Z bojů o Gazu nemůže vzejít žádný vítěz, jen poražení
Komentář Josefa Boušky: Vojensky má Izrael navrch, jinak ovšem prohrává na všech frontách – diplomatické, mediální i morální. Odstranit Hamás je zásadní a zároveň obtížný úkol. Způsob, jaký premiér Benjamin Netanjahu zvolil, však představuje pro izraelskou budoucnost stejnou hrozbu jako teroristé.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když teroristé zavraždili izraelské sportovce na olympiádě roku 1972, tehdejší premiérka Golda Meir spolu s ministrem obrany Moše Dajanem naplánovali operaci s kódovým označením Boží hněv. Jejím cílem bylo najít a zlikvidovat pachatele olympijského masakru, ať už se ukrývají kdekoli. Akce trvala řadu let a její výsledek byl přinejmenším sporný: několik teroristů skutečně došlo krvavé odplaty, leč hlavní strůjce útoku přežil a zabijácké komando Mossadu zkomplikovalo vztahy židovského státu s Evropou.
Přesto lze Boží hněv označit za jemnou hodinářskou práci ve srovnání s tím, co se děje nyní na území Gazy. Podle místní samosprávy zemřelo v důsledku několikatýdenní vojenské operace přes osmnáct tisíc lidí. Izrael toto číslo nezpochybňuje, uvádí však, že zhruba třetina zabitých patřila mezi ozbrojence Hamásu. Připustíme-li, že tento odhad odpovídá realitě, hovoříme o dvanácti tisících mrtvých civilistů jen od října. Pro srovnání: uvedené číslo odpovídá celé populaci Českého Krumlova. Zásah v Gaze přitom pokračuje, počty obětí tak budou dále stoupat.
Izrael má plné právo – a z hlediska národní bezpečnosti povinnost –
