Jean Marais a jeho pohnutý život: mužný filmový hrdina skrýval nejedno tajemství

Vysoký muž klasických rysů, ostře řezané tváře, typicky zvlněných vlasů a podmanivého hlasu. Jakoby byl předurčen k rolím svůdců, neohrožených rytířů, romantiků, hrdinů, milovníků a slavných mužných historických postav. Jean Marais měl skutečně úchvatnou fyziognomii a celkový výraz v jeho filmech a divadelních hrách vždy naprosto okouzlil hlavně něžné pohlaví.

Byl všestrannou osobností - mimo herectví byl také spisovatel, malíř, sochař, milovník umění a estét Když zemřel, řekl tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac: „Mnoho Francouzů ztratilo něco ze svých snů a svého mládí.“ I když exceloval v rolích šarmantních rytířů a čestných šlechticů ostrých rysů, ve skutečnosti byl velice nejistý, křehký a citlivý. A skrýval nejedno tajemství.

Některá byla odhalena, některá si vzal do hrobu. Život francouzského umělce je opředen tolika záhadami a nejasnostmi, že tajemnější osobnost ve světě filmu budete hledat jen těžko. A možná má Jean Marais stopu i v naší zemi. O původu jeho otce panuje spousta spekulací a jedna z nich je, že pocházel z Čech.

Kdo je můj otec? Kmotr, veterinář, nebo úplně cizí člověk?

Jean Marais se narodil 11. prosince 1913 v Cherbourg ve Francii jako Jean-Alfred Villain-Marais do prapodivné rodiny. Měl dva starší sourozence - Henriho a Madelaine. Jeho malá sestřička však zemřela nedlouho před narozením Jeana a tato tragédie ovlivnila na dlouhou dobu celou rodinu i celé Jeanovo dětství. Otec Alfred Emmanuel Victor Paul Villain-Marais byl veterinářem, ale Jean Marais ho poprvé viděl až ve svých pěti letech, když se otec vrátil z války.

A vlastně se vůbec neví, jestli to byl jeho skutečný otec. Matka mu později tvrdila, že jeho otcem byl jeho kmotr Eugene Houdaille, ale to tvrdila i o jiných mužích. Marais později vzpomínal, že mu přišel dopis, kde ho neznámý muž žádal o setkání s tím, že umírá. Prý je jeho pravým otcem. Marais za mužem šel a na toto setkání vzpomínal takto:

Jean Marais z Cherbourg nebo Honza Mareš z Bohuslavic?

Zajímavostí je, že možné stopy původu Jeana Maraise vedou i do Čech. V době druhé světové války se totiž gestapo ptalo po árijském původu jistého Jana Mareše z Bohuslavic. V přiloženém dokumentu se německé úřady vysloveně poptávají po tomto člověku jako po otci francouzského herce Jeana Maraise.

Pátrání po původu herce v Bohuslavicích vedl známý reportér a záhadolog Stanislav Motl. Otázka původu a identita otce Jeana Maraise však zůstává i nadále nezodpovězená.

Moje matka je duševně nemocná kleptomanka a říká mi Madeline. Přesto ji miluji. A navždy budu.

Matka Aline Marie Louse Vassordo (Henrietta) pocházela z Alsaska. Byla podle všeho duševně nemocná, ale to tehdy malý Jean nemohl vědět. Jeho vztah k matce byl celoživotně patologický a z dětství si Jean Marais pravděpodobně nesl velké trauma, které zapříčinilo mnoho jeho dalších pozdějších problémů ve vztazích i v životě obecně.

První známky, že s matkou Alinou není něco v pořádku, se objevily po smrti maličké Madeline. Na právě narozeného chlapce se odmítla podívat, protože chtěla dceru - náhradu mrtvé Madeline. Jeana pak „vzala na milost“, protože ji napadlo, že z něj udělá holčičku - mluvila na něj v ženském rodě a oblékala ho do dívčích šatů. Jaký zmatek musel mít v hlavě malý Jean, to si asi nikdo neumí představit. A matčino bláznění pokračovalo.

Po návratu otce Alfreda z války se nekonalo žádné radostné vítání a romantická rodinná idylka - naopak. Alina se rozhodla otce opustit, sbalila oba syny a přestěhovala se s nimi do Paříže. Jean svou velice přísnou matku miloval tak, že ji dokonce psával milostné dopisy. Dokonce se kvůli ní ocitl na druhé straně zákona - byla to kleptomanka a často pobývala pár dní ve vězení. Jean Marais si nejprve myslel, že od něj a bratra odchází za muži, ale pak zjistil, že krade.

Místo, aby ho to pobouřilo, vydával se krást s ní, nebo jí při loupení kryl záda. Matka byla vyhlášená krasavice a vodila si domů spousty mužů. Povzbuzovala vyrůstajícího Jeana, aby se i nadále oblékal do ženských šatů, líčil se a občas mu říkala Madeline. Měla hysterické záchvaty, často rozbíjela nábytek, nádobí, v mdlobách padala na zem. Vyrůstat v této toxické atmosféře muselo být pro oba chlapce příšerné a je otázkou, jak moc osoba matky poznamenala pozdější život Jeana Maraise.

Jestli má umřít, dám mu injekci sama!

V době války řádila po celé Evropě španělská chřipka. Jean onemocněl a lékaři už malého chlapce odepsali. Měl horečku přes 41 stupňů a celé jeho tělíčko se třáslo v křečích. Matka mu zachránila život. Lékař nad nemocným zlomil hůl a chtěl ho nechat v poklidu zemřít. Matka však hystericky vyrvala lékaři injekci z ruky a s výkřikem: „Jestli má umřít, dám mu ji sama…“ na sebe vzala veškerou zodpovědnost a umírajícímu chlapci lék na srážení horečky vpíchla.

