Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jihlavská rodačka začínala coby žákyně na základní škole v Křížové ulici. V tehdejším, dnes již neexistujícím Katolickém domě se už jako dítě zapojovala do pohádkových divadelních inscenací.  

Po maturitě na jihlavském Pedagogickém gymnáziu (pozdější Pedagogické škole pro vyučování žáků na 1. stupni ZŠ) se záhy postavila za katedru.
„Strašně jsem chtěla zůstat v Jihlavě, protože tady jsem měla rodiče a kamarádky, ale dostala jsem umístěnku na školu do Mrákotína. Dojížděla jsem tam vždy na celý týden. S kolegyní jsme měly pronajatý pokojíček, a tam jsme bydlely,“ vzpomíná. 

V Mrákotíně se také zapojila do práce učitelského divadelního souboru vedeného kolegou Marvanem z Dlouhé Brtnice. V pohádkách pro děti i v dramatech zažívala herecký úspěch. 

Když se provdala za pedagoga a hudebníka Adu Ullmanna, vedla její cesta za ním, na jednotřídku do Brtničky. 
„Tři roky jsem tam docházela, ale v roce 1960 začala Brtnička v rámci reorganizace okresů patřit pod Třebíč a Dlouhá Brtnice pod Jihlavu. Samozřejmě jsme chtěli být s manželem spolu, a tehdy nám soudruh inspektor Koukal sehnal byt v Telči. Sice nájemní, jednopokojový, ale šli jsme oba do Telče,“ popisuje paní Eva svoji další životní i kantorskou cestu. 

Z Telče na Kollárku
V Telči učili tři roky, v té době se jim narodila dcera Eva. A protože mateřská dovolená byla v té době pouze tříměsíční a dcerka musela nastoupit do jeslí, snažili se manželé dostat do Jihlavy. 

Doc. Ladislav Fučík, tehdejší metodik hudební výchovy pro celý okres, tehdy hudebníka Adu Ullmanna „přetáhl“ do Jihlavy. Manželé si požádali o družstevní byt v Kollárově ulici a také paní Evě se podařilo získat v Jihlavě místo.

Manžel začal učit ve škole v Křížové ulici. Paní Eva se na rok postavila před žáky v Dukelské škole - v budově dnešní průmyslovky, kam kdysi sama chodila na Pedagogické gymnázium. To už ale byla před dokončením nová škola Kollárova, kam záhy nastoupila. Od roku 1963 jí zůstala věrná 33 let. 

Vzpomíná na začátky pod vedením prvního ředitele Kudláka, vynikajícího člověka a pedagoga. Vyučovala na 1. stupni, většinou od 3. do 5. třídy. Velmi ráda ale posléze učila i prvňáky. 

„Věřím, že se mi práce dařila. Alespoň kolegyně mi často říkaly – Evi, my se strašně těšíme na Tvoje děti. Ony umí číst, psát, počítat, a ještě se umí slušně chovat. Tak jsem z toho měla vždycky velkou radost,“ usmívá se. 

Jak vidí i na svých pravnoučatech, jsou dnešní děti stejné, jako byly ty před lety. Změnila se ale škola. 
„Asi bych dnes nechtěla učit,“ zamýšlí se, „ony si ty děti dělají, co chtějí. My jsme měli ve třídě převážně kázeň. Vždycky jsem říkala – děti, když mě budete poslouchat, tak já vám nebudu muset dávat žádné úkoly, já vás tu všechno naučím. A ony to braly. A mám spoustu žáků lékaře, inženýry i advokáty. Prostě ten základ - kázeň a pořádek jsou především pro ty malé děti nejdůležitější. Můj zeť, taky vystudovaný učitel, se mnou nesouhlasí, říká mi, maminko, teď je jiná doba. Já si to ale nemyslím.“ 

Učitelská profese nebyla po celá léta dobře placená. „Ale nám to stačilo, my jsme tím žili,“ ohlíží se s úsměvem Eva Ullmannová třeba za prázdninovými tábory na Kletečné, kde byla řadu let hlavní vedoucí.  

„Měli jsme tam děti z Polska, Ada byl němčinář, tak jsme tam měli Němce, dcera studovala ruštinu, tak jsme tam měli děti ze Sovětského svazu. Bývalo tam 300 dětí. Hráli jsme s nimi divadlo, manžel sestavil kapelu, udělali jsme průvod, vesničané koukali na tu atmosféru,“ vzpomíná.      
 

