„Dubček tam stál jako tvrdý Y.“ Jak vznikla nejslavnější fotka revoluce

Už jsou všichni po smrti. Alexandr Dubček se zabil v autě tři roky po sametové revoluci, Václav Havel zemřel před dvanácti lety a hudební kritik Jiří Černý odešel letos v srpnu. Jaroslav Kučera má to štěstí, že svoji slavnou fotku z Laterny Magiky má podepsanou od všech tří.

„Naposledy mi ji podepsal Jiří Černý. Třicet let jsem to odkládal. Podepsal se mi až loni, když s ním po covidu točili dokumentární film. Bylo to nádherný setkání a on byl samozřejmě taky rád, že má ode mě tu slavnou fotku, na které vystrkuje tu svou holohlavou hlavu,“ vypráví Kučera v jedné z pražských kaváren.

Jeho snímek Havla objímajícího usmívajícího se Dubčeka je dnes považován za jednu z nejznámějších fotografií Sametové revoluce, ne-li vůbec nejslavnější. Poprvé vyšel v americkém časopise Life, jenž v lednu 1990 věnoval podstatnou část jednoho čísla fotografiím čtyř desítek československých fotografů. O patnáct let později ji World Press Photo ve své jubilejní publikaci This Critical Mirror otisklo přes celou dvoustranu.

V žádné jiné fotce se nepodařilo tak přesně zachytit historický oblouk, kterým si sametová revoluce přes dvacet let normalizačního zmaru podala ruce s nadějemi pražského jara. Zároveň je v ní naznačeno napětí – vždyť Dubček a Havel se už o pár dní později stali rivaly v boji o prezidentskou funkci. A má ještě jeden rozměr: ukazuje revoluci jako divadlo vedené intelektuálem, z něhož se pod tlakem ulice stává politik.

„Kučerův snímek má všechny znaky divadelní scény. Kompozice tří herců evokuje atmosféru klasického dramatu: tajemné černé pozadí, z něhož se vynořuje hlava posla a emocionální scéna objetí, jejíž spontánnost režíruje sama historie,“ píše historička fotografie Daniela Mrázková.

Pojď se ohřát do Laterny...

Kučerovi bylo v době listopadových událostí dvaačtyřicet let. Se svojí přítelkyní se 17. listopadu nachomýtl k studentskému pochodu z Albertova na Národní třídu, ale u brutálního střetu se státní mocí nebyl. Jednak se mu zasekl film v leice a jednak si moc dobře pamatoval výprask, který dostal o dvacet let dříve během prvního výročí srpnové invaze.

V následujících dnech si to ovšem plně vynahradil. Od rána do večera kmital centrem Prahy, fotil euforické davy na Václaváku a díky známostem se dostal i do obleženého Melantrichu, odkud k probuzenému národu promlouvali předáci Občanského fóra, umělci a sportovci. Týden po zásahu proti studentům na Národní třídě zde po boku Havla vystoupil i Alexandr Dubček, jenž právě dorazil do Prahy.

Listopad 89 objektivem Jaroslava Kučery 23 fotografií

Kučera s ním dokonce krátce pohovořil, když ho v jedné z místností Melantrichu vyfotil při telefonátu. Havel a Dubček se po projevu sebrali a narvanými ulicemi zamířili do Laterny Magiky. Kučera zpočátku přemýšlel, že se ještě vydá dokumentovat revoluční kvas na Václaváku, fotograf Miloň Novotný ho však přemluvil, ať s ním také jde do nervového centra Občanského fóra v paláci Adria.

„Tehdy fakt byla zima a já jsem byl zmrzlý jak... Miloň mi povídá, ať se s ním jdu ohřát na tiskovku do Laterny. Nechtělo se mi, protože tiskovky jsou něco hrozně nezáživnýho. Ale on mi říká ne, dneska se možná něco stane. Ohřejeme se tam a pak zas půjdeme na náměstí. A tak jsme šli,“ vzpomíná na osudový den Kučera.

„I rybičky se ho bojí.“ Paroubek svůj slavný portrét považuje za podraz

Divadelní sál byl narvaný k prasknutí. Zatímco ostatní fotografové a reportéři se tísnili vepředu pod pódiem, Kučera se procpal doprostřed zadní řady. Získal tak výhodu, protože se svým teleobjektivem na dění na jevišti shlížel seshora. Náhle přišel velký třesk. Jiří Černý v zákulisí koukl na Televizní noviny a když se vrátil na pódium, oznámil, že Ústřední výbor KSČ v čele s Miloušem Jakešem složil funkce.

