Proč nás přitahují ruiny?
V pražské Kunsthalle je ještě týden k vidění audiovizuální dílo Žal nechtěných katedrál, která se zabývá opuštěnými průmyslovými objekty. Dalo by se říci, že je uměleckým způsobem idealizuje, což je častý trend nejen v umění, ale i v reálném životě. Instalace Lunchmeat studia je ale skutečně působivým zážitkem. A vyvolává také obecnou otázku, proč nás ruiny, a ne jenom ty průmyslové, tolik přitahují?
Myslím, že když nás něco přitahuje, tak to znamená, že nám dává něco, co postrádáme. Takže zajímavé by bylo se ptát – co nás oslovuje v ruinách, protože nám to schází v běžném životě.
K tomu samozřejmě nejdřív eliminujme různé kýčové romantizující polohy a především zneužívání rozpadu, který je ve skutečnosti nepéčí o naše okolí, jako módní kulisy.
K věcem, které nám možná schází, Patří k nim třeba monumentalita. Která ale vůbec nemusí být o velikosti či nápadnosti. Je spíše o směřování, vymezování, odkazování se k něčemu (a ano, tady už platí, že i velkému), co nás přesahuje. Tím, že z rozpadajících se objektů zůstává často základní kostra, náhle vyniknou vertikály, horizontály, základní členění či velkorysost prostoru. A také jasnost. Která nás orientuje a vymezuje i naše místo v prostoru světa. Také díky tomu, že třídí na podstatné – v ruinách zůstávají nakonec jen hlavní nosné konstrukce.
V opuštěných budovách nás možná svádí jejich samota. I určitý druh samoty nám zřejmě také schází. Jako podmínka soustředění se. A možnost i nutnost být sám za sebe.
Ruiny jsou připomínkou smrtelnosti, nejen fyzického světa, ale především naší. Respektive schopnost ji vidět a vypořádat se s ní. Je to jedna z věcí, kterou dnešní doba neumí – tlak na výkon, úspěch, neomezenost, spíše potřebují vyvolat dojem, že smrtelnost neexistuje. Souvisí s ní i schopnost ztrácet. Ve výstavě mne zaujal jeden citát: „Můžeme postrádat to, co jsme ještě neztratili?“ V něm je klíč.
Staré domy nám ale připomínají čas i v příjemnější rovině. Vyprávějí příběh, propojují nás s časy jiných lidí. Proto máme rádi i na nových domech materiály, které přirozeně stárnou a otiskují se do nich stopy života.
Tovární budovy původně sloužily práci. A možná že i práce je něco, co nám schází. Smysluplné vytváření, práce, jejíž výsledky dohlédneme a nerozplývají se v anonymním spekulativním prostředí. Možná se totiž nechceme tolik jen věnovat zábavě, jak nás přesvědčují reklamy. Je určitě dobře, že řada původních továrenských budov se zachránila proměnou na jinou funkci, třeba kulturní. Ale i tam zůstává malinký otazník – je dobře, že z místa mizí práce?
A určitě nás na rozpadajících se budovách přitahuje ticho. Opuštěné domy jsou úplně tiché a díky tomu k nám promlouvají. Prostředí našich měst na nás naopak křičí – a díky tomu nám nic nesděluje. S tichem nedílně souvisí vlastnosti jako prázdno. Anebo ne-pohyb, pomalost, zastavení se. Protože právě ony jsou paradoxně předpokladem anebo i podobou cesty vpřed.
Související
-
Architekturu můžeme číst jako knihu, knihou procházet jako architekturou
V pražské Kunsthalle probíhá výstava s názvem READ, kterou můžeme chápat nejen jako výzvu ke čtení knih, ale stejně tak třeba prostředí a tedy i architektury.
-
Citlivost vnímání prostředí vzbuzuje naději znovu docenění důležitého rozměru našeho života
V současné době probíhá několik výstav, v jejichž konceptu se objevuje téma citlivého vnímání světa okolo nás. V posledním období toto téma společností příliš nerezonovalo.
-
Může být abstraktní umění angažované?
V Galerii Rudolfinum minulý týden začala výstava CO-EXTENSIVE, která se zabývá způsoby, jakými umění reflektuje prostor a jakými my prostor vnímáme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