Senior klub 40 
Se svým manželem Adou Ullmannem, svého času dlouholetým ředitelem Lidové školy umění v Třešti, zpívala v hudební skupině OPS. Po léta také působila ve výboru TJ Sokol Bedřichov. A právě pod jeho hlavičkou už čtyřicet let organizuje taneční Senior kluby v sále Zezulkárny. 

Tenhle společenský program začal a krátce probíhal v malém sálku v sídlišti na Březinkách. Autorem originálního formátu pro seniory byl Robert Konopásek, v té době náměstek ředitele Domu kultury ROH, dnešního DKO. 

O pořad byl od počátku velký zájem. Už cca po roce ho přijal do většího sálu Zezulkárny bratr Josef Zezulka, osobnost bedřichovské sokolské jednoty. 
S programy pomáhal moderátor a promotér Karel Paštyka. Díky přístupu Miloše Stránského, tehdejšího ředitele PKO (Parku kultury a oddechu), mohla setkání zpočátku probíhat právě pod touto institucí. To když Robert Konopásek musel odejít z DK ROH, protože po srpnu 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk.     

Po ukončení činnosti PKO převzal Senior kluby pod křídla bedřichovský Sokol. Paní Eva vymýšlí soutěže, na setkáních vystupují sportovní a umělecké sokolské kluby, ale i různá uskupení z regionu. Kontakty na ně získává organizátorka často doporučením od přátel či známých. 

„Třeba v Hybrálci je taneční soubor mladých děvčat - to vám je tak prima. Často u nás vystupuje také skupina děvčat z Bílého Kamene pod vedením Lady Kubátové. Děvčata přijdou, zatančí a pak provedou i ty naše dědečky, a pánové jsou šťastní. Kapelník skupiny Triomix, která nám už roky hraje, mi říká, že jinde na plesech lidé třeba hodinu sedí a netančí, ale na našem Senior klubu kluci bouchnou do bubnu, a všichni jdou. Víte, tím stářím si člověk váží věcí, které v mládí vůbec nebere,“ zamýšlí se paní Eva. 

Jak sama říká, ve svých pětaosmdesáti letech se dnes snaží najít nástupce pro pořádání Senior klubů. Jejich účastníci se zpravidla rekrutují z věkové kategorie nad 60 let. V letošní sezóně ale organizátorku mile překvapilo velké omlazení v sále. 

„Začali k nám chodit i taneční mistři Málkovi a přivedli s sebou skupinu mladých lidí, kteří k nim chodili do kurzů pokročilých. Takže jsem už minule říkala – tak přátelé, my tady uděláme StarDance, protože to jsou figury, já jenom čumím,“ kvituje E. Ulmannová.  

Vedle toho oceňuje přístup těch, kteří ani v pozdním věku neztrácejí aktivitu a glanc: „Třeba našeho nejstaršího tanečníka pana Humlera, který ve svých 94 letech vždy provede všechny ženy, které přijdou single. Už jsem mu říkala, že takového tanečníka a gentlemana by bylo potřeba naklonovat.“ 

Život se nesmí vzdát
Radost dělá Evě Ulmannové rodina, dcera, zeť, vnoučata. „Teď jsem 14 dní nově prababička, mám už pět pravnoučat,“ dodává. 
Velké uznání její práci dávají svou početnou účastí také návštěvníci Senior klubů. Ten nejbližší bude Zezulkárna hostit už 15. listopadu, následovat budou 20. prosince Vánoční a 27. prosince Silvestrovské setkání. Mnozí na ně přicházejí už hodinu předem, aby obsadili svá po léta tradiční místa.

Je také držitelkou Ceny Rady města Jihlavy. V roce 2018 ji obdržela za dlouholeté působení v oblasti kultury v oboru recitačním, divadelním a hudebním a za záslužnou práci se seniory. 

Život přinesl paní Evě i těžké chvíle. Před třiadvaceti lety jí odešel syn Leoš, krátce nato maminka. Už dvacet let je vdovou. V současné době pečuje o partnera Jiřího, s nímž žijí třináct let. 

Přesto zůstává pozitivně naladěná a rozdává radost. Život se podle ní nesmí vzdát: „Člověk se musí pořád dívat dopředu, takoví lidé jsou moje krevní skupina. Je potřeba chodit do divadel, na koncerty, setkávat se s přáteli. Je potřeba být na sebe hodní a dělat si život pěkný. Vždycky se znovu odrazit a žít dál.“ 

Diskuze k článku