Až dnes vyrazíte do ulic, nejspíš na kabátech a bundách některých kolemjdoucích spatříte připnutý malý odznak vlčího máku. Právě dnes je totiž Den válečných veteránů a malý červený kvítek je jeho mezinárodním symbolem. Proč je stále důležité připomínat si jak veterány světových válek, kteří uhájili naši svobodu i nezávislost, tak ty z novodobých misí, jejichž práce daleko od domova je neméně záslužná, přibližuje Daniel Dvořák, veterán se zkušenostmi z Iráku i Afghánistánu. „Není to tak, že dočtete válečný román a jdete si pro další. Vy s tím musíte žít dál,“ říká muž, který z pozice leteckého návodčího v terénu koordinoval pohyb koaličních vzdušných sil a rozhodoval o tom, které cíle budou chránit a na které naopak útočit.

Dvořák, jenž za záchranu těžce zraněného civilisty obdržel ve Spojených státech vyznamenání, v rozhovoru přibližuje, jak náročná je práce návodčího v momentě, kdy na jeho patrolu zaútočí skrytý nepřítel. A popisuje, jak těžké je vyrovnat se se ztrátou kolegů a kamarádů, s nimiž sloužil na vojenské základně v Bagrámu. Den válečných veteránů však není jedinou akcí, která veřejnosti připomíná význam armády. Další z nich je i iniciativa Civilisté děkují, která si klade za cíl budovat důvěru mezi civilním obyvatelstvem a ozbrojenými silami České republiky a za kterou stojí známá válečná fotografka Jarmila Štuková.

Působil jste na misích v Iráku a Afghánistánu, v armádě jste už dvacet let. Vždy vás to táhlo do akce?
Asi jako každému klukovi, který čte knížky nebo se dívá na filmy, se mi líbila představa běhat někde se zbraní, bojovat či skákat padákem. Svou kariéru jsem začal u vojenské policie, ale vždy záleží na cílech, které si dáte. Už tehdy jsem několikrát vyjel na zahraniční operace, dvakrát do Iráku a jednou do Afghánistánu. Tam jsme vyráželi i na podporu pozemních jednotek při velkých cvičeních, a tak jsem se dostal i do prostředí, kam se běžně vojenský policista nedostane. Díky tomu jsem získával přehled o tom, jaké pozice v armádě jsou. A časem se dopídil k tomu, že existuje i pozice leteckého návodčího. Poslal jsem životopis a naštěstí uspěl.

Co vlastně letecký návodčí dělá? Laik by si mohl myslet, že je to člověk, který mává praporky, když popojíždí letadlo. Ale tak to úplně není, že?
Letecký návodčí řídí činnost posádky vojenského letadla při blízké vzdušné podpoře pozemních jednotek. Je to tedy člověk, který se vysílačkou spojí s letadlem nebo třeba bojovým vrtulníkem a řídí jejich činnost, aby chránil jednotku, nějakou oblast nebo aby přispěl ke splnění daného úkolu.

Takže velmi náročná a specifická profese.
Ano. Když špatně vystřelí voják, nemusí to být vždy nutně hrůza, ale když špatně shodíte leteckou munici, může se stát velké neštěstí.

Žijeme v době moderních technologií, jako jsou satelity, GPS a další naváděcí systémy. Je to ale stále o tom, že na bojišti přímo v akci není technologie schopna nahradit lidský faktor?
Už to není, jako to bývalo kdysi, kdy měl člověk jen dalekohled, dálkoměr, GPS, mapu – a s tím fungoval. Dnes může být návodčí přímo v poli s jednotkou a je pravou rukou velitele. Jeho záměry koordinuje s podporou tak, aby byly naplněny a zároveň co nejvíce minimalizoval ztráty na civilním obyvatelstvu, ale třeba i na majetku. A v tom je lidský faktor nezastupitelný.

Vy jste působil coby návodčí v roce 2014 v Afghánistánu. Jak to tam tehdy vypadalo a co bylo vaším úkolem?
Naše práce spočívala nikoliv v odhozech a ničení živé síly, ale byl jsem součástí druhé strážní roty na letecké základně Bagrám. Naším úkolem bylo svou přítomností demonstrovat sílu koaličních jednotek a nějakým způsobem vytlačovat případné povstalce z oblasti, aby neútočili na základnu. Jako letečtí návodčí jsme tam byli s kolegou dva a byli jsme součástí patrol, které se pohybovaly venku, z 95 procent případů v noci. Jednu noc jezdil on a druhou já. Takto jsme se střídali celý půlrok.

A rozhodně jsme se nenudili. Komunikovali jsme s vrtulníky během přesunu vojáků, úkolovali bezpilotní prostředky typu Predator, které nám pomáhaly při průchodu oblastí a dávaly nám informace o tom, co je před námi. Pokud jsme dostali informaci, že je před námi například skupina se zbraněmi, pak mohl člověk využívat další podporu, které někdy bylo až moc.

Jak to myslíte?
Ono se to nezdá, ale v momentě, kdy je na to člověk sám, okolo něj je třicet lidí, nad hlavou létají vrtulníky a k tomu má ještě k dispozici AC-130 gunship, tedy speciálně upravený letoun schopný střílet z velmi vysoké výšky, má toho v tu chvíli až nad hlavu. Není jednoduché ukočírovat lidi na zemi, práci velitelů dvou čet a prostředky ve vzduchu, kdy každý z nich dodává v jeden moment informace. Člověk pak musí odfiltrovat, co je důležité a co není, a posouvat vše dál.

Bylo právě tohle na vaší práci to nejtěžší?
Určitě. Jak jsem na začátku mluvil o výběrovém řízení, to se skládá z vícero částí, ale za mě je nejdůležitější psychická vyzrálost a odolnost. Člověk samozřejmě musí být určitým způsobem zdatný i fyzicky, výstroj je těžká, nosí se vysílačky a spousta těžkých baterií do nich, k tomu i zbraně a munice, protože člověk je zároveň i bojovník. Ale za mě je nejdůležitější psychická odolnost, která je na zahraničních misích zvlášť potřeba, protože se na nich člověk spíš dostane do svízelné situace.

Dá se na něco takového připravit už během výcviku?
Výcvik je koncipován tak, aby se co nejvíce blížil reáliím. Ale když vezmeme Afghánistán, který byl v posledních letech největším bojištěm, ve kterém se angažovalo NATO, potažmo i česká armáda, teprve to je skutečnost. Vzpomínám, jak jsem tam poprvé vylezl z obrněného vozu MRAP a pomyslel jsem si: „Tak a je to tady“. Najednou začaly létat vrtulníky, takže jsem měl hned plné uši zpráv a celé to bylo tak trochu jiné. Všude je humbuk, nad člověkem létá ve čtyřiceti metrech vrtulník, kde má pilot otevřené dveře a nad hlavou rotor, do toho posílá informace a vedle na vás někdo mluví. Není to jednoduché, ale člověku rychle naskočí všechno, co zná z výcviku, a pokračuje.

Je vůbec během nasazení ještě prostor na přemítání na tím, co člověk vlastně dělá tak daleko od domova a zda to má vůbec zapotřebí? Nebo má tohle v sobě každý vyřešené již v momentě, kdy sedá do letadla a odlétá na misi?
Teď budu mluvit za pozici leteckého návodčího. Tím, že jsme tak malá skupina, v podstatě ani nemáme na podobné myšlenky prostor. Odjeli jsme tam s tím, že chceme být v akci. To je to gró, proč to děláme. Navíc reprezentujeme vlajku, hodnoty celé koalice a také jednotku. Takže si nelze dovolit po akci, která se třeba úplně nevydaří, říct: „Jedu domů, protože mám doma ženu a děti.“ Ale samozřejmě byly případy, kdy voják řekl, že mu to za to nestojí, a odjel, protože se třeba dostal do situace, kdy byl někdo v jeho blízkosti zraněn.

Do takové situace se přitom dá dostat velmi rychle a nečekaně.
Ano. Nejjednodušší pro protivníka vždy bylo přepadení ze zálohy. My jsme byli ve vozidlech relativně velké a pomalé cíle. V době, kdy jsem v Afghánistánu byl já, se útoky soustředily spíše na ně než na pěší patroly. Povstalci měli krajinu velmi dobře zmapovanou, věděli, kam se schovat – a hlavně kudy utéct. Byla situace, kdy jsme byli v takzvané green zóně, tedy v oblasti s lesy, políčky a sady. Byl klid, ale jakmile jsme sedli do auta a ujeli jsme sto metrů, začala ohromná palba ze všeho možného, co si na nás protivník nachystal. Od AK-47 až po kulomety a RPG.

Jak jste reagovali?
Naši střelci opětovali palbu do směrů, odkud střelba přicházela. Vždy je důležité rychle projet takzvanou kill zónou a pak se hodnotí situace, ztráty a poškození. Velitel rozhodne, zda je možné vrátit se zpět a bojovat. My jsme zrovna měli tu smůlu, že došlo ke zranění jednoho ze střelců zásahem granátu RPG do věže. Všechna vozidla navíc byla silně poškozena a potřebovali jsme rychlou leteckou evakuaci zraněného.

V ten moment to bylo zase všechno na vás?
Přesně tak. Musel jsem zmapovat situaci, kde došlo ke kontaktu, abych tam mohl vyslat bojové vrtulníky. Říct Medevac vrtulníkům (stroje sloužící k evakuaci zraněných – pozn. red.), kde je zraněný, a rychle pro ně označit přistávací plochu. K tomu se využívá třeba silný infračervený laser, kterým se na místo posvítí a přes noční vidění lze sledovat i ve tmě silný paprsek. Další možností je hodit na místo svazek chemických světel, která se třeba dají i vložit do PET lahve s vodou, která jejich jas lomem světla umocní. A když vrtulník odletí, pak je zase nutné zkoordinovat návrat za doprovodu vrtulníků, aby nedošlo k nějakému sekundárnímu útoku. To všechno je obrovská tíha a člověk nemůže říct: „Já nemůžu.“ To jsem navíc popsal jednu z jednodušších situací.

Spojeneckou základnu Bagrám jste pomáhal střežit v době, kdy tam došlo k jedné z největších ztrát, které česká armáda v misích utrpěla, když po sebevražedném útoku zahynuli čtyři naši vojáci ihned a pátý později v nemocnici podlehl následkům zranění. Znal jste je osobně?
Znal jsem je, protože jako návodčí doplňujeme jednotky, které vyjíždějí mimo základnu. Navíc ti kluci byli zkušení a armáda je relativně malá, takže lidé se vzájemně znají, třeba i z předchozích cvičení.

Byla to tak nešťastná náhoda… Člověk to nevnímal hned, dobíhá ho to třeba i po letech. Není jednoduché o tom mluvit i teď, přitom je to přes devět let. Ne vždycky je na to vhodná situace, někdy o tom člověk mluvit může, někdy nemůže. Je to těžké. Ale když jsme se potom bavili s lidmi, kteří u toho byli, shodli jsme se, že to byla ohromná smůla. Ti lidé neudělali nic, co by neměli. Byli vycvičení, tak jak měli být, měli vybavení, které měli mít, jenže byli ve špatnou chvíli na špatném místě.

Jak to v tu chvíli dopadne na vás a na jednotku?
Když si vzpomenu na to neštěstí z 8. července, jakmile to bouchlo, nejprve jsem si vybavil ty lidi. Jeden element zůstal u vozidel a my jsme si opodál řešili svoje záležitosti. Měl jsem tam vrtulníky, takže jsem se jim věnoval. A najednou se to stalo. V tu chvíli se vám na vteřinu zastaví život… (V této části rozhovoru se Daniel Dvořák na chvíli odmlčí a nemůže mluvit dál. Pokračuje až po kratší pauze.)

Zrovna tomu klukovi, který zemřel o týden později v nemocnici, jsem krátce předtím říkal: „Probereme to, až se vrátím.“ A o deset minut později stojíte a vidíte tu ohromnou spoušť, kterou nebudu popisovat i s ohledem na pozůstalé. Ale každý si dokáže představit, že když exploduje výbušnina, není to nic pěkného. Najednou si říkáte: „Co teď?“ Máte za sebou zdravotnický výcvik, takže víte, co máte dělat. A potřebujete se s tou situací popasovat. V patrole nás bylo asi dvanáct a najednou přijdete o pět lidí a do toho se tam spousta dalších lidí začne motat. Okamžitě jsem volal vrtulníky, které mezitím letěly pryč, aby ihned přiletěly zpátky.

Situace musela být krajně nepřehledná.
Nebyli tam jen naši, byli tam lidé z Afghánské národní armády, kteří přišli o život, byli tam civilisté, děti. A mezi tím vším řešíte ohromnou spoušť. Začaly přijíždět na pomoc další patroly – americká, česká. Do toho přilétaly vrtulníky, aby evakuovaly raněné. Snažíte se zachránit, co jde. K tomu dohledáváte materiál. Přeci jenom jsou to citlivé věci, musíte zjistit, jestli mají všichni vysílačky, jestli nedošlo ke ztrátě zbraní. Vozidla jsou zničená, takže čekáte, než přijede nějaký wrecker a odtáhne vás. V tom všem musíte nepřetržitě fungovat. Neustále jsem měnil baterie v rádiích, které mi docházely.

V tu chvíli si člověk dopad té události neuvědomí, nevnímáte, jak to vypadá. Žene vás adrenalin a vy se jen díváte, kdo je náš, kdo není náš, začnete je ošetřovat a snažíte se pomoci. Zabezpečujete perimetr, podáváte hlášení na základnu, co se stalo. Člověk se až o mnoho hodin později dostal na základnu, kde to z něj mohlo konečně spadnout a mohl si oddechnout. Když to z vás opadne, jste úplně vyčerpaný. A doběhne vás to až později. Jsou situace, kdy vás to dobíhá po letech. Neříkám, že z toho máte noční můry, že byste se budil, ale vidíte spoustu věcí jinak.

Jste díky tomu empatičtější?
Když porovnám svoje mise – první, předposlední a poslední – a jak vnímám konflikty nyní, je to diametrálně odlišné. Když jsem začínal jako mladý kluk, byl jsem poprvé v Iráku a sledoval jsem tu techniku, zbraně a všechno mě zajímalo. Teď po zážitcích a zkušenostech, které člověk nabyl za všechny mise, se na to dívám úplně jinak. Víc to sleduju spíše z pohledu sociálního. Není to jen o zbraních a technice, ale je to hlavně o lidech.

Vidíte následky a řeknete si: „Co teď?“ Člověk si něco prožil a ví, že tím to neskončí. Není to tak, že dočtete válečný román a jdete si pro další. Vy s tím musíte žít dál. Když dneska vidím v televizi, co se ve světě děje, tak si hlavně říkám: „Co ale potom?“ Nesete si to v sobě napořád.

Jak se na misích tvoří mezilidské vztahy? Vznikají přátelství, nebo platí nějaký profesionální kodex, abyste si spolubojovníky úplně nepouštěl k tělu a měl s nimi spíš profesní vztah?
Záleží situaci od situace, ale na misi se to vede cestou kamarádství. Já můžu mít hodnost, jakou mám, byť jsem stále v praporčickém sboru, ale ti kluci na základních funkcích, ti bojovníci, jsou na nejnižších hodnostech, avšak na misi jsme pořád kamarádi. Protože tam nikoho jiného nemáte. Jezdíte s nimi mimo základnu, chodíte na jídlo, potkáváte se v posilovně, protože sportem tam psychicky odpočíváte. A při tom se kamarádíte a sbližujete s ostatními lidmi. Protože když se něco stane, tak vy jste tam pro ně a oni pro vás.

