Článek
6/60 VZHŮRU NA SEVER…
Eddie je kluk z pražských Vinohrad a v našem „seriálu“ se zabýváme zajímavostmi z jeho života v minulém tisíciletí, ale i do nedávna, před sametovou revolucí, a dokonce i před vpádem armád tzv. spřátelených zemí. Teenagerská léta: Maturita na Jedenáctiletce neboli vlastně Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) na třídě Wilhelma Piecka (dnes Gymnázium Korunní), nebyla těžká. I když se to možná jeví až dnes více než po půlstoletí odstupu a jak známo, nepříjemné věci se zapomínají snadno. Písemka na téma vítězství Fidela Castra v Zátoce sviní na Kubě či Gagarinova vzletu do vesmíru, rusky s mapou o zemědělství SSSR a nějaké matematické příklady (tenkrát matika povinná, dnes si můžou mladí vybrat), to se zmáklo. Nebo se to teď zdá jako vše úspěšně ukončené, snadné. Už v průběhu tří let, co Eddie chodil většinou pěšky přes Čechovy sady, pod nimiž teď jezdí metro z nejhlubší stanice Náměstí Míru na jeho milované Náměstí krále Jiřího z Poděbrad, kde na schodech chrámu Nejsvětějšího srdce Ježíšova, u něhož hrál v dětství kuličky, dělají největší srazy různí novofašisté, zažil řadu příhod coby gymnasista, tedy středoškolák, ale co je podivné, tak jako si pamatoval řadu spolužáků ze základky a později z vejšky, z gymplu toho moc není, na rozdíl od jeho milované ženy Leny, která nedá na svůj gympl dopustit a jezdí na srazy spolužáků jako divá každý rok už léta. A ani holky z gymplu mu v paměti nezůstaly. Asi nebylo proč. Buď za moc nestály, anebo měl stále ještě jiné priority. Třeba onen sport. Zase jen dvě, shodou okolností Jany, Jana R. a Jana Ch. – na ty si trochu vzpomíná. Nevypadaly nejhůř, ale Eddie na ženské neměl prostě čas. Byl furt na hřišti. Něco zajímavého, kromě sportu, ale v době středoškolských studií, přeci jen zažil.
Matka, křtěná římská katolička, měla ale řadu známých mezi evangelíky. A to byli většinou perfektní lidé. A tak s ní občas zašel do evangelického sboru v Římské ulici pod dnešním Vinohradským divadlem a na její popud pak odjel asi třikrát o prázdninách na lesní brigády s těmito, pro něj, exoty. No říkal si, to se budou furt modlit nebo co, ale byla to nakonec nádhera. I holky tam mezi nimi byly úplně normální, i když slušné. První rok se akce konala na samotě Modlín v lesích mezi Domažlicemi a Klatovy u Kdyně. Vedl to tam jakýsi Kája Balcar, později asistent na katedře psychologie Karlovy University a pak snad i děkan. To byla osobnost.
