Antonín Přidal: Sáňky se zvonci. Poetický mnohohlas o věčném ženském údělu naplněném čekáním, zklamáním, nadějí a touhou

Antonín Přidal objevil v literárním archívu řadu dopisů, které si v 16. století psaly české šlechtičny, osaměle žijící na svých venkovských sídlech a hrádcích, zatímco jejich manželé dobývali svět a honili kariéru na královském dvoře. Tyto dopisy ho inspirovaly k napsání básnické hry o věčném ženském údělu, naplněném čekáním, nadějí a zklamáním, touhou po blízkosti drahého člověka, vůlí přežít, vydržet všechny rány osudu. Drama několika lidských životů je zhuštěno do dopisů, probíhá jak ve snu, v imaginárním prostoru, kterým zní ženský mnohohlas. Vypravuje o životě jako o pouti zasněženou krajinou: v mládí se člověk radostně do ní rozběhne, jak stárne, tak tím dál víc zapadá do sněhu, jeho kroky jsou čím dál naléhavější… Z lidské samoty zní naléhavý hlas: přijeďte, napište, nezapomeňte.

Básnické drama Sáňky se zvonci patří k těm současným literárním dílům, která vlivem politických okolností mohla být poprvé zveřejněna až mnoho let po svém vzniku. Hra byla na počátku sedmdesátých let zařazena do dramaturgického plánu Divadla za branou, avšak likvidace scény (1972) a kulturní politika let normalizace způsobily odklad inscenování i vydání hry o více než dvacet let.

Text dramatu Sáňky se zvonci tvoří výhradně dopisy osmi žen, které si na časové ploše tří generací vyměňují zprávy o sobě a o světě. Tyto dopisy nebo častěji pouze jejich úryvky, zlomky osobních vyznání, pozdravů či jen krátkých vět v podobě naléhavého zvolání vytvářejí ve svém celku vícehlasou litanii o lidském – a především ženském – údělu.

Čas a prostor dramatu je přesně vymezen. Děj hry se odehrává v sídlech dvou českých zemanských rodů: pánů Dubnických z Dubnice a pánů z Hrádku, případně v jejich přechodných domovech v Praze. Časově je příběh rozprostřen mezi rokem 1526, kdy se v den smrti českého krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče narodí jedna ze tří hlavních hrdinek, Johanka Dubnická (přesněji samotné drama se počíná až rokem 1533, kdy její teta a vychovatelka píše první dopis), a rokem 1590, kdy se z dopisu její vnučky dozvídáme, že se definitivně uzavřela Johančina životní pouť.