Taktak přežili covidovou pandemii, a i to jen díky státní pomocí. Výroba i odběr se zase slušně rozjely, aby je pak na kolenou srazily drasticky stoupající ceny plynu. Skláři v Květné jsou proto koncem ledna, po 230 letech, nuceni vypnout pec. V únoru už necelých 90 zaměstnanců do práce nepřijde.
Sklárna Květná 1794 v obci Strání-Květná na moravsko-slovenském pomezí je pověstná ruční výrobou prémiového skla, které se převážně vyváží do zahraničí. Pracují zde převážně místní lidé, pro které podnik neodmyslitelně k vesnici patří. Funguje tu už tolik generací, že je vnímán, jako by tu byla věčně, vypráví ředitel sklárny Marek Mikláš, který ve Strání také bydlí.
Sám ve sklárnách působí od svých 14 let. Dvanáct let tu foukal sklo a za dobu svého působení ve sklárnách se z něj stal opravdový expert, kterému je jeho práce vskutku koníčkem.
„V každém baráku, v každé rodině, v každém bytu je někdo, kdo tu buď dělal nebo tu pracoval jeho předek. Ta sklárna je historicky svázaná s celým okresem, ale co máme dělat?“ běduje šéf závodu.
Z 300 tisíc na tři miliony
V roce 2021 skončil podnik na nule, což byl zázrak, říká Mikláš. Tehdy stál plyn ještě 16 euro/1 MWh. Hned začátkem roku 2022 jim ale došel propočet od plynáren na 100 euro/1 MWh. „Z faktur, které chodily na 300, 400 tisíc korun za měsíc došlo najednou vyúčtování na tři miliony,“ vypráví mi Mikláš v zasedací místnosti závodu, kde jsme obklopeni vystavenými ukázkami firemního sortimentu.
„Třetího ledna (2022) jsem napsal dopis panu ministrovi (obchodu a průmyslu, pozn. red.), následně všem ministrům i poslancům, vládním i protivládním, také těm zdejším. Všichni mě ujišťovali, že to je úplně v naprostém pořádku, že to mají plně pod kontrolou, ale nestalo se vůbec nic,“ líčí dál manažer.
Meziroční nárůst nákladů za energie za rok 2022 nakonec činil 14 milionů korun. „Za 14 milionů jsme mohli udělat spoustu rekonstrukcí, spoustu investic, mohli jsme navyšovat platy, ale neudělali jsme nic. Všechno jsme to dali do plynu a elektřiny, kde to vyletělo komínem,“ stěžuje si Mikláš.
„Nikdo z nás by před třemi, čtyřmi, pěti lety neřekl, že sklárny se někdy budou vypínat kvůli tomu, že je tak drahý plyn a elektřina, že to nemáme šanci utáhnout. Fabriky se vždycky zavíraly proto, že nebyli lidi, byly drahé suroviny, nebylo komu prodávat,“ líčí ředitel závodu.
Fotovoltaika nestačila
V roce 2023 zprovoznila firma ve snaze získat levnější a „čistší“ energii menší elektrickou pec napojenou na solární panely instalované na střeše výrobny. Jenže fotovoltaika je věc sezónní a má své limity, a tak stejně zůstalo u používání plynu a velké pece.
Následně se sklárnám podařilo udělat kontrakt na 58 eur za megawatthodinu, ale ani to nepomohlo. I když faktury za plyn byly už „jen“ v hodnotě 1,5 milionu korun, pro firmu šlo stejně o „smrtelné“ náklady.
S nuceným navyšováním cen svých výrobků sledovali, jak jim postupně odcházejí odběratelé. Jedna z úvah, jak zachránit firmu, spočívala v plánu zřídit automatizovanou výrobu s elektrickou pecí, jenže potřebný příkon jim byl zamítnut z důvodu, že do pohraniční obce nevede dostatečně silná elektrická síť.
Ani banky nebyly svolné poskytnout úvěr na rozjetí automatizované výroby. Sklářství je pro ně příliš rizikový obor. „Cokoliv, co je takhle vysoce energeticky náročné, je tím pádem nebezpečné,“ sdělil po telefonu Epoch Times majitel sklárny Lubor Cerva. Podle něj vláda momentálně nenabízí firmám žádné podpůrné programy na rozvoj podnikání a on sám si nemůže dovolit donekonečna dotovat podnik z vlastní kapsy.
