Zasedli jsme na místa, kde pravidelně sedával legendární a před rokem zesnulý Jan Raichl. „Honzova „stotřicítka“ byla mimochodem prvním závodním autem, ve kterém jsem seděl. Bylo to někdy v jednaosmdesátém před startem Roudného při Bohemce, tedy ještě vlastně při Škodovce a bylo mi nějakých šest let,“ vrací se do minulosti Vašek, žijící v Kněžmostě, a já se ptám, jak se tato situace zrodila. „Táta s Honzou dělal v práci. Tehdy ještě Honzu navigoval jeho bratr Mirek. Svět je opravdu malý. Vždyť nyní pracuji v Řepově na náhradních dílech s Honzovou spolujezdkyní Šárkou Nečadovou a jeho další mitfára Ivan Škaloud sídlí o dvě patra níže. A než jsem přešel do Řepova, dělal jsem asi osm let s Milanem Vítkem, dalším členem této party.“

Můžeš vzpomenout na tvoje rallyové začátky?

Václav: „Začínal jsem jako mechanik Honzy Klingera. Kluci věděli, že bych chtěl jezdit a zjistili, že Milan Kubeš z Domousnice, který už také není mezi námi a v nějakých šestapadesáti letech podlehl embolii, shání spolujezdce. A chtěl si někoho vychovat od píky, takže jsem byl ideální volbou (úsměv). Poprvé jsme spolu jeli Pačejov v roce 1997 a na osmé erzetě šli dvakrát přes boudu. Lépe jsme nedopadli ani téhož roku v Příbrami, kde náš Mégane zakopnul ve vracáku na haldě o kámen a byl z toho další kotrmelec a odstoupení. S Méganem jsme odjeli ještě další rok, než se doslova rozpadl a Milan ho prodal. To auto bylo skvělé motorově, ale jinak šílené. Milan pak koupil Felicii od Franty Grůši. Ta byla rozhodně lepší a odjeli jsme s ní sezony 1999 a 2000. Pak Milanovi došly peníze, skončil a auto prodal i se mnou chomutovskému Pepíkovi Šebkovi (smích).“

Toho si pamatuji jako ambiciozního borce.

Václav: „Hubou uměl hodně (smích). Teď dělá právě i díky své výřečnosti mluvčího fan-clubu hokejových Pirátů Chomutov. Nicméně tehdy mu na začátku druhé sezony také došly finance, skončil a já tehdy také.“

Vrátil ses až v roce 2007 už tady vedle Zdeňka.

Václav: „Po té zhruba pětileté pauze se mi najednou objevil za vraty Zdeněk, jestli bych s ním nechtěl jet. Respektive přijeli oba Václavíci – Zdeněk i jeho syn, že se plánují střídat o jednu Felicii a já bych je navigoval oba. Po nějakých deseti minutách debaty jsem na to kývl. Tehdy už byla Felicia žlutá po předchozí stříbrno-modré.“

Proč došlo ke změně barev?

Zdeněk: „Protože poté, co jsem s Felicií skončil zhruba ve stopadesátikilometrové rychlosti v kotrmelcích, usoudili jsme, že opravovat metalízu je docela drahé. Padlo tak rozhodnutí jít do obyčejné barvy (úsměv). Žlutá vyplynula tak nějak automaticky. Vždyť i jeřáb mám žlutý.“

Máš jeřáb?

Zdeněk: „Jasně. Skoro celý život pracuji na jeřábu. Jsem takový druhý Emil (Triner). On má bagr a já jeřáb (smích). Začal jsem kdysi pracovat pro firmu, která postupně měnila název. Končil jsem zde, když se jmenovala Desmo, načež jsem začal soukromě podnikat a tak tomu je dosud. Práce je hodně, ale teď už to tak nejde mně (úsměv). Firmu táhneme s mladým, ale každý jedeme na své triko.“

Pojďme zpět k soutěžím. Kdy jsi s nimi začínal?

