MILAN BLAHYNKA
Zatím poslední román celoživotního renomovaného advokáta Petra Rittera, vydaný už před dvěma roky, k němuž se dostávám až nyní, kniha MIMO ZÁKON (Nugis Finem Publishing, Brno 2021, ilustrace Petra Ponczová, obálka a grafická úprava Gabriela Polomíková, 209 s.), je možná neméně aktuální jako v roce svého vydání. Recenzi o ní zpoždění prostou nenáhodou snad dokonce prospívá.
Kniha, která také vyšla v jiném nakladatelství než autorova díla předešlá, je a není jiná. Je jiná, protože nevypráví o hledání a usvědčení pachatele, ale je to dialog mezi zcela neúspěšným vrahem, který ospravedlňuje svůj vražedný útok, a jeho zázračně přeživší obětí, dialog mezi idealistou (jménem Gil) a zpupným bohatým populistickým politickým suverénem (jménem Korbel), který se svých podlostí včetně podílu na vraždě dopouští v mezích zákona a cítí se beztrestný. Tento dialog, který zařídil Korbel v úmyslu upevnit svou popularitu tím, že předvede svou velkorysost včetně umění odpouštět, ústí v poznání, které shrnuje jedna postava (autorovo alter ego), že „všechno to bylo divadlo; jako celý život.“ Divadlo odhalující dnešní život společnosti nejen české.
Přitom kniha Mimo zákon není jiná: Ritter i v ní oponuje, tak jako v celém svém díle, volání po trestu smrti, a to ústy postavy autorova srdce, jíž není Gil, ale nenápadný ošetřovatel mladíka Jana Luhavého, kterého zmrzačila mylným zásahem policie, ve skutečnosti bývalý soudce Pechan.
Nyní je na místě vysvětlit název recenze, a to pomocí V. dílu Příručního slovníku jazyka českého. Soudně ve významu s porozuměním, s rozmyslem se týká jak Gilovy obžaloby Kornela, a nejen jeho, i Korbelovy prohnané obhajoby, tak autorovy koncepce dialogu; a maně to evokuje výraz soudný den, den posledního soudu; pře Gila a Korbela se odehrává v noci, soudné noci. O soudu: PSJČ uvádí mj. dva základní významy slova soud: soudní přelíčení u soudu a úsudek, posudek, názor, mínění.
V románě Mimo záznam Ritter podává prostřednictvím promluv postav tvrdou kritiku dnešního soudnictví, jeho pomalosti, služebnosti moci a nespolehlivosti, ale také odhaluje subjektivnost soudů-úsudků, která znesnadňuje dobírat se objektivní pravdy: co se jeví Gilovi, Luhavému, Pechanovi jako evidentní křivda, lež, podlost, Korbel má za normál, pravdu, laskavost. O soudcích: Gil má oprávněný důvod jim nedůvěřovat, přesvědčil se o jejich bezmoci vůči zločinu sofistifikovaně maskovanému, využívajícímu mezer v zákonech. Konečně o situaci ve společnosti: Gil, opíraje se o zkušenost se svým přítelem, jehož zkazil vstup do dnešní vysoké politiky, jistěže nadsazuje, když na Kornelovu poznámku, že politici jsou podle Gila „šmahem zločinci“, vyhrkne: „Psychopati. Přinejmenším. Při velké míře velkorysosti.“ Pak to upřesňuje: „Psychopatičtí populisté (…). Většina dnešních vládnoucích politiků jsou dutí chvastouni.“ Jinde je podobně zpochybněno vše, čím se Korbel honosí, jeho chvályhodné skutky jsou podány jako Korbelův permanentní velkolepý volební guláš v zájmu bezpečné zvolitelnosti.
Nebyl by to asi Ritter, kdyby Korbelovi, v němž vidí „monstrum zaměřené na jediné: získat a udržet moc“, upřel aspoň „zbyteček vzdorující soudnosti“, která ovšem není než „péče o svou volitelnost“; kdyby mu upřel argumenty pro demokracii, jejíž slabosti Gil vypočítává. A nebyl by to Ritter, kdyby zprostil viny za zpropadenou situaci ve společnosti kohokoli z postav románu a navíc donutil prostřednictvím moudrého soudce Pechana, aby se k ní každý po svém přiznal a dosáhl tak záchrany, úniku z absolutního trestu, překvapivého smírného závěru.
Když Ritter román psal, bylo jasno, na koho postavou Korbela zamířil. Ale dnes čtenář nemůže nepomyslet na zpupnost koalice, která se prodrala k téměř neomezené moci. Román diktovaný lidskostí, k níž náleží všecky stupně ironického humoru, je nadčasový. Psát recenzi před dvěma roky, neviděl bych jeho univerzální platnost, jeho nadčasovost, tak jako nyní, kdy nová vláda vládne v přesvědčení, že si může dovolit vše.
(Jen v závorce nesmlčím, že autor mimo záznam prozrazuje, že je obhájce tělem i duší. Tušil už jako posluchač právnické fakulty, že nikdy nebude a nebude moci se v zájmu spravedlnosti stát soudcem? Jeho Pechan až k stáru se vzdal povolání soudce; nemá nadarmo ve svém jméně pech?)