Emergency Dances IV.: Space Womb

V podvečer pondělí 13. listopadu jsem v rámci týdenní přehlídky tvorby souboru Tantehorse zavítala do Paláce Akropolis na další, v pořadí již pátý díl jejich kurátorované série Emergency Dances s podtitulem Space Womb. Mladí autoři byli vybráni v rámci otevřené výzvy. Tantehorse touto sérií dávají pravidelně příležitost ke vzniku projektů, které reagují na současný svět a jeho problémy, podmínkou je jako primární prostředek využít tělo a jeho fyzický jazyk. Umělci většinou po této experimentální fázi transformují svá díla do podoby samostatných inscenací. Tento večer složený ze tří děl se soustředil, již dle slov programu, na „mnohoznačný prostor, kde se rodí nový život.“ Co si ale pod tím představit a jak to vypadalo v praxi?

První performance Magdaleny Malinové a Nitishi Jain s názvem Ve vší svatosti zavedla účastníky do hlavního sálu paláce, kde je čekalo překvapení. Nebyli totiž usazeni na místa v hledišti, ale byli vyzváni k účasti přímo na jevišti, kde se rozprostírala specificky pojatá instalace, do níž byli poučení hosté postupně vpouštěni. Sympatická performerka nás diváky – účastníky při vstupu informovala, že jde o sdílený prostor, kterým nás budou provázet anonymní hlasy a ruce, a je jen na nás, co a jak se zde bude dít. Napětí by se dalo krájet. Co nás za světlou plentou asi čeká?

Ihned po vstupu jsme uchváceni a zasaženi linoucím se orientálním zpěvem a dalšími hrdelními projevy, jež působí na naši mysl uklidňujícím dojmem. Jeviště je světlými textiliemi rozčleněno na několik menších, vzájemně propojených částí. Prostor vybavený několika málo židlemi, koberečky, kožešinami, polštáři apod., doplněný o kartičky či listy s texty různorodých životních témat, připomíná čítárnu či odpočívárnu svádějící k jejímu okamžitému využití. Po důkladnějším ohledání zjišťujeme, že za několika plentami se skrývají performeři čekající na impulsy od přicházejících účastníků. Lákají je a vyzývají skrz bílé šály ke kontaktu, reagují na každého nově příchozího zpěvem či gesty paží. Usedám mezi ostatní účastníky a pozoruji dění kolem sebe. Je až neuvěřitelné, co se tu během několika málo chvil s jednotlivými lidskými bytostmi odehraje: nově příchozí hosté, zprvu zmatení, s tváří plnou nepochopení a strachu z neznáma, či dokonce neznámého kontaktu, se postupně uklidňují, uvolňují a nalaďují na příjemnou a mírumilovnou atmosféru. Nakonec většina odchází s klidem v duši a úsměvem na tváři, úplně jiní lidé, jako vyměnění… Snad terapeutické účinky?

Sama se pomalu odhodlávám, vstávám ze svého pohodlného místa a navazuji postupně kontakt s každým z performerů. Ihned zjišťuji, co je tím tajemstvím mezi jednou a druhou stranou. Obrovská síla v neobyčejně obyčejném lidském doteku, dva lidé, kteří se navzájem neznají, dokonce se přes šály ani nemohou spatřit, a okamžité propojení jejich duší. Vnímám cizojazyčná – zřejmě arabská slova performera, který se mnou skrz clonu tančí, a mám pocit, jako bych je znala. Jemnými pokyny se nechávám unášet, poslouchám náš sjednocený dech, najednou se dotýkám cizí lidské tváře, později dochází i k dotyku těla na tělo. Vůbec to není zvláštní, naopak, je to krásný pocit, cítím harmonii, soulad, klid. V dalším případě jsme, pomocí pokynů dvou něžných rukou a kartiček s texty plnými otázek, nuceni ponořit se do vlastního nitra a sáhnout si do svého nejhlubšího svědomí, zvláštní pocit… Čas tu ubíhá překvapivě rychle, nacházíme se v prostoru každý sám za sebe, a přece spolu, tiše řešíme otázky svého bytí, ale neseme i tíhu celého světa. Performance nám umožňuje po celém dni v naší uspěchané době na chvíli zpomalit, zastavit se a uvědomit si sám sebe. Je jen na vás, jak příležitosti využijete a co vše si odtud odnesete, a to je její kouzlo.

Druhá část večerního programu s názvem Nebojsy opět počítá s aktivní účastí hostů, nese se však v poněkud jiném duchu. Diváci, zpočátku shromáždění před velkým sálem Akropole, jsou performerkami postupně provedeni třemi různými prostory tohoto paláce, přičemž v každém z nich se stávají účastníky jiné uměle inscenované situace. Jako první se z ničeho nic ocitáme uprostřed kolaudačního večírku. Performerka Tereza Holubováse dle instrukcí z namluvené nahrávky obratně pohybuje prostorem a rozmisťuje jednotlivé účastníky ve svém bytě tak, aby jim bylo pohodlně a mohli se bavit – mrknutím oka se tedy všichni stáváme sousedy a kamarády. „Dáte si chlebíček? Co budete pít? O čem se budeme bavit?“ Ještě trochu s ostychem si všichni bereme a na oko polykáme jednohubky vyrobené z houbiček na nádobí a pozorujeme tančící performerku, která svými pohyby trefně vystihuje pro vnější okolí vtipnou situaci z nahrávky. Její rozčilení a pocit trapnosti mezi cizími sousedy včas přeruší výkřik odněkud z útrob paláce, celá skupina se vydává za zvukem. Vcházíme do malého sálu a nacházíme se v pokoji mladé slečny, performerky Kláry Kočárkové, která pomocí mluveného slova a zpěvu vypráví tajuplný příběh. Vše prokládá stepem – využívá různých povrchů sálu a několika rekvizit, velice zajímavá podívaná! Na konci příběhu se nám do rukou dostávají sklenice k přípitku a s hrůzou zjišťujeme, že jsme součástí posledního rozloučení zemřelého otce slečny. Údiv v sále opět přerušuje křik, který nás přivádí do poslední místnosti této produkce.

