Já si to pamatuju! Ponížení Roye skončilo strašidelným trejdem za Ručinského

Stáli vedle sebe a společně drželi stylizovanou dopravní značku s nápisem P ROY 33, datem 2. prosince 1995 a oficiálním quebeckým mottem "Je me souviens". Tedy "Já si to pamatuju." Pánové v maskách Patricka Roye připomněli o víkendu v montrealské hale Centre Bell jednu z nejbolestivějších kapitol v klubové historii Canadiens. Debakl 1:11 od detroitských Red Wings, potupné skandování na "St. Patricka" a jeho následnou výměnu. Od slavného trejdu ve středu uplyne 27 let.

"Tohle byl můj poslední zápas za Habs."

Tato slova pronesl Roy, když totálně vytočený sundal na montrealské střídačce masku. Snad pod vlivem ranního rozhovoru s detroitským brankářem Mikem Vernonem, se kterým probíral tížívou výsledkovou situaci a jenž mu výměnu doporučil.

O čtyři dny později byl vytrejdován do Colorada a Laviny okamžitě dovedl ke Stanley Cupu. 

A příznivci Canadiens dodnes litují brutálních následků střetů dvou eg: Royova a toho patřícímu Mariu Tremblayovi. Tehdy začínajícímu, ambicióznímu kouči, který si chtěl sjednat respekt a u největší týmové hvězdy narazil.

Když pak nechal Roye v brance i přes jasnou dominanci Rudých křídel a spoustu obdržených gólů a  dokonce i poté, co bezmocnému gólmanovi ironicky tleskali fanoušci za rozhodnutého stavu (odpověděl jim podobně myšlenou "oslavou", když komicky zvedl obě ruce), vznikla mezi oběma nepřeklenutelná propast.

Náhradníka Pata Jablonskiho Tremblay pustil na led až v momentě, kdy Roy lovil puk ze své klece podeváté.

Pozdě, trojnásobný vítěz Vezinovy trofeje už měl jasno. V tomhle dresu mě víckrát neuvidíte! ihned to oznámil za střídačkou sedícímu týmovému prezidentu Ronaldu Coreymu a vše se dalo do pohybu. Nic už nemohlo Roye v Montrealu udržet.

Ani úchvatná tradice Habs, jediného frankofonního klubu, který na mapě NHL zbýval, ani přímluvy spoluhráčů, ani stále solidní kádr, kterým Canadiens disponovali.

Tremblay zkrátka Roye, známého svou ješitností, jednoduše urazil a ponížil. A jak takoví lidé jednají, o tom jsme si mohli číst už v dílech F.M. Dostojevského. 

6. prosince 1995 se Roy přestěhoval do Denveru. Pod Skalisté hory. K Lavinám.

Spolu s ním posílil Avs také dosavadní kapitán Mike Keane. Opačným směrem zamířili jiný frankofonní Kanaďan v masce Jocelyn Thibault, litvínovský rychlík Martin Ručinský a v té době teprve budoucí naganský "geroj" Andrej Kovalenko (to od jeho lýtka se podle Dominika Haška odrazila zlatá rána Petra Svobody).

Thibault se nikdy druhým Royem nestal a rozkvetl až po další výměně do Chicaga. Kovalenko vyhořel zcela. Obstál jedině Ručinský, který v Montrealu prožil své nejlepší roky. Ale i jeho góly, asistence a pohledné akce byly jen slabou náplastí.

Nemohly zacelit ránu po Royovi, který byl zcela klíčový v letech 1986 a 1993 při cestě za Stanley Cupem. Také v obou případech získal Conn Smythe Trophy.

Najednou byl fuč. I se srdcařem Keanem, který měl čerstvě pořízený dům a náhle musel na mapě hledat, kde vůbec je Colorado. I to dobarvuje trejd, který je označován za nejhorší v klubových dějinách. Samozřejmě těch montrealských.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter