Hlavní obsah
Cestování

Francie - Paříž

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Monika Procházková

Sacré-Cœur, Paříž

Psal se rok 2013, já chodila na gymnázium a můj tehdejší přítel chodil na medicínu. Rok uběhnul jako voda a po zkouškovém a výletu k mojí babičce jsme se shodli na tom, že nechceme sedět doma…

Článek

... a já jako zarytá cestovatelka jsem trvala na tom, že se spolu podíváme za hranice naší maličké zemičky. Shodli jsme se na pár termínech, podle kterých jsme následně vybírali destinace pro náš budoucí pobyt v zahraničí. Nakonec jsem narazila na úžasnou možnost od CK ABC Tours - byl to BBB zájezd do Paříže na pět dní (tedy bus, bed, breakfast - zajištění dopravy, delegáta, ubytování a snídaně v hotelu). Jelikož v té době jsem nechtěla být omezená nějakým programem a chtěla jsem si toto město projít po svém, v klidu, bez spěchu a hlavně jen ve dvou. Tento zájezd nakonec přenechal přítel v mých rukou (on měl posléze na starost Vídeň, ale o tom zase příště).

Na cestu jsme se vydali - jako tradičně - autobusem z Jihlavy, kam se s námi jeli rozloučit naši rodiče (opět trpěli syndromem ptáčka vylétnutého z hnízda, ovšem tentokrát brečeli až v autě bez přítomnosti mého přítele - děkuji vám za to!). Musím poznamenat, že toto byla jedna z nejlepších cest, kterou jsem kdy ve svém kratičkém cestovatelském životě zažila, naši řidiči se jmenovali Karel a Karel, takže se celá cesta do Paříže nesla v duchu Účastníků zájezdu, tento film jsme si nakonec jako třešničku na dortu pustili před příjezdem do cílové stanice. Dokonce nám po autobusu kolovaly hnědé podšálky, někdo z cestujících chvíli drnkal na kytaru a zpíval písničky a naše paní delegátka byla blondýnka, naštěstí jí nikdo palubní počítač rozbíjet nemusel. Ráno po vyspání jsme dostali v rámci zájezdu snídani, tedy croissant s kávou nebo čajem.

Když jsme se dostali těsně před Paříž, dostali jsme od delegátky krátkou prohlídku historií, tipy na památky, které stojí za to vidět a dokonce jsme si mohli vybrat z několika míst, kde jsme mohli z autobusu vystoupit a začít svůj první den. My jsme vystoupili hned na první zastávce, jelikož druhá zastávka byla nedaleko Eiffelovy věže a třetí u hotelu. Za první den jsme stihli projít celou Latinskou čtvrť, kde jsme posnídali naši první francouzskou bagetu s výhledem na Pantheon a Lucemburskou zahradu, které jsme si celé prošli a prohlédli jsme si i Lucemburský palác. Cestou jsme se podívali na Sorbonnu a nejznámnější hřbitov, kde jsou pochováni nejvýznamější lidé Francie. Narazili jsme i na dlouze a pomalu se táhnoucí frontu, táhla se kolem dvou bloků této krásné části Paříže. Na začátku fronty jsme zjistili, že se takto čeká na katakomby, které jsem chtěla vidět, bohužel, fronta byla dlouhá odhadem na tříhodinové čekání, proto jsme uznali, že tuto část vynecháme (od té doby chápu důležitost online zabookování vstupenek na určitý den a čas) a vydáme se prozkoumávat ostrůvky ležící na Seině. Zde jsme si naplno vychutnali krásu Notre Dame a vydali jsme se na druhý břeh směr Louvre. Cestou jsme pochytili oběd a při prozkoumávání Tuilerijských zahrad jsme ho v klidu spořádali. Poté jsme se vydali hledat obraz Mony Lisy do spletitého bludiště Louvru (pokud byste ho chtěli projít celý a strávit nad každým uměleckým dílem chvilku, myslím, že by vám to tak na dva dny dalo). No, to už nám pomalu začal padat podvečer a my jsme se museli vydat do našeho hotelu metrem, abychom se ubytovali.

Bydleli jsme na předměstí v hotelu Ibis, který byl dobře dostupný metrem z jakékoliv části Paříže, ovšem bydleli jsme na pomyslné hranici „bezpečné oblasti“, jen jednu metrovou zastávku od nás už bylo vyhlášené gheto a před naším hotelem se jeden den ráno konal bleší trh, zasahovali tam i policisté, ale nic závažného se nestalo. Pokoj byl malý, ale útulný, pro dva tak akorát. Měli jsme manželskou postel, televizi, přístup na internet, stoleček a výhled na rychlostní silnici. Vstupní dveře, výtah i dveře do pokoje byly zajištěny heslem, které jsme si museli zapamatovat (haha, to nevěděli, že pokud půjdu někde bez přítele, zablokuji si dveře do pokoje a budu v tichosti brečet na chodbě, že nevím, jak se dostat dolů, protože výtah byl také na heslo, které jsem si nezapamatovala a schodiště jsem nemohla najít ani podle požárního plánku - určitě by bylo také na nesmyslné heslo). V přízemí byla malá jídelna, ve které byla každé ráno připravená bohatá snídaně ve formě švédských stolů a v každém patře bylo společné sociální zařízení.

