Známe je asi všichni - situace, kdy se nám najednou záhadně přitíží. Většinou to bývá pod taktovkou šíleného stresu a nahromaděných úkolů nebo odkládání nepříjemných povinností. Dělali jsme to už jako děti, kdy bylo jasné, že když si ohřejeme teploměr v čaji, vyhneme se písemce. Pak nás čekal den v klídku v posteli a halda oblíbených filmů místo pocení se nad testem. Někomu to zůstalo i v dospělosti, zvlášť ve všední dny po prohýřené noci.
Hypochondr versus simulant
To, co jsem teď popsala, je ukázková lekce simulantství, tj. zištného předstírání nemoci. To má ale pramálo společného s termínem hypochondrie. Tyto termíny se přitom často zaměňují. Na rozdíl od „vyčuraného“ simulanta ale hypochondr příznaky skutečně cítí a intenzivně je prožívá, i když je fyzicky nemá.
„Na opravdové hypochondry narážím ve své praxi stále, i když ne zas tak často. Spočítala bych je na prstech. Zatímco klasického simulanta, kterých je většina, odhalím zpravidla hned při prvním setkání, hypochondra až po několikáté návštěvě. Jejich domnělé neduhy se rozjíždějí spolu s důvěrnějším vztahem mezi námi. Postupem času ztrácejí zábrany a jdou ve svých fantaziích dál a dál,“ říká praktická lékařka Pavla Novotná a uvádí příklad třicetiletého pacienta, který k ní chodí už osm let: „V pondělí měl pocit, že trpí angínou, kterou jsem vyloučila, a v pátek už přišel natvrdo s tím, že má určitě rakovinu hrtanu a ať s tím něco udělám.“
Podle MUDr. Pavly Novotné je každopádně nutné pacientovu domněnku vždycky prověřit a vyloučit vážné onemocnění. „Tohle není snadné a upřímně, mě i sestru takoví pacienti stojí dost nervů. Časem jsme si ale zvykly, a když se nad tím zamyslím, bereme to spíš jako zpestření dne, k naší práci to prostě patří. Faktem ale zůstává, že se takoví pacienti zdravotnictví dost prodraží,“ říká lékařka.
Na internetu psali...
Podle bohatých zkušeností Pavly Novotné hypochondrům nesvědčí, že si mohou o svých „chorobách“ vše zjistit na internetu. Tráví tak hodiny denně na diskuzních fórech, kde se navzájem ve svých hypotézách podporují. Rájem pro hypochondry i simulanty jsou weby věnující se zdraví a popisu jednotlivých diagnóz. Jedou tam lehčí nemoci, ale třeba i AIDS a rakovina. „Člověk, který má podezření, že trpí například zánětem mozkových blan, a na internetu si vyhledá všechny příznaky, pak propadne panice, protože se s většinou z nich okamžitě ztotožní. Dočte se například: bolesti hlavy, nevolnost, ztuhlost v šíji… Tohle vše si pak do sebe promítne, a dokonce tyto symptomy začne pod vlivem autosugesce doopravdy pociťovat, což stavu pacienta rozhodně neprospívá,“ vysvětluje psycholog PhDr. Michal Novák.
Jeho slova potvrzuje i Pavla Novotná, která tvrdí, že tohle se zdaleka netýká jen opravdových hypochondrů. Pacienti k ní do ordinace často přijdou a vychrlí už u dveří, že přesně vědí, co jim je, a jdou si vlastně jen pro recept na konkrétní medikaci. „Ve většině případů je nakonec nález jiný, než se pacient domnívá. To ovšem nemění nic na tom, že opravdu věří, že symptomy mají. Řada z nich se se mnou dokonce hádá a podsouvají mi správnost své hypotézy. Najdou se i tací, kteří vidí nějaký případ v televizním seriálu a myslí si, že to mají taky. Kdekdo se považuje za doktora House,“ líčí Pavla.