Každý podvečer po příchodu z lesů vyprávění, posez, hry, příběhy, zpěvy s kytarou dlouho do noci. A bez jakékoliv kapky alkoholu. Nezapomenutelná byla Hra na vraha. Její schéma bylo propracováno do sebemenších detailů. Byl určen vrah, detektiv, svědkové, oběť a vše probíhalo, samozřejmě kromě vlastního aktu vraždy, jako ve skutečnosti. Každý z účastníků měl předepsán přesný scénář, co má dělat. A pak došlo k pátrání a dokazování. Na osamělém statku na pasece v lese s nimi bydlel i jediný místní občan. Byl to pasák stáda dobytka, které tam též bylo a o pasákovi se říkalo, že se právě vrátil z vězení za nějakou násilnou činnost, možná za vraždu. Moc nemluvil, skoro vůbec. A brigádníci s ním též do styku moc nepřicházeli. Až jednou si večer za svitu svíček vyprávěli jakési strašidelné příběhy, mimo jiné ten dětský: „V černočerném lese je černočerná tma, v té černočerné tmě je černočerná cesta, po té černočerné cestě jede černočerný vůz, ten černočerný vůz táhnou černočerní koně, v tom černočerném voze je černočerná rakev, v té černočerné rakvi je černočerný nebožtík, na kozlíku černočerného vozu sedí černočerný kočí, na černočerném voze je černočerný nápis: TY SE NEBOJÍŠ? Když náhle dole v přízemí - tam někde dotyčný neznámý pasák bydlel, bylo slyšet nějaké sténání, křik, údery, pád a dlouhé ticho. V ten moment se dva účastníci posezení vyplížili z místnosti, namazali si tváře moukou a s hořící svíčkou, v rukou sekeru, vtrhli do místnosti. Dvě děvčata z toho omdlela. Pak se usoudilo, že to asi bylo dost kruté, stejně jako předešlý příběh z lesní cesty, po níž jede v černočerné tmě černočerný vůz. Žádný alkohol, žádný sex, ale pěkná děvčata tu byla. A jedna z nich se starozákonním jménem Rút, se stala i Eddieho kamarádkou. Stejně jako ona na závěr brigády dostal Eddie krásný ohořelý diplom dřevohubitele a na posledním táboráku s obdivem poslouchal staršího, než ostatní, Jirku Tichotu, dnes již více než šedesát let šéfa známé hudební skupiny Spirituál kvintetu, který tam tenkrát, jak si Eddie i někteří další mysleli, přijel přímo z Ameriky a asi poprvé u nás v Čechách zpíval tu táhlou americkou Zelené pláně: Tam kde zem s pilou… proud řeky hnal …až přišlo psaní ať na ní nečekám…vlak náš vyloží…a ona šťastná…sem do mejch dlaní se šťastná položí….atd. Nádhera.
Jiřího Tichotu a Spirituál kvintet většina lidí zná, vždyť zpívali i v bájném osmadevadesátém při převratu v Praze. Před časem koncertoval více než osmdesátiletý Tichota se Spirituálkvintetem v Ústí nad Labem a Eddie se jej poté zeptal, zda si pamatuje na své vystoupení a účast na lesní brigádě v ranném mládí v předšumavském Modlíně v šedesátých letech minulého století. A J. T., který byl donedávna nejen šéf skupiny Spirituálkvintet a profesor hudební vědy na vysoké škole, ale ve volném čase i vášnivý entomolog, konkrétně motýlkář, který za motýly a housenkami se vydává také do zahraničí, konkrétně na mexické pyramidy, či mongolské pláně a jeho sbírka zajímá i odborníky, odpověděl: „Ano, Modlín si pamatuji, i to, jak jsme si zazpívali u táborového ohně. Ale hlavně si pamatuji na neuvěřitelnou spoustu noční hmyzí havěti – takovou spoustu můr u osvětleného okénka chaty už dnes asi nikde v Evropě nespatříte – cestou tam jsem nalezl housenku štětconošce abietis- druhou od té doby celý život hledám kvůli fotografii marně. Ano, „Zelené pláně“ jsme natočili právě v té době, asi v roce ´63, ale do Ameriky jsem se podíval až později.“
Další rok byli v Orlických horách, v Kunvaldu, spali v Husově domku s červeným kalichem v průčelí, v domku, v němž údajně bydlel naposledy na českém území Jan Amos Komenský, později Učitel národů, když spolu s dalšími, kteří se nechtěli vzdát své evangelické víry, po prohrané bitvě na Bílé hoře, kromě třiceti českých pánů, které popravili na Staroměstském náměstí, odcházeli coby exulanti pryč za hranice Českého království. V Modlivém dole u památných kamenů, kde se Čeští bratří, ano tak se nazývali oni budoucí pobělohorští exulanti, naposledy modlili a snad i zpívali před odchodem do polského Lešna a jinam se mladí lesní brigádníci cítili povzneseně, při večerním ohni si tlumeně s kytarou zazpívali a vedli „světové řeči“. Kamarádkou Eddieho se zde stala Zdena, stejně jako Rút, další perfektní dívka z jihomoravského městyse. Ale vynikajících lidí zde bylo přehršle. Na počátku brigády se společně zvážili na jézedácké váze a na konci také. Kvůli zjištění, zdali moc nepřibrali, či naopak nezhubli. Mohly k tomu vést i Eddiem připravené a usmažené zelné karbanátky, které tvořil na vysazených dveřích od sboru pro celé osazenstvo. To každý den vařil pro všechny někdo jiný. Eddie asi poprvé a naposled v takovém množství v životě. Taky aby ne – vždyť jich tam bylo kolem dvaceti.