Horečka během noci klesla a lékař konstatoval, že mu zachránila život. Mateřská láska, která hraničila až s posedlostí se u jeho matky střídala v obdobích naprostého nezájmu a hysterie. Nikdy nevěděl, která nálada jeho matku přepadne. Alina pravděpodobně trpěla bipolární poruchou či schizofrenií.

Naprosto nezvladatelný spratek bez vychování a mužského vzoru

Jean Marais odmalička věděl, že chce být hercem. Matka ho vodila do kina a tam poznal filmové hvězdy své doby. Pro stříbrné plátno se nadchl. Ale chyběla mu jakákoliv disciplína. Zřejmě proto, že vyrůstal bez otce, chyběl mu mužský vzor. S matkou, u které si nebyl nikdy ničím jist, neměl žádné vedení a pevnou ruku. Scházela mu autorita, ke které by vzhlížel.

Sice toužil po vzdělání, ale vyloučili ho ze všech středních škol, na které se dostal. Vyváděl klukoviny, žertíky, choval se jako spratek a vůbec se neučil. Na prestižní škole Saint-Germain, kam se dostal na přímluvu matky, sváděl profesory oblečen do ženských šatů. Už ho v žádné škole nepřijali a musel se začít živit sám. Od šestnácti let vystřídal Jean Marais různá zaměstnání, byl dělník v továrně, zahradník, bohatým nosil golfové vybavení, prodával noviny, dokonce se jeden čas živil jako květinář.

Důležitým mezníkem byla práce ve fotografickém ateliéru. Jeho majitel při spatření krásného mladíka neváhal a nafotil s ním sérii propagačních fotografií, které pak jako reklamu rozesílal do různých firem a domácností. Kopie těchto fotek Jean Marais rozesílal do různých filmových studií v naději, že se někomu krasavec na fotce zalíbí natolik, že mu nabídne roli. Několikrát byl sice pozván na konkurs, ale nikdy žádnou roli nedostal.

Osud jménem Jean Cocteau

Jean Marais se pokoušel se dostat na pařížskou konzervatoř, ale neudělal přijímací zkoušky. V roce 1937 však dostává své první angažmá jako komparsista v divadle Atelier, které vedl známý režisér Charles Dullin. Ten bezplatně po večerech vyučoval herectví a Marais se na kurzy přihlásil. Koncem třicátých let se Jean Marais konečně objevuje ve filmu - v epizodních rolích filmů Marcela L’Herbiera.

Svůj osud potkal Jean Marais v roce 1937. V divadle Atelier režíroval hru Král Oidipus tehdy asi nejslavnější osobnost uměleckého prostředí tehdejší Paříže a možná i celé Francie Jean Cocteau (5. červenec 1889-11. říjen 1963). Tento sofistikovaný estét, bonvián, básník, romanopisec, režisér, malíř a dramatik zahlédl mezi komparsisty Jeana Maraise.

A rozhodl se ho obsadit do titulní role. V divadle zavládlo pobouření, o obsazení všech herců bylo dávno rozhodnuto. Ale Cocteau zavrtěl hlavou. Pochopil, že i on v krásném mladíkovi potkal svůj osud. I osudovou lásku a osudový vztah.

Zakázaná láska a úplně nový, vylepšený Jean Marais

Cocteau se stal Maraisovým mentorem. Naučil ho, jak se pohybovat, jak mluvit, jak se chovat. V divadle se začalo o dvojici mužů povídat. Jistě, dnes není žádným tajemstvím, že zatímco v hledištích kin a divadel toužily fanynky po chrabrém a krásném Jeanovi, ten spěchal večer domů za přítelem, který byl o čtyřiadvacet let starší.

V tehdejší době byl vztah dvou mužů - navíc ještě tak slavných - velkým tabu. Marais ve svém příteli našel to, co mu chybělo celý dosavadní život - autoritu, rádce a mužský vzor. Doplnil si vzdělání a objevil v sobě talent k psaní a malování. Cocteau z Maraise udělal úplně jiného člověka. Vzdělaného a kultivovaného. Později se z mužů stali milenci.

Kupodivu svatba. Mila Parély a další láska k ženě

Cocteau ho představil tehdejší smetánce - poznal třeba Coco Chanel, Edith Piaf či Pabla Picassa. Vypadalo to doslova jako idylka, jenže Marais se v roce 1942 při natáčení filmu Postel s nebesy zamiloval - kupodivu do ženy. Herečka Mila Parély mu zcela učarovala a chtěl se s ní oženit. Cocteau se zachoval doslova jako otec - jejich sňatku dal blahosklonně požehnání.

Manželství trvalo dva roky, ale Parély s Maraisem zůstali přáteli až do jeho smrti. Samozřejmě se spekulovalo o tom, že tento sňatek sloužil spíše jako fingovaná zástěrka k zavření pomlouvačných úst lidí, kteří měli až moc starostí okolo vztahu obou mužů. Ale Marais byl se svou bisexuální orientací již srozuměn - jeho další velkou láskou byla opět žena - herečka Michele Morgan.

V roce 1944 vstoupil Jean Marais do francouzské armády a bojoval v Alsasku jako příslušník divize generála Leclerca. V bojích prokázal velkou statečnost a jako šofér obrněného vozidla zachránil několikrát spoustu spolubojovníků. