Norimberský proces – soud s »vyvolenými«

Jsou data, která nemusí být ani »kulatá« či »hranatá« a my si je stále připomínáme. Třeba 28. říjen (1918), 30. září (1938), 15. březen (1939), 17. listopad (1939)… Jsou ovšem také jiná, k nimž okamžitě nepřičleníme konkrétní datum, ale víme, oč jde. Například slovo heydrichiáda. Mezi taková patří nejen datum podepsání kapitulačních dohod v květnu roku 1945 či osvobození Prahy, ale i zahájení procesu s nacistickými vůdci, kteří připravovali válku, dávali pokyny v jejím průběhu či rozhodovali o životě či smrti milionů, ať již to byli jejich němečtí rodáci, Poláci, židé všech národů, Francouzi, Norové, Bělorusové, Belgičané, Nizozemci, Rusové, jižní Slované, Řekové či třeba Dánové a Češi. Ten proces začal 20. listopadu 1945 a nelze ho jednoduše přejít bez povšimnutí.

Mým dnešním záměrem není ani popsat průběh tohoto soudního jednání, jaké se dosud nikdy před tím ani potom nekonalo a zabývat se jednotlivými »antihrdiny« sedícími již bez železných křížů a případně i uniforem na lavicích žalovaných. O tom všem si lze přečíst v Gilbertově Norimberském deníku, v Poltorakově Norimberském procesu a stejnojmenné knize Heydeckerově a Leebově. Byly vydány česky. Přečetl jsem je. Svým svědectvím se nelišily ani ideologicky, i když ideologie se v závěrečném období procesů do hodnocení viny některých z těch, kteří seděli na lavici obžalovaných, také dostala. Rozsudky v tomto případě byly shovívavější, než si obžalovaní zasloužili.

Nás v českých zemích, tehdy v Československu, se proces týkal dokonce téměř ‚osobně‘. Dva ze čtyř našich protektorů byli mezi souzenými. A zbylí dva? Jedním byl Heydrich, druhým pak Daluege. Oba jsme odsoudili sami k nejvyššímu trestu.

Z těch zmíněných dvou souzených jeden ‚dostal provaz‘, ten druhý odešel od soudu s patnácti lety vězení, z nichž si odseděl osm. Nejde mi o to propuštění, ale o výši trestu. Proč právě jemu, jednomu z aktérů našeho 17. listopadu 1939, byl zachráněn život, když za jeho vládnutí vůdci údajné studentské revolty byli v Ruzyni postříleni a na dvanáct set studentů bylo deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen? Přitom von Neurath byl před tím ministrem zahraničí hitlerovské vlády. Zastával tuto funkci i za některých předhitlerovských vlád, po nástupu Hitlera zůstal ministrem. Byl u požáru Říšského sněmu, vojenského řešení Porúří, vystoupení z OSN, byl členem kabinetu při Křišťálové noci, kdy v Německu probíhala honba na židy, hořely synagogy, vraždilo se, páleny byly knihy odpůrců nacismu a koncentráky se plnily těmi, které zadržela hrůzná moc? Proč dostal naději na klidné svobodné stáří doma na zámečku u Württemberského Kleinglattbachu, když řada studentů se z koncentráku Sachsenhausen nevrátila nebo vrátila s podlomeným zdravím?

Frick, poslední z našich protektorů, provaz dostal, i když už v českých zemích měl coby protektor poloviční pravomoci. Většinu rozhodujících práv měl v té době sudetský Němec, bývalý poslanec československého parlamentu, státní ministr, K. H. Frank. Ten byl v Praze také nakonec popraven.

Na lavici obžalovaných zasedli vůdcové Německa. Chyběli Hitler, Himmler, Goebbels a, ač souzen, i Bormann, tedy – sám Vůdce »určený Prozřetelností«, šéf represívního bezpečnostního aparátu, šéf propagandy a šéf Hitlerovy kanceláře všemocnější než jiní z těch, co byli obžalováni. V případě Bormanna se nakonec muselo čekat ještě řadu let, než se identifikovala část jeho ostatků. Zahynul totiž při útěku z Říšského kancléřství. Neměl na rozdíl od Vůdce, Himmlera a Goebbelse odvahu si vzít život a chtěl se zachránit. Snad doufal, že i po pádu Třetí říše bude potřebným. Srážku se sovětským tankem však on a několik dalších utečenců nepřežili.

