Anton Gnirs se narodil v Žatci 18. ledna 1873 a po maturitě na chomutovském gymnáziu v roce 1893 se zapsal na německé Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval germanistiku, geografii a historii se specializací na dějiny umění, klasické dějiny a archeologii. Studium zakončil v roce 1898 doktorátem z filozofie historickogeografickou prací o Germánii Claudia Ptolemaia.
Během studia složil Gnirs učitelské zkoušky a po krátkém působení na Vyšší průmyslové škole v Plzni přijal v roce 1899 místo prozatímního a po roce řádného profesora na vojenské Námořní reálné škole v Pule. Současně s povoláním pedagoga se pilně věnoval také zdejší historii a archeologii. V roce 1901 vydal průvodce po starověkých památkách Puly, stal se kustodem tamní Státní antické sbírky.
Po Pule a Gorici následovala Aquilej
Byl rovněž jmenován zástupcem Rakouského archeologického ústavu pro jižní Istrii a od roku 1902 působil v nehonorované funkci regionálního konzervátora vídeňské Centrální komise pro památkovou péči. V roce 1903 obhájil Anton Gnirs na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze disertační práci na téma Území Istrijského poloostrova v antické tradici a byl promován doktorem filozofie.
V roce 1908 odešel od námořnictva a po ročním působení na civilní reálce v Pule přijal místo ředitele Státní reálné školy v Gorici. Jako tehdy už všeobecně uznávaný odborník, korespondující člen Rakouského archeologického ústavu, Francouzské archeologické společnosti mohl čerpat dlouhé studijní dovolené na svá bádání. Kromě jiných se významně podílel na archeologickém výzkumu patriarchální baziliky ze 4. století v Aquileji.
Na kontě má desítky knih a článků
Po první světové válce, během které se zasloužil o záchranu mnoha cenných památek, zejména historických zvonů, se Anton Gnirs vrátil do Čech a usadil se v Lokti. V roce 1919 tu přijal místo profesora na Státním reálném gymnáziu, v roce 1921 přispěl k založení místní knihovny a od roku 1923 v Lokti vedl i městské muzeum a archiv. V roce 1925 byl ministerstvem školství a národní osvěty poslán na dlouhodobou studijní dovolenou,
Během ní vedl řadu archeologických výzkumů na významných lokalitách, například v Žírovicích u Františkových Lázní, v Mušově na jižní Moravě, ve slovenské Stupavě. Od třicátých let zkoumal jedinou císařskou falc v Čechách, Chebský hrad. Po dobu více než třiceti let vědeckého života vydal přes 150 odborných článků a knih. Jen málokomu se povede, aby jeho dílo žilo ještě 90 let potom, co se uzavřelo.
Zkoumal také hradiště v Tašovicích
Odkaz Antona Gnirse je na oficiální webové stránce Archeologického ústavu Akademie věd České republiky hodnocený jako jedna z nejvšestrannějších a zároveň nejproduktivnějších osobností v české archeologii uplynulého století. O jeho přínosu pro vlastivědu Karlovarska nejlépe svědčí slova archeologa Karlovarského muzea a také předsedy Karlovarské regionální archeologické komise Mgr. Jiřího Klsáka.
Klsák uvedl, že s osobností Antona Gnirse se náš region dostal do kontaktu v roce 1919, kdy se stal v Lokti středoškolským profesorem. Jeho zájem o archeologická poznání ho vedl od sledování výzkumů až po vlastní práce, jež s pověřením pražského archeologického ústavu prováděl na hradišti Tašovice u Karlových Varů a na Chebském hradě. Největším přínosem pro region bylo v roce 1925 jeho jmenování státním konzervátorem památek.
O jeho náhrobek se postaral Willi Russ
Postupně zpracoval uměleckohistorické topografie pro okresy Loket, Teplá, Mariánské Lázně a Karlovy Vary. Jím zpracované topografie jsou dodnes zdrojem důležitých informací, protože zachycují stav památek před odsunem německých obyvatel, kdy krajina ještě měla svoji kontinuální paměť. Osobnost Antona Gnirse připomíná v Lokti pamětní deska na domě v Masarykově ulici, kde v letech 1919 až 1925 bydlel.
V tomto domě je dnes hotel a pivovar Svatý Florian. Druhá loketská pamětní deska na skále na vyhlídkové cestě nad pravým břehem řeky Ohře připomíná i jeho dceru Annu Gnirs (1918 až 1998), která pokračovala v otcově díle jako historička umění. Hrob Antona Gnirse na hřbitově v Chomutově zdobí od roku 1935 zrestaurovaný pískovcový náhrobek s věnováním od jeho ženy a dcery, který je dílem krásenského sochaře Williho Russe.
10. května 2020 |
