Zpět na výpis článků

Snová parodie z obrazu: Kouzelná flétna v Divadle v Dlouhé

Magický singspiel Kouzelná flétna měl premiéru v Divadle v Dlouhé na konci sezony 2021/2022, což byla poslední sezona pod uměleckým vedením režisérů Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky, známé pod jménem SKUTR. Zpěvohra Wolfganga Amadea Mozarta na libreto Emanuela Schikanedera je jednou z nejhranějších oper vůbec a zároveň bývá považována za jedno z nejvíce enigmatických děl evropské kultury. Ve své inscenaci režijní tandem SKUTR na zmíněná fakta s určitou dávkou ironie naráží.

Ve všech složkách inscenace se mísí snové prvky, tajemné aspekty odkazující k zednářské loži, které byl Mozart součástí, odkazy na autorovu současnost i na současnost inscenátorů a na inscenační tradici opery. Představení je orámováno prostředím galerie, v níž se restaurátor dostane do příběhu obrazu, na kterém zrovna pracuje, a zdá se mu sen, jenž je v podstatě dějem opery. Jeho sen začíná mýtickým zjevením ženy s tváří Sáry Venclovské hrající Paminu, obtočené hadem. Což může symbolizovat Paminin vztah s její matkou Královnou noci, která svou dceru skrytě zrazuje. Na konci představení se objeví dívka připomínající Paminu, která restaurátora, tedy Tamina v podání Ondřeje Rychlého, nepoznává, na krku má zavěšený svítící trojúhelník odkazující k zednářskému symbolu božího oka a zároveň k vítězství světla nad tmou. Tomáš Turek jako hlídač v galerii, který se ve snovém příběhu stal Sarastrem, za nimi zavírá dveře, jako by význam děje opery, který je stále nejasný, měl zůstat tajemstvím.

Zednářství symbolizují i obří oční bulvy, které mají na hlavách nasazené herečky Kristýna Jedličková, Marie Turková a Magdalena Zimová hrající trojici kněžích a zároveň trojici dam, divák tedy místo tváře každé z nich vidí naddimenzované oko. Symbol vyniká nejvíce ve chvíli, kdy se Tamino ocitne u vstupu do chrámu Sarastra, kde stojí herečky jako kněží na podstavcích, na hlavách mají nasazeny ony velké oči a kolem nich jsou zavěšeny svítící trojúhelníky. K současnému umění odkazuje objekt z igelitu připomínající hory, který návštěvník galerie Papageno, jejž představuje Miroslav Zavičár, kritizuje. Kostýmy Simony Rybákové obsahují na jedné straně prvky zdůrazňující některý z podstatných motivů inscenace a zároveň fungují jako prostředek vizuální charakterizace jednotlivých postav opery. Například postavu návštěvníka Papagena dokresluje současný kostým, který je ovšem doplněn ptačím hnízdem na hlavě značícím povolání ptáčníka. Rybáková zároveň v kostýmech tří dam zvýrazňuje v inscenaci folklorní motivy, které souvisejí s lidovostí ukrytou v pretextu. Naopak u kostýmů Královny noci a Paminy je díky výrazným sukním zdůrazněna pohádkovost příběhu a aristokratický původ postav.