Zdeněk: „To už možná ani nepamatujete. Začínal jsem v dvaasedmdesátém ve třídě Škoda. To byla kategorie civilních aut bez rámu, prostě bez ničeho. Nejdříve mě navigovala žena a pak Milda Koudelka od nás z Jilemnice. Ten už je po smrti, přestože byl stejně starý jako já. Pak přišla velká rána v Rychnově nad Kněžnou. Rychlost byla dobrá, ale zatáčka moc zahnutá (smích). Poté jsem auto přestavěl na kupátko, ovšem po odjetí jedné soutěže mi to máma (manželka) zatrhla.“

Proč to zakázala?

Zdeněk: „Finance. Pak jsem dva roky nic nedělal, načež přišel kamarád Zdenda Skalský, který jezdil jako spolujezdec s Bohoušem Hruškou, že by potřebovali přestavět auto. Začal jsem jim pomáhat a zůstal s nimi šestnáct let jako šéfmechanik. V roce 1989 jsem se jednorázově svezl s navigátorem Jardou Starým ve Vyškově, ovšem po pouhých třech kilometrech jsme trefili hospodu. Jarda zemřel v roce 2015 poté, když na Yokohama Rally Orlické hory havarovali s Honzou Vaníčkem. Mimochodem pouhé dva měsíce po něm zahynul při tréninku na vrchu v rakouském Rechbergu Otík Krámský…“

Otakar Krámský byl, stejně jako ty, z Jilemnice.

Zdeněk: „Otík měl dílnu nějakých čtyřista metrů ode mě. Vycházeli jsme spolu výborně. Když začínal se Škodovkou, půjčoval si od nás pětirychlostní skříň.“

V roce 1991 ses na tři roky vrátil.

Zdeněk: „Bohouš Hruška chtěl končit, ale auto bylo klubové. Kluci mě tedy ukecávali, ať to zkusím znovu. Po Bohoušovi jsem tak zdědil Škodu 130 L i spolujezdce Zdendu Skalského z Vrchlabí, kde dosud žije. To byl dobrý mitfára, který měl zkušenosti i ze spolupráce s továrním pilotem AZNP Škoda Karlem Šimkem. Když začátkem dvaadevadesátého odešel k Pepovi Lankovi, sehnal mi za sebe Ivoše Vancla. Dvakrát mě navigoval také Pavel Cimbál z Jičína, kterého mi dohodil Luboš Picek. Další konec se závoděním nastal v třiadevadesátém. Škodě 130 L totiž skončila homologace. Mimochodem jsme byli poslední, kdo s tímto typem dokončil Rally Bohemia, což v jedné ze svých knih zmínil i renomovaný spisovatel Dan Porazil. Zde bych chtěl moc poděkovat Danovi za jeho perfektní a záslužnou práci. A jelikož sedíme v ulici, kde bydlel Haryk (Milan Hauer), chtěl bych vzpomenout také na něj. Jeho moderování v kombinaci s Karlem Špačkem bylo vynikající. Pak následovala další dlouhá pauza.“

Václav: „Když jsme u těch Danových knih, tak mám všechny kromě té první Rally psaná srdcem, která se nedá sehnat. S Danem jsem mimochodem také zhruba čtyři, pět let dělal v práci. A už se těším, jakou další knihu napíše. Hele, Lencík (Radan Lenc) dával góla. S jeho mámou pracuji. Ta dělá taky u nás. Lenka je bombová ženská. (V televizi právě běží přímý přenos hokejového zápasu České republiky se Švýcarskem z finského Karjala Cupu, pozn. autora).“

Sledujete hokej?

Zdeněk: „Samozřejmě. Fotbal i hokej. Fandím Liberci, protože ho máme v kraji. Taky koukám na NHL, kde fandím Bostonu. Je zde přece jen nějaký ten Čech a Pasta (David Pastrňák) je „úžasnej.“

A Sparta nebo Slavia?

Zdeněk: „Hele, to radši Slavia. Ale nevím, jestli nejseš náhodou Sparťan.“

Opět k rally. Další návrat Zdeněk uskutečnil v roce 2005.