„Lítaly čepice. Něco takového jsem zažil snad jen na Spartě. Všichni zvedli své mikrofony a diktafony a já jsem neviděl vůbec nic. Tak jsem si stoupl na opěradla, vzal si teleobjektiv a fotil. Havel s Dubčekem se najednou zvedli a Havel šel po něm. To objetí, to byla Havlova iniciativa. Dubček stál trochu jako tvrdé Y, ale samozřejmě se také radoval,“ vzpomíná Kučera.

Z výbuchu radosti má celkem pět ostrých fotek. „Všechno se to hýbalo, překážely mi tam mikrofony, ale fotka vznikla. Fotografové, kteří stáli pod pódiem, to měli přes stůl. Takže jsem měl hroznou kliku, jako celý život,“ ohlíží se Kučera a připomíná, že na originálu nejslavnější fotky byly původně vidět i tleskající ruce Rity Klímové, první porevoluční velvyslankyně v Americe. Při pozdějším ořezu zmizely.

Odstoupení Jakešova politbyra představovalo skutečně bod zlomu. Byl to důkaz, že nejtvrdší normalizátoři prchli od praporů a plány na vojenský zásah proti demonstracím definitivně padly. Partnerem pro jednání s OF se stal pragmatický federální premiér Ladislav Adamec. O den později prezident Husák propustil politické vězně a Havel poprvé vystoupil v televizi.

Příběh fotografie z Laterny Magiky může také sloužit jako výmluvná ilustrace k politické tragédii Alexandra Dubčeka. Po letech v nucené izolaci se vrátil na scénu v osmašedesáti letech, stále však věřil ve svou vizi socialismu s lidskou tváří. Vůbec neodhadl povahu překotného vývoje ve střední Evropě, stále se upínal k reformě komunismu.

Na počátku prosince 1989 byl však i v řadách OF jako „mučedník pražského jara“ považován za ideálního kandidáta na prezidenta. Potvrzovaly to improvizované průzkumy veřejného mínění: zatímco Dubčeka označilo za možného Husákova nástupce jedenáct procent dotázaných, Havla jen jedno procento. Osmdesát procent lidí řeklo, že neví.

Babiš mu dal pusu a stvořil guru Máru. Moc fajn gesto, vzpomíná Prchal

V nejužším jádru OF ovšem panovaly obavy, že Dubček bude na Hradě jen loutka komunistů a Československo bude dál pokračovat v jakési formě obrozeného socialismu. Tak se zrodila myšlenka Havlovy kandidatury, kterou vzápětí podpořili i zástupci Verejnosti proti násiliu, přestože na Slovensku se Dubček těšil široké oblibě.

Zbývalo jen přesvědčit Dubčeka, aby Havlovi ustoupil. Svědci uvádějí, že byl v otřesném psychickém stavu a při vleklých jednáních s Havlem často plakal. Jako cenu útěchy dostal funkci předsedy Federálního shromáždění, kde komunističtí poslanci 29. prosince po tvrdém nátlaku nového premiéra Mariána Čalfy zvolili Havla prezidentem.

Po volbě se v katedrále sv. Víta konala slavnostní mše Te Deum, během níž televize dlouze zabírala tváře tří nejvyšších představitelů státu. „Prezident republiky vyzařoval vyrovnaností, řekl bych takřka bezpříznakovou, která svědčila o vnitřním klidu. Federální premiér se mírně, ale s postřehnutelnou dávkou uspokojení usmíval. Ale v upřeném, skoro nepřítomném pohledu předsedy Federálního shromáždění byl hluboký smutek,“ píše ve své knize Labyrintem revoluce historik Jiří Suk.

Slavné fotografie Pokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Ze zepelínu pršely na Krumlov hákové kříže. Ale jeho fotka je podfuk Pohotová hospodyňka vyfotila nervák na mostě, dostala za to Pulitzera Plivance a urážky. Kurážnou černošku vyštvali ze školy pro bílé za čtyři dny Na Krymu vyfotil stín smrti. Tajemství dělových koulí se nikdy nevyřešilo Výr vejrá na rentgen. Zmrzačený dravec fotografovi zajistil triumf