se takřka vůbec nechválilo, a když náhodou ano, tatínek obvykle moji klíčící pýchu utnul hned v zárodku: „No a co ti asi jiného mají říct?“
PROČ TO NEUMÍME?
Odpověď na otázku, čím to je, že neumíme přijímat komplimenty, jsem hledala u koučky Evy Markové. „Možná tím, že obecně nejsme příliš zvyklí na přijímání jakékoli zpětné vazby, takže jsme tak vyvedení z míry, že prostě něco plácneme. Kompliment, poklona a pochvala totiž nejsou nic jiného než zpětná vazba. Jde o vyjádření subjektivního názoru či hodnocení dané jinému člověku. Jako malí a mladí jsme možná dost často poslouchali výroky z druhého soudku, tedy kritiku. Pochvalu jsme se tudíž nenaučili ani přijímat, ani dávat,“ říká koučka.
Ale neberme se příliš vážně. Tohle nemá být žádný složitý text, který potřebuje být prodchnutý radami odborníků, jak na to. Komplimenty jsou především o radosti, o jejím dávání a přijímání, které vám dokážou zlepšit klidně celý den. Tak k nim tak pojďme společně přistoupit.
VĚŘTE JIM, JE TO PŘÍJEMNÉ!
Řada lidí má komplimenty jen za nutnou výplň konverzace nebo součást tzv. small talku, kde když už ve výtahu do dvacátého patra nevíte coby a počasí jste dávno probrali, pochválíte kolegyni aspoň účes, kabát, barvu rtěnky… Prostě jen aby řeč nestála. Nebo ještě hůř, bereme je jako jakousi předpřípravu, kdy nás chce druhý o něco požádat, ale nemá odvahu udělat to napřímo, tak na to jde přes kompliment. Tím pádem komplimentům nevěříme, proto na ně možná reagujeme tak, jak obvykle reagujeme, a proto je tak málo rozdáváme.
„Pracuji s jednou klientkou, která má výrazně stresové reakce na to, když jí někdo v práci pochválí boty nebo účes. Okamžitě reaguje: Co potřebuješ?, v hrůze, že pochvala nikdy nechodí jen tak,“ říká Eva Marková a pokračuje: „Znám taky řadu lidí, kteří jsou vůči komplimentům podezíraví a domnívají se, že jde jen o formálně společenské plky, které musejí poslouchat a také je občas vypustit z úst.“
Jak komplimenty přijímáme a zda je umíme nebo neumíme dávat, záleží také na našem věku, zkušenostech, sociálním prostředí, v němž žijeme, a co jsme nebo nejsme zvyklí v něm poslouchat. Samozřejmě, kompliment může být zdvořilostní výplň, nebo dokonce forma úplatku, kdy vás druhý chce k něčemu zneužít. Takže něco pochválí a doufá, že dvacet pater výtahem uteče rychleji nebo že mu kývnete snadněji. Ale stejně tak platí, že ani jedním z toho být nemusí, že opravdu může jít o vyjádření toho, že se druhému na vás něco líbí.
Řada pochval je skutečně myšlena upřímně a sdělována bez vedlejších záměrů, jen my je tak prostě nebereme. Automaticky nás většinou napadne: „Co za tímhle vězí?“ Proto je důležité v souvislosti s komplimenty v první řadě přepnout v hlavě svoje uvažování o nich a brát je přednostně jako to, čím jsou – pochvalami. „O komplimentech nemusíte moc přemýšlet, nejsou pro život důležité. Ale jsou příjemné. Život je zkrátka hezčí, když občas uslyšíme, jak nám to sluší, nebo když komplimenty umíme udělat radost druhým,“ říká koučka.
VHODNÁ REAKCE
Když na každou pochvalu reagujeme, že si ji nezasloužíme, celkem logicky nám jich přichází do života méně a méně. Jaká je totiž naše zpětná vazba k jejich autorům? Asi jako by nám dávali dárek a my jim říkali, že ho nechceme. Pravda, někdy komplimenty také shazujeme záměrně, aby nás druzí chválili opakovaně.
Nestačí nám slyšet jednou, že vypadáme dobře. Potřebujeme poslouchat: „Ne, myslím to vážně, fakt vypadáš dneska skvěle.“ Jenže tenhle kafemlýnek, respektive masáž sebevědomí zdarma je už dneska ochotný dělat málokdo. Většina lidí vás pochválí jednou – a berte nebo nechte být. Jestli můžu radit, jednoznačně berte. Bez velkého rozebírání, jak to dotyčný myslel.
