Článek
Tábor smrti
Obrovský komplex Auschwitz nacisté vybudovali poblíž polského městečka Osvětim a za zdmi tohoto vyhlazovacího tábora zemřelo podle odhadů až neuvěřitelných 1,4 milionu lidí. Předtím, než Němci utekli před blížící se Rudou armádou, snažili se po svém nelidském řádění zamést stopy a několik desítek tisíc osvětimských vězňů poslali na pochody smrti. Mladičká Slovenka Helena měla štěstí a tuto hrůzu přežila. Přišla však o téměř celou svou početnou rodinu.
Narodila se na Slovensku
Helena Citrónová se narodila 26. srpna 1922 do židovské rodiny, která žila v tehdejším Československu. Její rodné město Humenné leží na severovýchodě Slovenska a dnes v něm bydlí asi 31 000 lidí. Za dob Marie Terezie mělo město mnohonárodnostní složení obyvatelstva. Kromě Slováků zde žili i Maďaři, Rusíni, Poláci a Židé, jejichž místní hřbitov patří k těm největším a nejstarším v celém Slovensku. První písemná zmínka o existenci židovského obyvatelstva v Humenném pochází z roku 1743. Židé žili převážně v centru města a navštěvovali zde hned dvě synagogy. Helenin otec byl učitel a dívka vyrůstala spolu se svými sourozenci. Její starší sestra Róza sice odjela za manželem do Palestiny, ale v roce 1939 se vrátila i s ním zpět do Československa.
Třídila věci po mrtvých
Do Osvětimi se dvacetiletá Helena dostala v dobytčím vagónu na konci března 1942. Po svém příjezdu byla Slovenka umístěna na oddělení s volnějším režimem, kde platila o něco mírnější pravidla než ve zbytku tábora. Dokonce si ani nemusela ostříhat své husté tmavé vlasy. Dozorci ji přiřadili na práci ve skladu, kde musela třídit oblečení, boty a osobní předměty po vězních, kteří byli posláni do plynových komor. Možná by v nich byla během tří let, které strávila v Osvětimi, zavražděna i ona sama, ale zachránil ji člověk, od kterého by to Helena čekala nejméně.
Zamiloval se do ní, když zpívala
Po několika měsících od Helenina příjezdu se v táboře konala oslava narozenin jednoho z místních dozorců. Součástí zábavy bylo i hudební vystoupení vězňů. A právě zde pohledná Židovka zaujala dvacetiletého esesáka Franze Wunsche. Stála před ním a zazpívala jedinou německou písničku, kterou znala. I když byla vyděšená, šlo jí to, vždyť zpívala od malička. V ten den se do ní mladý nacistický dozorce na první pohled zamiloval a brzy poté Heleně poslal milostný vzkaz, kde se jí ze svých citů vyznal. Franz Wunsch byl přidělen do Osvětimi teprve nedávno, ale předtím už krátce působil v koncentračním táboře Dachau. Pocházel z pohraniční rakouské obce Drasenhofen, kde se v roce 1922 narodil. V Osvětimi se na různých pozicích účastnil selekcí, při kterých pomáhal vybírat slabé a nemocné vězně, kteří byli v nákladních autech posíláni na smrt do plynových komor. Když se někdo vzpíral, Franz Wunsch se nezdráhal použít i násilí. Někteří přeživší vězni dokonce jeho chování vůči nim po válce popisovali jako brutální.
Lásce k nacistovi se neubránila
Není divu, že Helena nejprve dozorcovy city neopětovala. Nenáviděla ho, stejně jako všechny nacisty. A tvrdila, že by raději zemřela, než aby se zapletla s esesákem. Zamilovaného Wunsche však Helenin nezájem neodradil. Díky svému vlivu ji chránil a potají jí posílal jídlo a zamilovaná psaníčka. Ohrožoval tím nejen její, ale i svůj vlastní život. A ona začala pomalu měnit názor. ,,Byly chvíle, kdy jsem zapomněla, že jsem Židovka a on není Žid,“tvrdila po válce. Nakonec se Helena do přísného dozorce zamilovala. Jistou roli hrál v její náklonnosti i fakt, že Franz Wunsch v poslední chvíli zachránil Heleninu starší sestru Rózu před smrtí v plynové komoře. Ta byla do polského tábora deportovaná spolu se svým manželem a dvěma malými dcerkami, které už však Wunsch zachránit nestihl.
Poslední rozloučení před pochodem smrti
Vztah slovenské Židovky a rakouského nacistického dozorce skončil spolu s koncem druhé světové války. Když se v lednu 1945 k táboru blížila sovětská vojska, Helena byla poslána na pochod smrti. Franz Wunsch se o svou milovanou strachoval. Na nebezpečnou cestu v mrazu a sněhu jí alespoň propašoval teplé oblečení a ponožky. ,,Moc jsem tě miloval.“ To byla poslední slova, která od něj Helena slyšela předtím, než opustila tábor v Osvětimi. Po osvobození Rudou armádou se vrátila do rodného Humenného, kde už ji však nikdo nečekal. Oba rodiče zahynuli v plynových komorách a bratr zemřel při neúspěšném útěku z koncentračního tábora. Válku nepřežila ani většina Heleniných známých. Na Slovensku už ji proto nic nedrželo a ještě téhož roku se rozhodla emigrovat do Izraele, kde začala nový život.
Při Helenině výpovědi u soudu se rozplakal
Z Heleny Citrónové se v Izraeli stala Zippora Tahori. Vdala se za vojáka Davida z izraelských obranných sil a porodila mu dvě děti. Franz Wunsch se po válce usadil ve Vídni, ale na svůj románek za zdmi vyhlazovacího tábora nezapomněl. Všemožně se snažil svou lásku Helenu vyhledat, ale marně. Využil k tomu dokonce i Červený kříž. Znovu ji viděl až po dlouhých 27 letech, když v roce 1972 stanul před soudem, který vyšetřoval jeho působení na pozici dozorce v Osvětimi. Helena Citrónová zde vystoupila jako svědek a svou výpovědí pomohla k tomu, aby byl Franz Wunsch zproštěn viny a propuštěn na svobodu. Soudu řekla, že jí a sestře Róze zachránil tento bývalý nacistický dozorce život. Oběma z dvojice, která spolu před téměř třiceti lety prožila zakázanou lásku, bylo v době soudu už kolem padesáti let a ten den se viděli naposledy. Helena Citrónová zemřela v izraelském Tel Avivu v roce 2007 a Franz Wunsch ji následoval o dva roky později.
Zakázána láska inspirovala operu
Neuvěřitelný příběh židovské vězeňkyně a nacistického dozorce se stal známým teprve nedávno. Roku 2003 byl zmíněn v izraelském dokumentu a později o svém válečném románku za zdmi koncentračního tábora promluvila sama Helena v rozhovoru pro stanici BBC. Její vzpomínky inspirovaly slavného thajského skladatele, který je známý pod jménem S. P. Somtow. K příležitosti 75. výročí osvobození Osvětimi složil, napsal a také dirigoval operu s názvem Helena Citrónová, jejíž premiéra proběhla v roce 2020 v Bangkoku.
