Všichni jich máme dost za sebou i před sebou. Chvil, kdy mluvíte o někom ne zrovna lichotivě, a on vám stojí za zády. Nebo kdy pošlete e-mail někomu jinému, než jste chtěli. Oslovíte člověka špatným jménem. Ukazujete návštěvě fotky z dovolené a ouha, vloudí se mezi ně pár snímků, kterými se rozhodně chlubit nechcete. Čeká vás důležitá schůzka, když si všimnete fleku na oblečení nebo díry na punčochách.
ZAVOLÁM MU, AŤ TO NEČTE!
I sebeklidnější povaha v takové chvíli pořádně zpanikaří. „Zavolám mu, ať to nečte… Ne! Zavolám k nim do firmy, že tam mají bombu! Vkradu se k němu do kanceláře a mail smažu! Co když bude počítač zaheslovaný? Kruci, jak to říkal, se že jmenují jeho děti? Nebo se teď hned rozjedu a požádám ho, aby mail smazal, aniž ho četl?“ reprodukuje koučka Eva Marková slova své klientky, která jí popisovala reakci na jeden nevhodně odeslaný e-mail. Nakonec všechno dopadlo vlastně víc než dobře: Osudný překlep prolomil ledy a zpětně zůstal v myslích obou jako legrační epizoda ze začátku obchodního vztahu.
Ačkoli všechny trapasy nekončí tahle dobře, s odstupem patří obvykle mezi nejlegračnější a nejživější vzpomínky. Je to podobné jako s jinými momenty v životě, které ve chvíli jejich dění vnímáme jako hrůzu hrůz. Třeba když saháme do kabelky pro peněženku a ona tam není, když zjistíme, že pracovní pohovor už byl - včera, když na dovolené hustě prší a my se škrábeme na jakýsi kopec v Norsku, promočení na kost… V ten moment to vypadá (a taky je) - tragédie. Ale zároveň je dost pravděpodobné, že uběhne pár dní, týdnů nebo let, a bude to radostná vzpomínka nebo dokonce rodinný vtip. Tak proč ten stres?
PŘIJMĚTE SVÉ NEDOSTATKY
Články o tom, jak reagovat na nejrůznější životní zaškobrtnutí, obvykle doprovází poučka „buďte nad věcí“ a slovo „nadhled“. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je obojí nějak prakticky uchopit. Je samozřejmě snadné mít nadhled, když sedíte doma v křesle a čtete tento článek o trapasech. Důležitější mi ale připadá umět se s nadhledem chovat v okamžicích, kdy se trapas děje. Třeba když odkliknete špatný e-mail. Vzpomínám si, jak mě kdysi kdosi v souvislosti s trapasy uklidňoval, že mnohdy je jenom velmi malá pravděpodobnost, že si jich vůbec někdo všimne. To si úplně nemyslím.
Já sama si takových věcí a la fleky na oblečení nebo špatně použité jméno (o špatně odeslaném e-mailu ani nemluvě) všímám a z internetových diskuzí na téma „trapasy“, které jsem pročetla při přípravě tohoto článku, to vypadá, že nejsem sama. Vypěstovat si nadhled prostřednictvím uklidňující formulky „ostatní to neviděli“ se mi tak rozhodně nepovede. Protože tomu nevěřím. Mnohem větší uklidnění paradoxně cítím právě z toho, kolik trapasů všude kolem existuje. A tudíž že nejsem sama, kdo nemá svůj zevnějšek nebo svoje chování za každých okolností stoprocentně pod kontrolou.
JAK ZAREAGOVAT?
I když trapas bolí, a někdy opravdu strašně, je to vlastně známka lidskosti. Když se stane, bohužel je spíš na obecenstvu, jak ho přijme - dokáže ke mně být shovívavé (protože i oni už něco podobného jistě zažili), nebo naopak? Myslím, že v takové chvíli hodně záleží na osobnosti člověka, jemuž se trapas stal, a na tom, do jaké míry si umí vzít k srdci dobrou radu odborníků být v kritické chvíli maximálně svůj. Nikdo vám totiž nemůže vyčítat, že jste, jací jste, že zapomínáte, nevíte nebo něco spletete.
