Jak na vás po prvním přečtení zapůsobil scénář filmu?
Četla jsem knihu Josefa Formánka a viděla předcházející film Úsměvy smutných mužů. To už jsem stoprocentně věděla, že jsem v dobrých rukou. Dvě slova jako klíč je příběh, který se ovšem neodehrává v protialkoholní léčebně, ale hned na několika kontinentech, v různých metropolích světa. Osudy protagonistů můžeme sledovat například v Indii s fascinující mytologií bohů, Himálaji, kde zase žijí lidé hinduistického a buddhistického vyznání, a v neposlední řadě musím jmenovat i indonéský ostrov Siberut. Tam žije dodnes původní obyvatelstvo, s nímž je autor knihy, Josef Formánek, v úzkém kontaktu.
Který z příběhů filmu vás nejvíc oslovil?
Celý film nám vypráví o lidech, kteří hledají v životě „klíč ke štěstí“. Láska, rodina, porozumění, soucit, empatie, odpuštění a smíření jsou hlubokou, emotivní a citlivou nití tohoto filmu. Proto mě scénář ihned chytil za srdce. A nejen scénář! I můj filmový partner, mezinárodní filmová hvězda 20. století, legendární polský herec Daniel Olbrychski. Moje postava jeho manželky Jolanty pro mě byla velkou výzvou. Zkusit si něco jiného, mikrodramatického a minimalistického. A navíc ještě v cizím jazyce.
Kde se vaše scény natáčely?
Moje scény jsou situované do území Baltského moře a natáčeli jsme je v Dánsku. Hodně na mě působila atmosféra pokoje, vůně mořských řas a ryb… Ale i mír, samota a ztracený domeček, v němž bylo cítit vůni praskajícího dřeva v krbu, příval studeného přímořského vánku, posezení při fascinujícím pohledu na východ a západ slunce, každodenní monotónní modlitba Jolanty a stereotypní celodenní opatrování manžela, který je upoután na lůžko. S Danielem jsme hráli opuštěný, láskou procítěný, ale i životem poznamenaný manželský pár, který prožívá život v pokoře, v porozumění, čekající na smíření. Na place jsme se i s chutí bavili, ale především pěkně promrzli. Příchod na místo natáčení byl totiž poměrně komplikovaný. Museli jsme se brodit pěšky přes promočená a zablácená pole, a to jen v gumácích.
Vnímáte herectví po téměř třicetileté pauze stále stejně?
Víte, herectví je povolání, které může vykonávat profesionál, amatér, začátečník, a to v každém věku, jakéhokoli náboženského vyznání, sexuální orientace či národnosti. Vizáž a postava nehrají velkou roli. Spíš naopak. Často tvůrci vyhledávají „zajímavé typy“. Delší herecká odmlka proto nemusí být na škodu… Tvrdá práce a úsilí se vyplácejí i po třiceti letech pauzy. Úspěch s přibývajícím věkem, jako v mém případě, je vrcholem a zaslouženou odměnou důstojného stárnutí. Práci vnímám jako celek, který mě povzbuzuje, baví a obohacuje. Je to osobní dar, štěstí a radost. Dnes se možná nacházím v optimálnější pozici než kdysi. Jsem zkušená, vyrovnaná, zralá i rozumná žena se špetkou humoru a ženské chytré pohotovosti. Užívám si svobody a volnosti jako pták… Není ovšem vždycky v rukách herce případný neúspěch nebo nucená pauza. Média nebo sociální sítě jsou častým zlem, které hercům připisují často i neprávem drogovou nebo alkoholickou závislost, deprese či nechutné skandály. Bohužel u nás chybí odbory, které by jejich práva a zájmy chránily.
Vzpomenete si na poslední natáčení před zmiňovanou pauzou?
Poslední slovenský film Pozemský nepokoj, který jsem natočila před mojí dlouholetou pauzou, je z roku 1993. Scenárista a režisér Eduard Grečner mě obsadil do dramatické role spolu s Martou Sládečkovou a Michalem Gučíkem. Film vznikl na motivy povídky Lišák klasika anglické literatury Davida Herberta Lawrence a odkrývá nejintimnější stránky lidského života. City a vášně… Točili jsme v roce 1992, v období, kdy jsem žila v Praze a dovážela a distribuovala kosmetiku a parfémy zahraničních značek.
Věřím, že vám nevadí se bavit o vaší nejslavnější roli Arabely. Jestlipak si ještě vzpomenete, jaké scény jste točili poslední natáčecí den?
Víte, to je minulost a svoji hlavu, respektive mozek několikrát do roka resetuji. Říkám tomu očista těla a duše. Připravuji si tím místo a kapacitu pro novinky, rodinu, nová přátelství, cesty, nové pracovní příležitosti. Kdo si má pamatovat detaily z filmu, který se točil začátkem osmdesátých let?! Navíc o Arabele toho bylo napsáno už tolik! Stačí se podívat na některá zajímavá interview Václava Vorlíčka. To byl velký mistr ve vyprávění příhod z natáčení. Ten si toho pamatoval… Jaké scény se točily poslední natáčecí den? Netuším a popravdě ani nevím, koho bych mohla oslovit, aby mi s odpovědí pomohl. Dnes zůstala už jen hrstka kolegů, která si ještě užívá života v tomto, ne právě pohádkovém světě… Jedno ale vím. Arabela byla, je a bude slavná a nesmrtelná. Taková jedinečná herecká příležitost se naskytne člověku jen jednou v životě.
A co natáčení pro Primu v seriálu Hořký svět, kde se objevíte v roli Tereziny matky Jany v podání Barbory Černé.
Nabídka na natáčení Hořkého světa pro mě byla velké překvapení a radost. Seriál jsem tady netočila čtyřicet let. Arabela vznikala v roce 1980, pak ještě nějaké inscenace, televize… Ale seriál žádný. Jsem velmi angažovaná úspěšná manažerka, která zároveň bojuje se svým zdravotním stavem. Je to velmi zajímavá role. Mým manželem je Bolek Polívka, s nímž jsem se setkala na natáčení pohádky Mamánek. Po dvou letech se tak opět scházíme před kamerou. Velmi jsem se těšila také na paní Holubovou, se kterou jsem se pracovně potkala poprvé.
Návrat před kamery máte za sebou, lákalo by vás opět i divadlo?
Těžko říci. Divadlo je časově náročnější než film. Svůj čas si rozporcovávám na pracovní a soukromý, jako kus dobrého dortu. Ten nejlepší a největší kousek je pro rodinu. Mojí prioritou je stále manžel, děti, vnoučata, sestra a blízcí příbuzní. Den má bohužel jen dvacet čtyři hodin a jako super agilní důchodkyně jsem neustále v pohybu. Vyhýbám se zbytečným nervům, drbům a konfliktům. Hodně času trávím na golfovém hřišti, na zajímavých cestách, návštěvách dětí a přátel. Často chodím do kina, do divadel, na koncerty… Snažím se dělat jen to, co mi vyhovuje, co mě uspokojuje a naplňuje. Nevylučuji však v budoucnosti i případné aktivity na divadle jako host. Chce to jen profesionální koordinaci všech mých aktivit.
Zdroj: časopis TV expres