Druhý den ráno jsme se vydali prozkoumat zbytek centra Paříže. Prošli jsme se po Champs Elysees, viděli jsme Vítězný oblouk, poté jsme zašli do parku pod Eiffelovou věží, na kterou jsme vylezli kolem půlnoci tentýž den, kdy byla celá rozsvícená jako vánoční stomeček a z ní byl krásný výhled do okolí (tedy pro lidi, kteří nemají strach z výšek jako já). Navštívili jsme Invalidovnu a metrem jsem se vydali do luxusní obchodní čtvrti La Défense, kde jsme se naobědvali a pořídili prvních pár dárků. Nakonec jsme stihli obejít celou moji oblíbenou čtvrť - Montmartre, kde je opravdu mnoho malých uliček plných kaváren, restaurací, obchůdků se vším možným a hlavně trhy s čerstvou zeleninou, ovocem, masem a květinami. Viděli jsme Moulin Rouge a od Sacre-Coeur byl nádherný výhled na celou Paříž, pro mne mnohem hezčí než z Eiffelovky. Zde jsme strávili nejvíc času, nechali jsme si nakreslit portrét, poslouchali jsme nadaného pouličního zpěváka a při tom jsme se dívali na vystupujícího artistu, pravá pařížská pohoda. Cestou do hotelu jsme se stavili v supermarketu, nakoupili jsme si večeři a kolem půlnoci se vydali zpět na Eiffelovku, jen tak tak jsme pak stihli poslední metro zpátky do hotelu.

Poslední den jsme se vydali na výlet vlakem do Versailles, kde jsme si prohlédli nádherné zahrady a celý palác. V odpoledních hodinách jsme se sešli celá skupina s průvodkyní, která nás v rámci programu vzala na projížďku lodí, ta už nám jen měla připomenout, jaké krásy jsme navštívili za poslední tři dny pobytu v Paříži. Autobusem jsme udělali poslední okružní cestu kolem památek, kdy jsme si připomněli všechna důležitá místa a vydali se znovu na cestu, tentokrát už zpět do České republiky. Ráno jsme se ještě všichni zrelaxovali v německých termálních lázních, které byly také v programu. Ti, kteří neměli zájem se zúčastnit vodních radovánek, se mohli jít podívat do nedalekého městečka.

Paříž je jedno z nejkrásnějších měst, které jsem doposud navštívila, opravdu mne uchvátila atmosféra, přátelští lidé, vynikající jídlo, bohatá historie, i památky. Ráda bych se do Paříže, i Francie jako takové, podívala ještě minimálně jednou.

A jen taková vtipná historka na závěr: v půlce pobytu (zrovna jsme byli pod Eiffelovkou, já stihla odeslat jen poslední SMS domů) se mi rozbila SIM karta, která odmítala fungovat, ale já jsem si říkala: „No co už, jsem na dovolené, tak mobil nepotřebuji, navíc kdyby se něco dělo, máme přítelův mobil.“ Jenže to mě nenapadlo, že moji rodiče na mého přítele mobil nemají a nejspíš se o mě budou bát, až jim nebudu celé hodiny odepisovat na zprávy, ještě k tomu se u nás v České republice v TV hlásilo, že proběhla evakuace právě Eiffelovky kvůli plánovanému teroristickému útoku (ne, nic se tam nedělo, jen to média nafoukla do nebeských výšin jako obvykle). V tom se rodičům vnukla myšlenka, že nás teroristé unesli a nebo jsme někde v nemocnici těžce zranění, takže mě začali po hodinách neodepisování bombardovat telefonáty, které padaly přímo do hlasové schránky. Táta rozhodl, že napíše dopis na velvyslanectví (bohužel ho neodeslal, docela by mne zajímala odpověď), zatímco moje mamka se snažila dovolat do cestovky, která samozřejmě v jedenáct večer neodpovídala. Kolem čtvrté ráno se dopídili po přítelových známých jeho telefonního čísla a ráno nám na snídani, po probdělé noci a v nevyslovitelném strachu volali. Přítel mi u snídaně podal mobil se slovy, že mi volají rodiče a já rozladěná, co po mně chtějí, když jsem na dovolené, jsem jen odfrkla: „Ahoj, co je?!“. Na to mi máma celá rozčilená převyprávěla příběh, kterému jsem se smála, ale s postupem času jsem jim a jejich reakci samozřejmě rozuměla. Táta se se mnou vůbec ten den nechtěl bavit, ale nakonec vše dobře dopadlo - my jsme v pořádku dorazili domů a moji rodiče ze strachu nezešedivěli.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám