Článek
V pondělí a v úterý (20.-21. 11.) jsem si v Praze náramně užívala. Před časem mne požádal o spolupráci pan Lorman, neboť tušil, že v důchodu nezahálím, takže jsem se měla pochlubit svým projektem (už jsem se tu o výstavičkách zmiňovala) na podporu komunitního života na Ašsku. Největší odměnou mi za to byla možnost zúčastnit se jedné z nejlepších konferencí o problematice života seniorů v našem malém rybníčku. Byla již třináctá, pořádaná Životem ´90.
Zvu vás tedy na malou procházku, abyste měli představu, o čem tak asi může být na takových shromážděních řeč. Hned na začátku jsme jako myšky naslouchali vyprávění o přípravách pavilonu na Expo v Ósace. Je totiž navržen jako spirála, jako životní cesta a jistě nám bude dělat čest. Zdá se až neuvěřitelné, jak na sebe dokážou navzájem odkazovat různé detaily, materiály, celkové pojetí. Oba mladí architekti (prezentaci vedl Michal Gabaš, jméno druhého po sobě nepřečtu) nás provedli vznikem i plány, bude tam opravdu možnost velkolepého představení naší země.
Protože Život´90 není žádný troškař a jeho konference jsou mezinárodní, po příspěvku Zsofie Pusztai (zvláštní zmocněnkyně WHO v ČR) o deseti letech boje proti ageismu proběhla i velká panelová diskuze s dámami Šárkou Jelínkovou (náměstkyně ministra MPSV), Klárou Laurenčíkovou (zmocněnkyní vlády pro lidská práva) a Lucií Vidovičovou (socioložka z MU Brno). Ageismus je sice docela nenápadné slovo, ale pod ten pojem spadá všechno, co špatného vztahujeme ke starším lidem. Názory na jejich zbytečnost, závislost, na to, že nechceme brát ohledy… Lucie Vidovičová ilustrovala naši současnost výživnou citací ze sociálních sítí. Jistěže jsou špatné příklady, ale neměly by se používat plošně- a také bychom se měli snažit porozumět, chápat a třeba leckdy dokázat velmi jednoduše eliminovat, co se nám nelíbí.
Jako další představil pan Jan Lorman vznik a první roky existence „své“ organizace Život ´90. Začínali skoro na koleně a velkou hybnou silou tu byli a jsou samotní senioři, nejen jako příjemci různých typů pomoci, ale jako dobrovolníci a pomocníci, kteří sami rozšiřují spektrum služeb a možností. Například programy pro volný čas vytvářejí především oni sami (a stejně tak je tomu v dalších organizacích po Praze i jinde).
Další příspěvek přišel z Londýna (David Savilli, Age-Exchange), o denním centru „Směnárna“ pro všechny věkové kategorie. Směňují se tam zážitky, kontakty, vzpomínky, umělecké tvoření, nebojí se ani návštěvníků s demencí nebo maminek s dětmi.
Zajímavé bylo vyprávění o kouzelné moci loutek při návštěvách klientů s různými stádii Alzheimerovy choroby. O tom, jak reagují na dotek loutky (materiály jsou velice příjemné), jak jim vyprávějí, jak jsou pro ně tyto chvíle důležité. (Hana Strejčková, Fyzioart).
Jindřiška Gregoriniová z agentury NIPOS Praha (pod ministerstvem kultury) navázala jiným úhlem pohledu, protože představila státní statistickou službu, útvar koncepcí a metodiky a podporu veřejné správy. Nipos podporuje také neprofesionální umělecké aktivity (např. Jiráskův Hronov), zabývá se výzkumem a vytváří metodiky, například pro kulturní pracovníky různých pozic.
V odpoledním bloku jsme v kratších příspěvcích prošli roli humoru a satiry ve společenském životě (Olivera Těsnohlídková, MU Brno), svět dobrovolníka (Barbora Valuchová (Život´90), seznámili se s projektem Pozitivní stáří (Lucia Mansfeldová) a souhlasili s tezemi o radosti z jídla jako důležité součásti kvality života (Marcela Petrová Kafková, MU Brno). Jistě by vás jako mne zaujalo, že existuje výzkum toho, co jedí a chtějí jíst lidé doma a dokonce etnografie v jídelnách pro seniory. Není to zbytečnost, ale může nás to naopak posouvat dál v porozumění různým potřebám. Stačí jenom vyjmenovat, že do jídla promítáme vlastní identitu, rituály a zvyky, nezávislost nebo naopak autonomii, kolem jídla se točí smysluplné aktivity - donáškou hotového se můžeme připravit o vlastní přípravu, uklízení, mytí nádobí…
Potom nastalo mých patnáct minut slávy, když jsem představila, jak to bylo s mými jednodenními výstavičkami. Jsou vzdělávací, zábavné, provázím je svými komentáři a lidě spolu navzájem komunikují u různých předmětů. Jsem aktivní seniorka a nedalo mi, abych konferenční sál s pomocí pořadatelů nevyzdobila několika kuchyňkami a dalšími ukázkami ručních prací, což je přehlížené umění našich babiček a prababiček. Líbilo se, všem přítomným jsem jejich babičky připomněla. Fotografie je z místa činu.
Další příspěvky mi krapet splývají, byly podobně kratší jako ten můj, prodloužené mnoha dotazy z publika- není divu, když se mluví o zvířatech mezi lidmi (canisterapie- Johana Křížová), o projektu RECETAS, tedy nabourávání osamělosti společnými aktivitami, třeba procházkami po okolí (Gabriela Šlemarová a Blanka Novotná z FHS UK Praha), o tanečních v DPS Hagibor, které vede profesionální tanečník (Zuzana Krutská Hypšová, DPS Hagibor Praha). Následoval zlatý hřeb dne, přestavení bestsellerových knih Aleny Kastnerové O líné babičce a O nevyřáděném dědečkovi, autorské čtení a diskuze s autorkou. Uznejte, že je skoro zázrak, že jsme končili už v pět odpoledne a nebyli tam úplně do večera.
Druhý den bylo na výběr z několika workshopů přímo v domě U Valšů, kde se odehrává spousta aktivit Života´90. Já si vybrala technologie a vyšší věk (Lucie Vidovičová, Věra Suchomelová -JČU, Č.Budějovice, Kateřina Jirglová -ředitelka Mezi námi o.p.s. a Marcela Petrová Kafková -MU Brno). Navazoval na ně workshop s přemýšlením nad otázkami, jaké technologie bychom si do budoucna představovali a co by nám mohlo vadit. Rozhodně nelituji.
Možná je pro někoho otravné, jak všechny poctivě vyjmenovávám, ale komu čest, tomu chvála. Byly to dny hodně nabité a s chutí jsem si zašla na jeden z odpoledních programů, jak je U Valšů běžně mívají - na literární klub. Co taky jiného pro mne, viďte. Zapadla jsem mezi starší dámy, do skoro rodinného posezení v pohovkách a křeslech, kde se - jaká náhoda! povídalo o tom, proč a jak a kdy vznikly detektivky, strašidelné příběhy, horory a kriminálky nebo thrillery. Moderátorka pořadu (bohužel jsem jméno nezaznamenala) velmi precizně klub připravila, šla opravdu do hloubky a několik věcí bylo překvapivých i pro mne. Dobře strávený čas, mělo to vysokou úroveň!
Před půl rokem jsem psala do odborného časopisu Rezidenční péče článeček s názvem Nebojte se konferencí a současná zkušenost ho potvrzuje ve všech směrech. Když přičtu velmi přátelskou atmosféru, vstřícnost a příjemné popovídání s kolegyněmi a kolegy, tyhle dva dny budou ještě dlouho leccos dobrého vyzařovat do dalšího času.
