Muzikál na bruslích, který vůbec nepřesvědčil. Katastrofální film Xanadu

Vítejte v 80. letech, přesněji v roce 1980. Filmový producent Lawrence Gordon chce naskočit na momentální módu a plánuje film, kde se budou jeho protagonisté pohybovat především na kolečkových bruslích. Scénář mu měl napsat jeho dobrý přítel Marc Rubel. Ten, podle výsledku, vůbec neměl náladu něco takového zpracovat, ale nejspíše nutně potřeboval peníze. Doslova pár dnů později přišel s námětem natočit film o aktuálním životě v Los Angeles, kde se dva kamarádi rozhodnou otevřít vlastní rockový bar. Producentům se tato zápletka relativně líbila, chtěli do toho ale dát trochu více šmrncu.

O to se postaral Richard Danus. Tento muž sice ještě nikdy ve svém životě nenapsal scénář, ale nějak se začít musí, že ano? Původně malý projekt o mladistvých na bruslích se pomalu ale jistě zvětšoval do myticky-mytologické míchanice s múzami, různými vedlejšími akty a sci-fi-elementy. Tím upoutal pozornost Olivii Newton-Johnové. Společně s Jeffem Lynnem a kapelou Electric Light Orchestra se herečka a zpěvačka postarala o to, aby se z tohoto (ne)obyčejného filmu stal magický muzikál. Na hudbu scénář nebyl připravený, a tak se pečlivě přepracovával dokonce ještě během natáčení. Režii převzal do té doby a od té doby převážně neznámý Robert Greenwald. On, stejně jako Danus, nikdy neměl takto důležitý úkol, a dalo by se říct, že to byla jeho první opravdická režisérská práce.

Michael Beck, hlavní hrdina filmu (samozřejmě mimo Newton-Johnové), před Xanadu hrál jen dvě vedlejší role v malých filmových projektech, a ocitl se tím pádem ve své první hlavní roli. To znamená: Po filmovém setu běželo několik osob, které nevěděly, co přesně mají dělat a proč. A přesně tak ten film vypadá.

Deprimovaný a s mimořádně mizerným módním vkusem trestaný umělec Sonny Melone (Michael Beck) už nechce být samostatným malířem. Roztrhá tedy své poslední nákresy na malé kousky, vyhodí je z okna (místo toho, aby je slušně recykloval) a zarmouceně se vrátí zpět do své staré práce – zvětšování obalů gramofonových desek. Naštěstí přistanou roztrhané kousky přímo před malebnou kresbou řeckých múz. Jak se to v řecké mytologii sluší, probudí se magické múzy a začnou při pohledu na papírové smetí vesele tančit a zpívat.

Jedna z múz, Kira (Olivia Newton-Johnová, podle řecké mytologie by se měla jmenovat Terpsichore), políbí malíře Melona, aby nespokojenec znovu získal záblesk kreativity. Jenže on ten kradmý polibek pochopí úplně špatně, zamiluje se do Kiry a začne ji zoufale hledat (někdo by tomu mohl říkat strašidelně stalkovat, ale je to romantický muzikál, nebudeme to tolik hrotit).

Samozřejmě ji najde levou zadní, protože se Kira poprvé za svých 5000 múzových let také do někoho zamilovala. Tím pádem prostě zůstala v Los Angeles. Na štěstí je jedinou ženskou v celém městě, co má na sobě bílé, zdánlivě módně roztrhané, cancoury, jede na bruslích a neonově žlutě svítící okraj kolem těla. Sonny jí tedy najde, vyzná lásku, a na bruslích odjíždí romanticky do západu slunce.

Ale počkat, je tu ještě druhá dějová větev, a to se starým muzikantem Dannym McGuirem (legendární Gene Kelly). Ten se s bruslícím duem spřátelí a společně otevřou disco-dance-bar Xanadu. Později ve filmu se dozvíme, že i Danny byl v mládí políben Kirou, a splnění tohoto snu je opožděný účinek historického polibku.