Z gymplu si toho Eddie moc nepamatuje – maturitní ples měli v Obecním domě u Prašné brány s Muchovou výzdobou, tam kde vystupuje i Česká filharmonie a konají se významné koncerty. Celkem dobrý. Ani se tam moc nepřiožrali. Eddie měl zase jiné priority než chlast. Ale co teď – středoškolské dny skončily, kam dál? Nebýt toho, že otec „vstoupil po osmačtyřicátém dobrovolně do socialistického sektoru“, jak Eddie do všech dotazníků psal, neboť mu to doma tak říkali, když ve skutečnosti otci zubárnu neboli zubní ordinaci, kterou si teprve koncem války vybudoval, bolševici sebrali, by se asi býval stal zubařem, lépe řečeno šel by asi na medicínu, či se stal dentistou. Ale bylo to úplně jinak. Dobře mu tak, nikdy toho nelitoval. Učitel zeměpisu na základce na Jiřáku doktor Běhounek měl na Eddieho velký vliv a tak si řekl: Budu učitelem a geografie k tomu. Přijímačky na Přírodovědecké fakultě UK na Albertově nedopadly špatně, horší už bylo vyrozumění: pro vysoké směrné číslo jste nebyl přijat. Co to je vysoké směrné číslo? Proč? Co teď? Půjde na geologický průzkum, bude jezdit v maringotce po Čechách a vrtat do země a po roce to zkusí přihlásit se na vejšku znovu? Nebo do Kartografického ústavu v Národním technickém muzeu na Letné? Tam taky zašel. Nechali jej obkreslovat tuší vrstevnice. Na konečném díle byly čtyři malé červené elipsy. Jen to je špatně? Ptal se. Ne, jen to je dobře – ostatní všechno špatně. A tak nakonec otec pravil – jestli chceš jít na vejšku, tak jedině letos. Já jdu za šest let do důchodu a už bychom to s mámou neutáhli. Co zbývalo? Vše obsazeno, takže jen pajdák neboli pedagogický institut v Karlových Varech či v Ústí nad Labem. U Ústí v malebném Velké Březně žil matčin bratr Milouš, coby náčelník stanice Českých drah a bylo rozhodnuto – budeš alespoň částečně pod dohledem, půjdeš do Ústí. Alespoň na rok a pak si tě vyžádám do Prahy, řekla matka. A tím nastala Eddieho severočeská anabáze, která trvá do dneška. Začala na přijímacím řízení v ulici České mládeže na Klíši. A sever, tedy přesněji Ústecko, se stalo jeho domovem, což tenkrát ještě netušil. Jako první byla na severu zde na pořadu „pedagogická praxe“ na letním pionýrském táboře v Tiských skalách za Ústím. Se vším všudy, co k tomu patřilo. I pro něj, tehdy ještě ne plnoletého, ale sedmnáctiletého mladíka, který se vydal od maminčiných sukní do světa. Tedy mimo Královské Vinohrady hlavního města Prahy. A jak se mu smála později dcerka, vždyť Tě do té doby nikam moc nepouštěli, i z Vodáka Tě odhlásili, když to mělo být přes noc. Ale tady už nebylo zbytí. Měl něčím být. V tomto případě učitelem. A to mu nebylo ještě ani osmnáct! Začínala škola života! A to na krutém divokém severu!