Z dvaceti dvou obviněných – včetně Bormanna, jen tři byli soudem osvobozeni. Žurnalista Fritzsche, politik všech tváří, křesťansky laděný svobodný pán von Papen a bankéř Hjalmar Schacht. Ten první zřejmě oprávněně, pokud jde o žalobou položené otázky, ten druhý – Papen, měl štěstí. Přítel maršála Hindenburga, muž stojící svým vlivem za vládami Výmarské republiky, kancléř a za Hitlera vicekancléř, který měl napojení na průmyslové kruhy. I jeho zásluhou se na stranu nacistů postavili průmyslníci a obchodníci. Jejich podpora znamenala peníze a peníze vzestup nacistického hnutí. Pro průmyslníky miliardové výdělky a za války pak i plyn cyklon B, jímž se vraždilo v Osvětimi, a náboje do rychle vyráběných děl, letadel a tanků, které zabíjely na frontách. Hitlerovi sloužil jako křoví. Proto zůstával vicekancléřem, až nakonec kývl a stal se členem NSDAP. Jako vyslanec v Rakousku se velmi podílel na anšlusu. Měl ovšem štěstí. Nejhorší zvěrská léta prožil jako vyslanec v Turecku a… údajně napomáhal i papežskému delegátu Roncallimu, pozdějšímu papeži Janu XXIII., docílit, aby židovští migranti z Istanbulu nebyli odesláni do Německa. Jiné zločiny, nebo jeho zločinné jednání, nebyly dány ‚na misku vah‘. Byl proto překvapivě omilostněn, ač jeho odsouzení žádal dokonce jeden ze západních žalobců. Poté ho však soudil německý soud a při tzv. denacifikaci ho odsoudil na osm let. Ani ty však nakonec odsedět nemusel.

Papenovu aktivitu ve prospěch nacistů soud tedy nezhodnotil. Ostatně ani nemohl. Po celou válku totiž některé americké firmy úzce spolupracovaly s německými koncerny a dodávaly jim potřebné součástky a suroviny. Jejich vlivnými akcionáři byli i předci některých amerických prezidentů. Staré ‚Nesmrdí‘ připisované římskému císaři Vespasianovi, bylo lze připsat i na jejich štít.

Pak tu byl Hjalmar Schacht. Bankéř nacistického Německa, dlouholetý šéf Říšské banky, organizátor petice průmyslníků, jež žádala prezidenta, aby do čela vlády jmenoval Adolfa Hitlera, ministr Hitlerovy vlády. Také nás se jeho činnost dotkla. I když údajně byl proti vojenskému řešení sudetské otázky, okamžitě po Mnichovu dokázal převést československý majetek ze zabraného území do majetku Říše. Po 15. březnu ovlivnil i převoz čs. měnového zlata z Anglie do Německa. Nakonec, uvědomiv si, že konec hitlerovského Německa se blíží, se připojil ke generálským opozičníkům a protože zřejmě byl stále pro Říši potřebným, nezavraždili ho, ale jako prominentního vězně poslali na poslední měsíce války do koncentračního tábora.

To však nemůže změnit fakt, že prosadil Hitlera do čela země, zajistil pro nacistické Německo mnohé chybějící suroviny a chod zbrojovek, jež zcela zmilitarizovaly zem a umožnily začít světovou válku. Byl mužem obchodu a svobodný obchod je přece »nutné bránit«, ať se kšeftuje s kýmkoli (podivné, že se to dnes nedodržuje). Že se to poněkud vymklo nacistům a Schachtovi z ruky, je věc jiná. Odsoudit prominentního bankéře by ovšem bylo nepříjemné. Proto odsouzen nebyl a vlastně ani jeho podíl na tom všem.

To vše mě napadlo, když jsem přemýšlel o Norimberském procesu. Jediném, při němž byli souzeni šéfové státu, jenž vyvolal krutou a nemilosrdnou válku, ti, kteří se dopustili věrolomností a sami sebe pasovali na vůdce »vyvoleného národa«.

Kolik ještě válek musí být, než nebude žádných »vyvolených« či »Osudem (Bohem) vyzdvižených národů«, které si o sobě myslí, že jsou předurčeny řídit svět?

Jaroslav Kojzar