konec Masopustu

Prohlášení Masopustu:

Milí diváci,

po důkladném zvažování jsme se rozhodli, že rok 2024 bude náš poslední, završující. Masopust nám po mnoho let dával prostor pro jedinečné hledání podob divadla, které nám dává smysl, nezůstává u zavedených jistot, přináší dramaturgické, inscenační i herecké objevy, naplňuje nás a snad i diváky. Vážíme si té možnosti natolik, že ji nechceme dělat “napůl”, v omezených podmínkách, jako “vedlejšák”. Současně k ukončení přistupujeme s vědomím toho, že se některé věci jednoduše časem završí…

S vřelými díky, že jste v tom byli s námi, vás chceme k tomuto poslednímu roku pozvat jako ke společné oslavě 16 let naší existence. Chystáme debaty a další doprovodné programy k reprízám a derniérám našich stávajících inscenací. Připravujeme také několik nových projektů, se kterými se s vámi budeme loučit. Plány budeme postupně odhalovat. Pokud byste měli k našemu poslednímu roku návrhy a přání, pište nám!

Ještě jednou děkujeme za dlouholetou podporu, která byla v některých momentech opravdu zásadní. Byla radost se s vámi setkávat. A ještě bude. Těšíme se na poslední leč!

Masopust

V nejbližší době mohou diváci do Eliadovy knihovny Divadla Na zábradlí přijít na následující představení.

18. 1. 19:00 Ženet | blížící se derniéra

21. 1. 19:00 Fredy

11. 2. 19:00 Fredy

Proč nad ní plakat? Stačila chvilka, aby můj duch nahradil tyto obvyklé známky něhy jakýmkoli jiným gestem, které bych nadal týmž významem, jaký mají polibky, slzy nebo květiny. Spokojil bych se tím, že bych na ni z přemíry lásky slintal. Slintal bych jí do vlasů nebo zvracel do dlaní. Přesto bych tu zlodějku, která je mou matkou, zbožňoval.

Takto si představoval Jean Genet, že by se zachoval vůči matce, kterou toužil potkat v ulicích Paříže. Odložila ho hned po porodu, otec neznámý. Toto rané zranění se bolestně zapsalo do jeho duše. Genetovy texty nám slouží jako kontejner pro naše vlastní hledání „matky“. Variace textů z her Služky, Splendid’s a Balkón. Iluze je ve světě Geneta skutečnější než skutečnost. Naplnění a seberealizace jsou možné právě jen v iluzi, která je jediná správná a životadárná. Skutečnost je peklo, nelze do ní patřit. S tím souvisí i princip travestie, která umožňuje totální proměnu, tentokrát v podání tří herců. Genet rozvíjí paradoxní pravdu masek: lidé si nasazují masky, aby se demaskovali.

Některé příběhy jsou zdánlivě nedotknutelné. Nesou velké napětí. Mají skryté plochy a tajné chodby. Můžeme jen tančit kolem vchodu do jeskyně a nahlížet dovnitř. Život Fredyho Hirsche k takovým příběhům patří. Je zahalený několikerou nedotknutelností – je to příběh trenéra a učitele dětí v nelidských podmínkách, žida v koncentračním táboře, příběh homosexuála v totalitě.

Důraz na tělesnou zdatnost, pohyb a hygienu. Na kázeň a pravidelnost. Jak si může člověk v totalitním vězení uchovat sebeúctu? Tím, že s dětmi nacvičuje divadelní představení? Že v nich i v sobě buduje vědomí nedotknutelnosti, možnosti hry a proměny?

Na konci života byl Fredy postaven před výzvu k celotáborové vzpouře. „Přesvědčoval jsem ho, že je nezbytné mít nějakého vůdce a že on byl za něj vybrán. Na to mi řekl, že chápe situaci, že však kvůli dětem se nemůže rozhodnout. Podle popisu si Fredy Hirsch vyžádal hodinu na rozmyšlenou.“ Pohybujeme se divadlem „hodiny na rozmyšlenou“, podle vzpomínek pamětníků, filozofických map, pohádek pro děti a pohybů těl při setkání s jinými těly.

MAG#art2friends