Zdeněk: „Zemřela mi manželka a já zjistil, že sedět sedm dní v týdnu v hospodě není ideální. Začalo mi to dělat problémy i v práci a bylo potřeba najít nějaký koníček. No, rally není ani tak koníček, to je spíše kůň (smích). „Mladej“ koupil rallycrossovou Felicii třídy Škoda, kterou jsme přestavěli na soutěže a začali se střídat za volantem. Nejdříve nám spolujezdce dělal Petr Brixí ze Sobotky. Pak mu to jeho přítelkyně Šárka zatrhla (smích). Poté nás Luboš Picek poslal za tady tím (Zdeněk se dívá na Václava). Od sezony 2007 jedeme spolu. Auto jsem předloni prodal a od té doby si půjčujeme Fabii od Luboše. Luboš je dobrá duše a nebýt jeho, dávno bych už nejezdil.“

Václav: „Myslím, že nebýt Luboše, už by nejezdila půlka startovního pole.“

Zdeněk: „Luboš přitom za mnou kdysi jako malý chlapec chodíval pro rady. To už však není ani pravda (úsměv). Teď už pro rady chodím já za ním (smích).“

Mimochodem vy dva jste se v roce 2013 krátce rozdělili.

Václav: „Nechal jsem se zlákat od Dalibora Slivky. Jenže pak onemocněl a místo, abych poslal přihlášku na Kopnou, přišlo mi parte. Bylo mi pak blbé se vracet ke Zdeňkovi a vyšoupnout Martina Grabiece, který mě mezitím ochotně zastoupil. Další sezonu jsme nicméně už jeli opět spolu.“

Zdeněk: „Zajímavou příhodou bylo, když jsem do auta jednou pustil mechanika. No, mechanika. Jezdíval s námi jako člen doprovodu, ale moc toho neuměl. Byl to nějaký Franta Tobiáš, tramvaják z Prahy. Přišel s tím, že míval mezinárodní licenci a chtěl by se zase svézt. Už během tréninků mi bylo jasné, že v životě spolujezdce nedělal. Hned v úvodu vložek se ztrácel a nedokázal se až do konce najít. Přesto si nedal říct a hrdině trval na tom, že rally pojede. Také během ostré soutěže se neustále ztrácel. Já naštěstí znal trať nazpaměť, tak jsme dojeli a navíc vyhráli třídu. Když jsem po závodě viděl jeho sedačku, držáky byly ohnuté a prošláplé opěrky pro nohy zašlapané až do podlahy, jak byl „posranej.“

Můžete porovnat, jak se soutěže za dobu vašeho účinkování změnily?

Zdeněk: „Moc. Moc se toho změnilo. Kdysi jsme kupovali závodní gumy po dvoustovkách na licenci. Když jsi měl známé v Motorsportu, měl jsi přístup k dílům odtamtud. Hlavně ty refundace. Trénovat jsme jezdili neomezeně už týden před soutěží a za výsledky byly odměny. Za vítězství ve třídě patnáct tisíc, za druhé místo deset tisíc a za třetí pět tisíc. To byly na tehdejší dobu krásné peníze. Dneska co si nezaplatíš, to nemáš.“

Závěrem se nabízí otázka na vaše další rallyové plány?

Zdeněk: „V šestasedmdesáti se něco špatně plánuje. To musí vždy přijít nápad z čistého nebe (úsměv). S Vaškem už to dotáhnu až do konce. Řekl jsem si, že s nikým jiným už nepojedu. Akorát „mladej“ skončil v roce 2012 po velké ráně v Kostelci. Z auta tehdy byly použitelné dvě kola, sedačky a volant.“

Václav: „Tehdy nám tam nefungoval interkom, vyletěli jsme ven a v metrové výšce trefili nejdříve obecní nástěnku a pak roh autobusové zastávky. Nechal jsem si vytáhnout data z ONI systému a v době rány byla rychlost 96 km/h a přetížení 8,5 G. Naopak Zdeňka staršího musím pochválit. Pár výletů mimo trať jsme zažili, ale nikdy to nebyla žádná rána. Navíc jsme dosáhli i pár pěkných výsledků, naposledy třeba sprinterský titul ve třídě 14 ve Zdeňkových třiasedmdesáti letech. Takže když bude sloužit zdravíčko, určitě se ještě svezeme. Ostatně Luboš říkal, že naše jmenovky z auta nebude sundávat, aby je tam měl připravené i na příští rok.“