Mění se i pohled veřejnosti? Začínají si i lidé uvědomovat, co válka je a co přináší?
To je těžká otázka. Z mého úhlu pohledu jsou konflikty, co jsou v současné době, byť jsou relativně blízko, pořád daleko. A když beru Evropu, nebo přímo Českou republiku, nás to nějak přímo nezasahuje. Přijali jsme uprchlíky z Ukrajiny, když začal konflikt ze strany Ruska, to lidé vnímají. Ale nikdo nemusí řešit, že nemá teplou vodu, připojení k internetu každý den, lidé naopak mají dostatek.

Je pro vás zadostiučinění, že lidé už i u nás více slaví Den válečných veteránů, nosí na oblečení vlčí máky a podobně?
Neřekl bych přímo zadostiučinění, ale určitě je dobré to vidět. Kolikrát potkáte člověka s vlčím mákem a v životě byste do něj neřekl, že zrovna on si ho připne. Během cvičení ve Spojených státech jsem zjistil, že vojáky, byť mají jinou uniformu, tam vnímají stejně jako ty své. Jdete po Walmartu v uniformě a přijede k vám babička na kolečkovém křesle, začne vám třást rukou a děkuje vám za službu. U nás se to člověku jen tak nestane. Ale pořád můžu říct, že pozitivní vnímání vojáků u nás postoupilo.

S USA jste nám nahrál, protože o vás víme, že jste během stáže v Americe zachránil život těžce zraněnému cyklistovi, a dokonce jste za to dostal ocenění. Jak se to seběhlo?
Bylo to během mého ročního studia v texaském El Pasu. S kolegy z Rumunska a Polska jsme byli na výletě v horách. A byli jsme ve správnou chvíli na správném místě. Kolem nás projeli dva dvacetiletí kluci na kolech jako blázni, oba bez chráničů. A jeden skočil přes kámen, upadl, přeletěl přes řídítka a poranil si ošklivě hlavu. Takže z něj úplně valila krev, kolo měl rozbité. Ten druhý jen koukal. Doběhli jsme tam a s tím, co jsme měli u sebe, jsme klučinu podle nejlepšího vědomí a svědomí ošetřili, zastavili jsme mu krvácení, jak jen to šlo, a pomohli jsme ho transportovat pár kilometrů dolů k parkovišti, kde už čekala sanitka.

Paradoxní bylo, že jsme museli donutit jeho kamaráda, aby zavolal pomoc. On moc nechtěl, protože výjezd zdravotníků je pro ně ohromně drahý. Jenže ten zraněný kluk byl malátný a zakrvácený, nevěděl o světě. O tom zážitku jsme pak řekli našim kamarádům, s nimiž jsme tam žili pohromadě. A spolužák z Chorvatska se o tom někde zmínil, což se dostalo až k veliteli školy, který nás o pár týdnů později odměnil mincí, děkovným dopisem a byli jsme vyhlášeni Squad Member of the Week, což je uznání za extra počin, kterého můžete dosáhnout.

Dneska už jste na generálním štábu, do akce nechodíte. Nechybí vám to?
Samozřejmě vás to pořád táhne do akce. Přeci jen úplně nepatřím do starého železa. A byť doba, kdy jsem byl aktivní letecký návodčí, je pryč, pochopitelně mi to chybí. Sem tam se ještě dostanu na výcvik, podívat se za kolegy, takže do komunity a prostředí ještě nahlédnu. Nicméně jsem už na jiné úrovni, armáda do mě za roky investovala tolik, ať již finančně. nebo vzděláním, že jsem nyní spíše v pozici, kdy jí vracím, co jsem se naučil. A předávám to dalším.

Jsem na generálním štábu v sekci rozvoje sil, na odboru rozvoje vzdušných sil, kde stále pracuji s leteckými návodčími ohledně pořizování materiálu, aby drželi krok se světem a trendy, což se daří. Na konci tohoto roku ale budu končit a od roku 2024 začínám jako vrchní praporčík vzdušných sil, kde už budu spadat do top velení vzdušných sil naší armády. Zase to bude něco nového.