Inscenace hojně pracuje s mluvenými pasážemi, jež jsou v původním libretu znakem dané hudební formy singspielu, ale v operních inscenacích bývají vyškrtávány. Textová úprava překladu Josefa Gruši a Karla Krause provedená režijním duem SKUTR kombinuje výrazně ironické poznámky s anglicismy a frázemi používanými v současnosti. V herectví se často objevují zcizovací efekty připomínající, že se jedná o představení, jako například v oslovování orchestru vedeným Janou Vychodilovou, která vytvořila hudební nastudování na základě hudební úpravy a nastudování Matěje Kroupy, jenž původní hudbu upravil už pro další inscenaci Kouzelné flétny činoherního souboru v Dejvickém divadle. Herci v představení v Divadle v Dlouhé také svými gesty, intonací a pěveckými výstupy dovedně parodují operní klišé, což vyniká především během árie Královny noci zpívané kontratenorem, kdy postavu atypicky ztvárnil Jan Sklenář. Ve svém genderově odlišném provedení postavy pojímá Královnu noci jako lehce úlisnou osobu pod vlivem omamných látek. Přestože režijně-dramaturgická koncepce i její herecké provedení obsahuje určitou míru nadsázky, snad až na Martina Matejku v roli až perverzního Monostata a až zvukově nepříjemné skřeky tří kněžích v maskách očí se podařilo všem zúčastněným vyhnout příliš zplošťujícím karikaturám, které by zbytečně shazovaly ironický podtón inscenace. Kristýna Jedličková, Ondřej Rychlý a Jan Sklenář pak chvílemi až překvapují svým pěveckými výkony a rozsahem, přestože mají pouze obecně pěveckou či muzikálovou, nikoliv operní průpravu.

Ve scénografii Jakuba Kopeckého a světelném designu je důraz na výhru světla nad tmou, která je stejně jako v Schikanederově předloze klíčová. Důležité je zrcadlo, které se ve chvíli zkoušky Tamina, Paminy a Papagena objeví nad zadní částí jeviště za obrazem, do něhož postavy během své zkoušky vstupují. Zrcadlo pak jejich obraz odráží na strop, přičemž jsou postavy zlatě nasvícené. Slunečně zlaté světlo se těsně před vítězstvím postav nad mocí Královny noci odráží i na strop divadelního sálu v místě nad hledištěm. Světlo je podstatné i v častých barevných světelných efektech, kdy se mění během scény, což vytváří až metadivadelní význam: svícení je tu použito jako technický aspekt, kdy si divák uvědomuje jeho inscenovanou, divadelní podstatu, ale zároveň také jako součást děje. Zároveň se světelná zář objevuje i na výše zmíněných trojúhelnících zavěšených v prostoru jeviště i na krku jednotlivých postav, které mají, kromě popsané souvislosti se světlem v případě rozsvícených trojúhelníků, v inscenaci různé další významy a funkce jako odkaz na hudební nástroj triangl, zmíněný symbol zednářství a tajemství obecně, současně však jako předměty zavěšené na krku vyznívají až komicky.

Výklad jasně čitelných významů motivu trojúhelníku by se dal aplikovat téměř na všechny motivy obsažené v inscenaci. Všechny popsané prvky se v inscenaci prolínají a vytvářejí dramatický oblouk, jenž možná chvílemi působí roztříštěně, ale na rozdíl od jiných inscenací SKUTRU, jako například Bouře v rámci Letních shakespearovských slavností, rozhodně méně. A to především díky hereckým výkonům a snovému orámování mizanscény stejně jako určité tajemnosti a nadsázce patrné v jejích ostatních složkách. To vše jsou aspekty, jež společně v inscenaci konstruují témata vítězství světla nade tmou a nejasné hranice mezi snem a realitou, a zároveň představují sofistikovanou a hravou hyperbolu operních inscenačních konvencí.


  • DIVADLO V DLOUHÉ – Kouzelná flétna
  • Libreto: Emanuel Schikaneder
  • Překlad: Jiří Gruša, Karel Kraus
  • Úprava a režie: SKUTR
  • Scéna: Jakub Kopecký
  • Kostýmy: Simona Rybáková
  • Hudební úprava a nastudování: Matěj Kroupa
  • Hudební nastudování: Jana Vychodilová
  • Hlasová poradkyně: Miloslava Vítková
  • Hrají: Ondřej Rychlý, Sára Venclovská, Miroslav Zavičár, Jan Sklenář, Klára Oltová, Tomáš Turek, Martin Matejka, Kristýna Jedličková, Marie Turková, Magdalena Zimová a orchestr pod vedením Jany Vychodilové

Premiéra 26. května 2022 v Divadle v Dlouhé, psáno z uvedení dne 18. prosince 2023.

FOTO: Divadlo v Dlouhé, Pavel Hejný