Sklárnu v Květné založil v roce 1794 kníže Jan z Liechtenštejna, od něhož ji odkoupil v polovině 19. století továrník Emanuel Zahn. Ten zavedl výrobu jemného křišťálového skla zdobeného broušením, hranováním a rytím a později i dalšími dekoračními technikami včetně malování a zlacení. Sklárna vyráběla i za druhé světové války, po které byla znárodněna a převzal ji stát.
V roce 1990 se stala sklárna součástí státního podniku Crystalex Nový Bor, který podnik roku 2002 zavřel. Následně ho koupila společnost Moravské sklárny Květná, v níž měli hlavní podíl odboráři. Po půlroční odstávce byl obnoven provoz, ale jen s polovinou zaměstnanců. V roce 2004 koupila sklárnu firma Synex a od ní ji roku 2011 koupil nynější majitel Lubor Cerva, který tehdy vlastnil i automatizovanou sklárnu ve Světlé nad Sázavou.
Státní podpora pro energeticky náročné podniky tvoří jen polovinu z celkového navýšení nákladů na distribuci elektřiny, a netýká se zemního plynu, který používá 90 procent sklářských firem, podotýká Mikláš a dodává, že není třeba, aby stát rozdával nějaké podpory firmám. Stačí, aby zajistil, aby plyn, který k nám teče, stál všude stejně. „Proč stojí v Maďarsku 20 eur, v Německu 30-40 eur a v Česku 50?“ stěžuje si.
Případné opětovné spuštění výroby vidí Cerva jako kombinaci automatizované výroby a tradiční ruční výroby. Šlo by primárně o strojní výrobu nápojového skla, která by umožnila získat stoprocentní kvalitní sklovinu. Stručně řečeno, z velké pece by vedla jedna odbočka pro ruční výrobu. Podle Cervy je to běžný model produkce viditelný v několika sklárnách ve střední Evropě.
Ředitel Mikláš si uvědomuje, že i kdyby se brány podniku v budoucnu znovu otevřely, kvalifikovaný personál už nemusí být dostupný. „Sklárnu dělají lidi. Jakmile odtud odejdou, a oni se určitě někde uchytí, protože jsou šikovní, už to bez nich nepůjde. My jsme ruční sklárna, ne robotická linka. To, jak se vám rozutíká, už to nedáte dohromady. Ten tým lidí, který tady je, se tu formoval desítky let,“ říká.
Za roky strávené v podniku zažil jeho pády i vzkřísení několikrát, a tak přeci jen někde vzadu, v skrytu duše doufá, že i toto období sklárna přežije. „Možná se stane ještě zázrak,“ říká s nadějí v hlase.
Masakr v e-shopu
Když sklárna oznámila ukončení výroby, firemní e-shop zažil naprostý „masakr“, jak to popisuje Mikláš. „Normálně k nám jezdívala Zásilkovna, aby nabrala paletu až dvě. A teď bylo těch palet třeba třicet,“ popisuje.
Nešlo o žádný výprodej, ani slevy, obrovský zájem o jejich výrobky byl formou solidarity běžných občanů. „Ti lidi se spojili na internetu s tím, že nás podpoří. Ale úplně giganticky,“ usmívá se Mikláš a dodává, že dodnes mu chodí desítky podpůrných e-mailů, smsek a telefonátů. „Děkujeme vám za to všem,“ vzkazuje.
„Mysleli jsme si, že jsme někde na konci světa, pár lidí, a on se stal úplný zázrak. Z e-shopového prodeje 200, 300 tisíc měsíčně jsme prodali za sedm milionů. Solidarita dělá hodně,“ líčí sklářský lídr.
„Smutný zbytek“
Ruční výroba skla v západní Evropě prakticky vymizela, pokud nepočítáme malé umělecké dílničky, říká Cerva. V České republice pořád ještě fungují ruční sklárny Moser, Rückl a Bomma, které jsou však podle Cervy „vysoce prodělečné“ a přežívají jenom díky vůli zámožných vlastníků dotovat je.
Dalšími konkurenty sklárny Květná jsou v ruční práci už jen slovenská Rona, polská Krosno Glass a provoz jedné německé firmy v Maďarsku, vyjmenovává podnikatel.
„A tím to končí. Po těch stovkách a stovkách skláren, které tu byly, je tohle ten smutný zbytek, co z ruční výroby zůstalo,“ konstatuje Cerva. K úpadku ručního sklářství docházelo podle něj postupně a přispěly k tomu tři hlavní faktory – rozšíření plastu, strojová výroba a levnější konkurence z Východu.