Právě se účastníme narozeninové oslavy, performerka Kristýna Štarhová v řadách účastníků postupně vybírá – poznává svoji babičku, dědečka, matku, otce, strýce a bratra, ihned je usazuje ke slavnostní hostině. Jsme součástí klasického rodinného oběda, během něhož vyvstávají na povrch různorodá témata. Oslavenkyně se mermomocí snaží o hladký průběh rodinné sešlosti a ač chce nebo ne, pravda o tom, že je v jiném stavu, vychází na povrch velice rychle. Jak to celé dopadne? Triptych je uzavřen společnou částí, kdy se všichni, včetně performerek, setkáváme v prostoru kolaudačního večírku a užíváme si naplno rozjetou party. Zobrazení známých, avšak nemilých životních situací, vhodné využití prostor paláce a velice obtížná, ale dobře zvládnutá práce s divákem a jeho zasazením do příběhu je opravdu obdivuhodná. Tím ale tento večer ještě nekončí.

Posledním bodem programu byla choreografie Motherland mladého nezávislého uskupení Nhung Dang & kolektiv. Zde si poprvé po náročném večeru mohou účastníci lehce oddechnout, jsou v hlavním sále přivítáni a usazeni klasicky jako diváci. Dílo tematicky volně navazuje na poslední část předchozí performance, nese velice silné téma mateřství a aspektů s ním spojených. Tři tanečníci v jeho průběhu velice citlivě zobrazují téma z mnoha různých úhlů pohledu. Z počátku využívají zcela minimalistického pohybu, který postupně zvětšují a skrze nepřirozené polohy vlastních těl mu dodávají zvířecího charakteru. Tak postupně přechází až v pohyb lidský. Diváka lehce vyvádí z míry chvíle, kdy je vedle dvou interpretek do role matky postaven i muž. Je to pro něj chvilka malého zaváhání – proč vlastně působí zvláštně akt kojícího muže? Celá choreografie plynule pokračuje v podobném překvapujícím duchu, pomalé něžné pohyby znázorňující péči o potomka, vztah matky a dítěte či rodinného kruhu jako takového. Důležitým průvodcem je také užití slov, vyřknuty jsou myšlenky o evoluci a vývoji, dospělých a dětech, matce, otci a dítěti, tělu, životě i smrti…

Celý komponovaný večer se nesl v dosti specifickém duchu. Tři performance, jež spolu na první pohled nesouvisejí, se ve svém postupném propojování přece stávají spřízněnými. Práce s jednotlivými tématy odpovídá poselství takového večera. Přestože jsou vnášena témata citlivá a kontroverzní, manipulace s nimi je úměrná tomu, co běžný divák unese, co ho nevyvede z míry ani nijak neurazí. Do popředí se jistě dostává trend participativnosti, tedy plné zapojení diváka do průběhu představení. Vedle toho pak mluvené slovo či zpěv, bez kterých by se tyto inscenace také určitě neobešly.

Jestli je toto konceptuální pojetí tance tou správnou cestou a zda tato strategie dokáže zasáhnout každého průměrného diváka, je stále nezodpovězenou otázkou. S každým příchodem nové generace umělců jsme však k její odpovědi snad o něco blíže. Já věřím, že odchodem z Akropole tento večer pro zúčastněné nekončí, vnuknutí mnoha myšlenek skrze jednotlivé performance jim nedá jen tak spát. Pokud tedy alespoň v některých dalších účastnících zanechala koncepce večera podobné vnitřní prožitky jako ve mně a nutila je přemýšlet o takto životně důležitých otázkách, pak je to rozhodně dobrý krok v tvorbě mladých choreografů, kterým dává Tantehorse příležitost.

---

Emergency Dances IV. – Space Womb
Premiéra: 17. 11. 2023, Palác Akropolis

Ve vší svatosti / In all its glory
Režie a koncept: Nitish Jain a Magdalena Malinová
Performeři: Nadezda Nazarova, Nirav Prajapati, Jeries Abu Jaber, Magdalena Malinová a Nitish Jain
Konzultace: Petra Hauerová (choreografie), Ian Mikyska (zvuk) a Sodja Lotker (dramaturgie)

Nebojsy
Koncept, režie, performance: Tereza Holubová, Klára Kočárková, Kristýna Štarhová
Hudba: JeN Hovorka, Ondřej Báča
Kostýmy a scénografie: Julie Ema Růžičková

Motherland
Rešerše a kolektivní tvorba, režie a dramaturgie, pohybová spolupráce, účinkující: Nhung Dang
Rešerše, hudba, text, dramaturgie, světelný design: Sammy Metcalfe
Rešerše a kolektivní tvorba, pohybová spolupráce, účinkující: Taro Troupe (Tamura)
Kolektivní tvorba, účinkující: Huyen Vi Tranová
Kurátorství: Tantehorse // Miřenka Čechová, Kristýna Boháčová
Produkce: Nhung Dang, Tantehorse // Jakub Urban
Koprodukce: Tantehorse & Palác Akropolis
Partner: tep39