Umím si naopak snadno představit, že vám okolí spílá za to, že děláte mrtvého brouka, lžete, neumíte přiznat chybu a že právě tímhle nimráním může trapas nabýt mnohem větších rozměrů, než v jakých se původně odehrál. Jak říká Eva Marková: „V kritické chvíli obvykle nejde dělat nic racionálního, maximálně se omluvit. I z vlastní zkušenosti vím, že jakékoli zametání stop, upravování významů, vysvětlování a podobně celou situaci jen zhorší.“
Když se trapas provalí, doporučuje koučka zhluboka se nadechnout, a než si v hlavě přehrajete milion kritických scénářů, zkuste se rovnou zaměřit na ten nejděsivější - co nejhoršího se může kvůli tomuhle stát? Šéf se dozví můj názor na něj! Hm, co se dá dělat… Možná tohle zjištění odstartujte úplně nový sled událostí, ke kterým by jinak vůbec nedošlo. A třeba jsou vítané…
LZE TRAPASŮM PŘEDCHÁZET?
Zvlášť pokud jste typ člověka, co má tendenci reagovat hodně zbrkle, je potřeba se v kritické chvíli zhluboka nadechnout a uvědomit si, že minulost změnit nemůžete. Co se stalo, stalo se. Ačkoli v úvodu tvrdím, že vyhnout se trapasům skoro nejde, výjimky existují. Pokud se vám trapasy často opakují, například si nemůžete vzpomenout na jména lidí nebo je oslovujete jinak, zkuste se naučit několik jednoduchých triků na jejich zapamatování. Osobně jsem se třeba tak dlouho přesvědčovala, že jsem „blbá na jména“, až jsem si neschopnost zapamatovat si je uložila do hlavy jako něco, s čím se nedá nic dělat.
Nedávno jsem si ale přečetla knížku americké scenáristky Mindy Killing, která tvrdí, že zapamatovat si jména není záležitost talentu nebo nějaké specifické schopnosti, ale je to prostě volba. Pokud skutečně vyvinete úsilí si jméno zapamatovat, podaří se vám to.
Musím říct, že když jsem nad tím přemýšlela, opravdu jsem se přistihla, že moc úsilí nevyvíjím. Už když se mi někdo představuje, běží mi v hlavě něco jako „nemáš talent na jména, ani se nesnaž, jdi dál“ atd. Při představování v cizím jazyce navíc vlastně ani pořádně neposlouchám a myšlenkami jsem už u přípravy vět, na které dojde, až odbudeme zdvořilostní fráze. Sama si tak o trapasy takového typu vlastně vědomě říkám.
Řada jich vzniká rovněž z nesoustředěnosti, anebo naopak, když se příliš upínáme na to, aby se nám věci povedly. To jsou hlavně přeřeky a nehody typu roztržené punčochy, když potřebujeme vypadat absolutně dokonale. Proto pokud vám na něčem záleží, pojistěte se tím, že se na věc dobře připravíte (jestli se vám punčochy roztrhly už dvakrát předtím, proč si nesbalit do tašky jedny náhradní?) Zvýší to vaše sebevědomí a zmenší pravděpodobnost chyb.
ZKUŠENOST NENAHRADÍŠ
Úzkostně se ale trapasům nevyhýbejte. Jednak je to na zbláznění a jednak, jak podotýká Eva Marková, zkušenost je jako ve všem nenahraditelná. „Když už za sebou pár trapasů máte a přežili jste, víte, že přežijete i další.“ Jak naložíte s trapnými chvilkami, záleží i na typu osobnosti. Ačkoli na tohle téma žádné výzkumy provedené nebyly, odborníci mají za to, že negativní lidé, stydliví a introverti jsou víc náchylní k trapasům než jejich protějšky. Takoví lidé se totiž víc bojí posměchu či znemožnění a při sebemenším zaváhání na sebe reakce obvykle nenechá dlouho čekat. A málokdy jenom jedna!
Trapasy jsou často spojené s fyziologickými reakcemi těla, jako je pocení nebo červenání, a vůbec s větší ztrátou kontroly nad tělem, kdy například v restauraci po nějaké poznámce rozlijeme nápoj, upustíme příbor, třesou se nám ruce, takže nemůžeme zvednout skleničku k přípitku, atd. A právě proto je, myslím, dobré zamyslet se nejen nad tím, jak reagujete na trapasy vlastní, ale také na trapné momenty těch druhých. Nedáváte jim je náhodou až příliš sežrat? Pak ale nebuďte překvapení, když vám to zanedlouho se stejnou razancí vrátí a jejich historku nahradí ve společenské konverzaci ta vaše.
Zdroj: časopis Glanc, koučka Eva Marková
