Všechny moje baráky naštěstí pořád žijí, říká osmdesátiletý architekt Kotík
Jeho jméno je spojeno s palácem Euro na Václavském náměstí, fotbalovým stadionem v Edenu i s projektem na přestavbu nádraží Vyšehrad. V Praze projektoval přes třicítku velkých staveb, od kanceláří přes hotely, obchody až po byty. Architekt Martin Kotík v říjnu oslavil osmdesátiny. V rozhovoru vzpomíná na své začátky v ateliéru manželů Machoninových, vyrůstání v umělecké rodině Kotíků, na devadesátky i na rozličné projekty svého ateliéru Omicron-K.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se dočtete:
- Jak těžké bylo oproti dnešku prosadit stavby v období normalizace.
- Co říká na nové projekty přestaveb Masarykova a Hlavního nádraží.
- Co se nepovedlo při stavbě obchodního domu Kotva.
- Jak vzpomíná na projektování nevěstince.
- Čím je výjimečný stadion Slavie v pražském Edenu.
- A proč se nechtěl zúčastnit soutěže na Vltavskou filharmonii.
Vaším dosud posledním realizovaným projektem je sedmipatrový bytový dům Na Blažence v Praze 5, který byl zkolaudován letos v létě. Je mezi vaší nejnovější stavbou a těmi ranými nějaký spojující prvek, který by na první pohled napověděl, že tento dům dělal právě Kotík?
Nemyslím si, že bych měl nějak vyhraněný styl, podle kterého by člověk na ulici poznal moje stavby. Je ale pravda, že už od školy pro mě byly důležitým prvkem nepravidelné tvary a jejich různé kombinace. To ve mně zůstalo dodnes.
Spíš však tvary křivé než oblé – vždycky jsem raději používal pravítka než kružítka. Šišaté tvary se totiž dají lépe prosadit, protože se úředníkům hůře prověřují. A dnes je to ještě složitější než dříve. V devadesátých letech se na povolení stavby čekalo půl roku, dnes to trvá minimálně dva roky. Jsme v tom na sto padesátém místě na světě.
Co realizaci staveb nejvíce brzdí?
Nezáleží ani tak na tom, jak velký projekt je, ale na tom, kdo se proti němu odvolá. Soused se může odvolat stejně tak proti malému projektu, jako instituce proti velkému. Úřady většinou kvůli obavám ze složitých soudů všechny námitky přijmou, i když jsou to často nesmysly.
Všichni se odvolávají, protože z toho chtějí vytřískat nějaké výhody. Z devadesáti procent za tím stojí model „dejte mi padesát tisíc a já se neodvolám“.
Všechny řeči politiků o tom, že zjednodušují stavební řízení, jsou jen plané sliby. Do projektů mluví úředníci, kteří tomu většinou moc nerozumí. Těch osvícených je velmi málo, většina z nich posuzuje návrhy jen podle líbí–nelíbí.
Bylo jednodušší uspět v době normalizace?
Dnes tu jsou všemožné nesmyslné vyhlášky, příkazy a nařízení a visí to na úřednících, kteří mají v ruce razítko. Tehdy rozhodoval tajemník a úředník jen poslouchal, některé projekty se k úředníkovi ani nedostaly…
Nebylo to příjemné, ale nebylo to tak složité jako teď. Některé věci jsme si dokázali prosadit tak trochu oklikou. Všechno se muselo prověřovat, ale někdy stačilo jen říct kouzelné slovo