Dva tábory
Podle psychologa existují dva druhy hypochondrů. Ten první baží po pozornosti a v ordinaci, kde své problémy řeší s lékařem, se cítí jako ryba ve vodě. „Máme už mezi našimi pacienty takové známé firmy. Je tu jedna paní, říkejme jí třeba Ptáčková. Když mi sestra podává před jejím vstupem do ordinace kartu dotyčné, předem vím, co bude následovat. Objevuje se zhruba jednou týdně. Jednou ji trápí bolest zad, podruhé má zápal plic… Jednou dokonce měla pocit, že jí lezou v nose brouci.“
Lékařka paní Ptáčkovou pokaždé vyšetří, ubezpečí ji, že jí nic není, a doporučí jí klidový režim. „Bývá zklamaná, že jsem její domněnku nepotvrdila, a dožaduje se aspoň předepsání nějakého léku. Mám pocit, že se prostě nudí, má psychické problémy a bere nás už jako svou rodinu. Když odejde, v žertu si se sestřičkou říkáme hlášku z filmu Vesničko má, středisková: Tak si zajeďte do Pelhřimova, prohlédněte si krematorium, ať víte, do čeho jdete,“ přiznává černý humor Pavla Novotná.
Druhou, sobě mnohem nebezpečnější skupinou hypochondrů jsou ti, kteří si své diagnózy googlují, prožívají, ale k lékaři nikdy nejdou, protože z nich mají panický strach. Dokonce užívají léky, které pokoutně shánějí třeba na internetu nebo přes známé. A to je nebezpečné. „Tito lidé se uzavírají do sebe, přehnaně se pozorují a stresují se svou „nemocí“ tak, že cítí všechny příznaky, které se dokonce vlivem stresu prohlubují. K lékaři se bojí jít, natož k psychologovi či psychiatrovi. Je to bludný kruh. Stává se, že často vlivem stresu nějaká nemoc nakonec opravdu propukne,“ vysvětluje psycholog Michal Novák.
Když jde do tuhého
Když praktický lékař dojde k závěru, že pacient opakovaně vnímá velmi zkresleně svůj zdravotní stav, je na místě odkázat ho do ordinace psychologa či psychiatra. „V takovém případě je nutné postupovat velmi citlivě. Není možné říct: ,Paní Ptáčková, měla byste se jít radši léčit na hlavu.‘ Moje doporučení většinou zní: ,Onemocnění může být také psychosomatického původu a pro jistotu vás pošlu ještě ke kolegovi psychologovi.‘ Na tohle většina pacientů reaguje spíš pozitivně, ale stává se také, že se někdo zalekne a odborníka nenavštíví,“ popisuje Pavla Novotná.
Ve chvíli, kdy je pacient v rukou odborníka na lidskou duši, začíná běh na dlouhou trať. Bohužel, na hypochondrii neexistuje zázračná tabletka, která by nemocného přes noc utvrdila v názoru, že jeho potíže jsou vlastně postavené na vodě. „Během terapie, která není na pár sezení, učím pacienty, jak se znovu naučit poslouchat své vlastní tělo a jeho základní potřeby. Také se snažím přijít na to, co je spouštěčem pocitu, že je klient nemocný,“ říká psycholog Michal Novák.
Mnoho diagnostikovaných hypochondrů trpí subjektivním nedostatkem pozornosti a svými vykonstruovanými nemocemi si ji od svého okolí vynucují. Mají tak pocit větší důležitosti a výjimečnosti. Nemoc se dokonce může stát nástrojem psychického nátlaku na okolí. „Měl jsem případ, kdy jedna dvacetiletá slečna trpěla hypochondrií jen proto, že k sobě chtěla přitáhnout pozornost své matky. Během terapie, když jsem jí položil otázku: ,Kdy jste se v životě cítila nejvíc blaženě a v bezpečí,‘ mi odpověděla, že jen v době, když byla nemocná a její jindy hodně zaměstnaná máma s ní zůstala doma a starala se o ni. Protože to byl jediný moment, kdy její matka naplno plnila svou roli, pacientka si tak přivodila ve své hlavě permanentní nemoc,“ popisuje Michal Novák.
Podle něj je u hypochondrů nejefektivnější psychoterapie, podpořená u některých hypochondrů farmakoterapií, tedy podáním antidepresiv. Léky na stavy úzkosti jsou v tomto případě zbytečné. „Velkou roli u hypochondrů hrají také komplikované vztahy, pocit nedostatečnosti a sklony hledat problémy tam, kde nejsou,“ zmiňuje psycholog Michal Novák. Z toho všeho vyplývá, že hypochondr je skutečně nemocný člověk, ovšem psychicky.
Zdroj: časopis Glanc, MUDr. Pavla Novotná, PhDr. Michal Novák