Jak zjistila studie profesora Norihiro Sadata z Národního institutu pro psychologii, která byla zveřejněná v roce 2012 v časopise PLOS One, když uslyšíme pochvalu, mozek nám pošle dávku příjemné sebedůvěry, a navíc se okamžitě stáváme lepšími v čemkoli, co právě děláme. Není potřeba, abychom komplimentu věřili a pitvali ho, jestli je pravdivý, nebo ne, případně co za něj dotyčný očekává. Stačí ho nechat projít a zaměřit se na aktuální příjemný pocit, který nám přinesl. Mozek zařídí všechno ostatní.
A proto, abyste radost přenesli i na jeho autora, je podle Evy Markové nejlepší prostě se usmát a poděkovat. „Je to nejjednodušší způsob, jak dát druhému najevo, že nás potěšil a oceňujeme, že to vůbec řekl,“ dodává koučka. Stejně tak pokud chcete kompliment dát, není nutné nad tím složitě dumat. Řiďte se aktuálním pocitem. Líbí se vám něco a je vhodná příležitost dát to najevo? Řekněte to! Musíte kompliment tahat z paty jen proto, aby řeč nestála? Pak raději mlčte. Protože když se budete snažit příliš, nemusí pochvala vyznít, jak si přejete.
KOUZLO NEOBRATNOSTI
Jsou pochvaly, které by jako komplimenty vůbec fungovat neměly. Například: „Jano! Ty jsi nějak zhubla, ne,“ jak mě nedávno přivítala Markéta, k níž chodím jednou za dva až tři měsíce na masáž. Jednak jsem zhubla asi půl kila, což nemůže být vidět, a jednak – jak jsem asi vypadala minule, když teď se jí zdám štíhlejší?
Mojí mamince, zdravotní sestře, zase nedávno jedna pacientka řekla: „Jejda, to jsem ráda, že tady ještě pracujete, sestři, a že tu není ta druhá. Vy jste totiž nejhodnější. Já už jsem se bála, že budete v důchodu.“ Moje maminka, padesát čtyři let a padesát čtyři kilo, mi pak volala: „To vypadám vážně tak staře?“
„Ony ty nelichotivé hlášky nejsou často záměrné, a teprve až je dotyčný vysloví, uvědomí si, co vlastně řekl,“ vysvětluje Eva Marková, proč bychom ani hloupě znějící pochvaly neměli zbytečně pitvat, a dodává: „Školit proto někoho v tom, jak se opovážil být tak nezdvořilý, není úplně nejlepší reakce.“ Je to asi podobný automatický přeřek, jako když řeknete, že je něco „pěkně drahé“ nebo „šíleně dobré“. Pokud jste pohotoví, můžete zkusit zareagovat vtipně, ale situaci otočit a příliš dlouho v ní nezůstávat, například: „Na svůj věk máš opravdu ostříží zrak.“
Nebo klidně položte otázku: „To měl být kompliment? Jestli jo, budu to brát jako čistou dobrosrdečnost, že mi přejete odpočinek, ale víte, mně je teprve…“ A když to řekne někdo z vašich známých, můžete si podle Evy Markové dovolit i ostřejší reakci, třeba: „Nechtělo by to silnější brýle?“
Člověk by si myslel, že taková pochvala dokáže spíš naštvat než potěšit, ale musím přiznat, že já jsem se komplimentu masérky Markéty nejen pousmála, ale připadala jsem si opravdu hubenější, hezčí a celá masáž byla prostě ještě radostnějším zážitkem než obvykle. A také moje maminka mi otázku ohledně svého stáří volala pobaveným hlasem. Přestože dost neobratně, pacientka jí řekla vlastně hezkou věc, totiž že je máma hodná a ona ji ráda vidí. Přestože si naoko stěžovala, těžko mohla maminka zapřít prokazatelný vliv, který na ni slova té ženy měla – přinesla jí dobrý pocit, lepší než kdyby dotyčná jen prošla a nic se nestalo. A o tom to celé je!
Když si takhle jednoduše můžeme zlepšit život, pojďme to dělat častěji. Případná neobratnost je předem odpuštěna, rozhodně tedy alespoň u těch, co nemají zbytečné velké ego a dokázali pochopit, že k velké radosti stačí málo. A takových je nás, doufám, většina.
Zdroj: časopis Glanc, lektorka a koučka Eva Marková
