Král Aquaman (aka Arthur Curry) vládne Atlantidě pevnou, ale spravedlivou rokou. Zatímco Luca Brassi s rybami spí, on s nimi mluví. Tuhle dovednost evidentně získal i jeho syn, kterého si pořídil s Merou (Amber Heard). Jeho vlastní otec (Temuera Morrison) se o vnuka stará a sem tam se ukáže i matka Atlanna (Nicole Kidman). U rodinných vztahů ještě zůstaneme, protože bude nutné osvobodit uvězněného bratra Orma, aby vypomohl v boji proti Black Mantovi (Yahia Abdul-Mateen II), který titulnímu superhrdinovi odpustil smrt svého otce. Do popředí zájmu všech se dostane energie zvaná orichalcum, která dokáže klidně zničit planetu tím, že przní skleníkové plyny. Nebo tak něco. A do toho tady máme trojzubec, jehož stvořitel se stává svého druhu sauronovským temným pánem, jehož moc není radno podceňovat.

S oběma Avatary cílí James Cameron na v současnosti aktuální témata, ve dvojce nejen ta environmentální. Druhý Aquaman se pro změnu chce věnovat klimatickým změnám, ovšem že by na tuhle strunu kladl velký důraz, tak to ne. Pořád sledujeme biják, který vychází nikoli z původního námětu, nýbrž z komiksové předlohy. To samozřejmě neznamená, že nemůže mít nějakou naléhavou message, nicméně kvůli tomu na dané filmy přece nechodíme. Chodíme na ně kvůli postavám a hercům/herečkám, kteří je představují. V případě této podívané vlastně nepotřebujeme ani 3D efekt, kór když se její většina odehrává pod vodou.

Přitom příběh sám o sobě není špatný, ačkoli sázka na stejného záporáka nebývá vždycky ku prospěchu. Tím spíše, když se řadí k těm, jejichž počínání sice rozhodně neschvalujeme, ale rozumíme tomu, proč se tak chovají. Takoví povětšinou hrůzu nenahání. Bohužel James Wan tentokrát nepotvrdil, že je primárně s hororovým žánrem spojován neprávem, jelikož výborně zvládá blockbustery pro širokou diváckou obec. Oproti jedničce vypráví zbytečně komplikovaně a nečistě ve smyslu přeplácaně. To se týká i akčních sekvencí, ve kterých se buď sází na přílišnou dynamičnost, nebo prostě postrádají nápaditou choreografii. Finální zúčtování určitě mělo potenciál, aby předčilo bitvu z minula, byť v něm teď nebojují davy, nýbrž jednotlivci, což bývá kolikrát, pro někoho možná paradoxně, příjemnější. Přesto se jedné opravdu povedené scény, spolu s několika cool záběry, dočkáme, třebaže není až tolik úžasná, jako ta, ve které se v originálu běhalo po střechách. Ve dvojce se jedná o tu na pláži.

 










 

Souvislejší podobu získá film paradoxně až poté, co se objeví Patrick Wilson (a fikaná chobotnice Topo) coby Orm a vyleze se z vody na souš. Jednak je s nasazenými 3D brýlemi lépe vidět, jednak motivace kladných postav konečně dostane naprosto konkrétní obrysy, a jednak jejich představitelé skvěle spolupracují, takže dojde i na vtipné momenty, které tenhle biják jinak dost postrádá. Přitom některé předchozí DCEU filmy ukázaly, že to není tak, jak říkal Deadpool, tj. že jsou jenom temné. A klidně mohlo být víc momentů typu toho, kdy Aquaman pojmenuje svého bratra Loki, přestože to nic nezmění na tom, že opět sledujeme příběh, který důrazně potvrzuje, že se hollywoodské blockbustery do značné míry natáčejí podle jedné zaryté univerzální šablony.

Když se někdo rozhodne, že se jí pokusí alespoň částečně neřídit, jako třeba James Gunn (nový lídr celého DCEU) se třetími Strážci galaxie, bývá z toho vskutku výjimečná událost. V případě Aquamana a ztraceného království muselo být už od dokončení finální verze scénáře všem jasné, že z tohohle nová kultovní záležitost nebude, jakkoli je pod námětem podepsaný sám Jason Momoa. A tak musíme celému snímku plusové body nahánět i jinak. Třeba taky tím, že vidíme, že byl drahý a vypadá draze, protože to automaticky nebývá pravidlem, přičemž máloco zamrzí víc, než když vysokorozpočtový biják vypadá lacině. Nebo tím, že se v něm vyskytuje vědec Dr. Stephen Shin, protože ten ví, co dělá. Nebo tím, že si svou roli zopakoval Dolph Lundgren, který rozhodně nebyl obsazen jenom proto, aby svou účastí potěšil fandy akční hrdinů z osmdesátek a devadesátek, nýbrž kvůli tomu, aby učinil Meřina otce Nereuse zajímavějším. A výraznou úlohu sehrává kino IMAX, jelikož to dělá díky obřímu plátnu každý počin o kousek záživnější.

Aquaman a ztracené království současně trochu doplácí na to, že stále máme v živé paměti Jasona Momou v Rychle a zběsile 10, kde si prostě mohl jen tak zablbnout, což je herecká poloha, která mu sedí, avšak v roli krále-klaďase, co musí řešit důležité věci, není tak docela možná. Navíc sledujeme komiksový film, který co chvíli připomene nějaký jiný komiksový film. Včetně závěrečného projevu, který by spolehlivě nalákal na příště, nicméně ono žádné příště vzhledem k chystaným změnám v celém tomto vesmíru patrně nebude. Zřejmě proto neuvidíme žádnou scénu za závěrečnými titulky, pouze mezi nimi. Jenže ta udělá radost asi jen milovníkům a milovnicím švábů. A kolik takových asi na Aquamana a ztracené království vyrazí do kina?

FOTO: Warner Bros.