Mimo nás diváků má s tím celým chaosem problém ještě další charakter, a to samotný Zeus. Práce múz nespočívá v tom se zamilovat do náhodného týpka s neumytými vlasy, musí políbit další umělce a malíře, co si nevědí rady s vlastní existencí. A tak si svou dceru Kiru zavolá zpátky na Olymp (nejhorší zobrazení Olympu, které si dokážete představit). Pro slavnostní otevření diskotéky ji ale přeci jen ještě jednou pustí zpět na naši planetu, aby se v disco-baru postarala o hudební show. Sonny si s ní ještě jednou popovídá a film končí.

Záhadné je, proč se tenhle film nedokázal zapsat mezi nejlepší filmy roku 1980, ba dokonce proč dostal tak zničující kritiky (jako například „Xanadu? Xana-don´t“) a stal se jedním z dvou důvodů, proč existuje negativní cena „Zlatá malina“. Pokud se bude člověk dívat jen a pouze na snahu, tak opravdu nikomu nic nemůžeme vyčítat. Do filmu bylo skutečně investováno veškeré možné úsilí. Mohutným kamenem úrazu byl jednoznačně scénář. Respektive… scénář by býval byl kámen úrazu, pokud by vůbec existoval.

Danus sice pravidelně odevzdával různé scénáře, žádný se ale nepoužil jako definitivní a herci se pokusili film zachránit vlastními improvizacemi. Ze stejného důvodu se písně vůbec nehodí k filmu, i když by se u muzikálu obvykle očekávalo, že jednotlivé songy dokáží posouvat děj a přispět k celkovému dílu. Ale ne tady – texty pro hudební výstupy psal skladatel John Farrer, jenž nikdy nedostal jakýkoliv scénář do ruky.

Dalším problémem jsou jednotlivé postavy. Kira by se možná měla malou chvilku zamyslet nad svou profesí. Po vášnivém polibku se kresby Sonnyho vůbec nezlepší, později se na samotné kreslení kompletně vybodne a všechno se točí jen kolem lásky ke světýlku s očima. Celkově Kira přispěla k filmu jen tím, že magicky svítí jako rozbitá neonová lampička ve starém sklepě na Olympu.

No a Sonny je další sluníčko. Za celý film se usměje tak tři krát, přes zbytek snímku se jen mračí, na něco si stěžuje a my si jen říkáme, jestli byla jeho postava postavená na tom, abychom si mysleli, že si během těch nekonečných 90 minut hodí mašli nebo ne. A musí tam vůbec být? I ten slavný a na konec centrální rock-disco-musical-bruslový klub Xanadu je čistě teoreticky pouze Dannyho sen, Sonny s tím nemá nic společného. Sonny sám je pro celý film absolutně irelevantní. A na jeho kolegy v práci zapomeneme ještě rychleji, než bychom si zapamatovali jejich jména.

Aspoň hudbu je skutečně (a bez ironie) mistrovská. Titulní píseň Xanadu (kterou ale uslyšíme až na konci) byla mezinárodně velmi úspěšná, až do dnes jí lze občas zaslechnout v rádiu. Zbytek songů patří taktéž mezi klasiku filmové hudby, i když právě se samotným snímkem moc nesouvisí. Olivia Newton-Johnová je skvělá zpěvačka, a když zrovna neříká zcela nesmyslné texty, dokáže nás aspoň okouzlit jejími zvučnými hlasivkami.

Jedině Gene Kelly jí dokáže svým talentem a skvělými tanečními schopnostmi ještě zastínit. Ačkoliv mu během natáčení bylo 68 a Xanadu byl jeho posledním filmem, pohybuje se při tanečních scénách jako za mladých let. Pouze on a zpěv Newton-Johnové jsou v tomto filmu zářící světlo na konci tunelu, ke kterému se během sledování těch pocitově nekonečných 93 minut blížíme až moc pomalu.

Není to ani dobrý muzikál, ani dobrý romantický film, a k dobrému fantasy mu chybí dechberoucí okolí (špinavé Los Angeles, stará hala z roku 1850, zaprášený ateliér a oči vypalující světlem zahlcený „Olymp“ prostě nejsou ono). Ale pro fanoušky béčkových filmů je Xanadu zajisté zábavná perla.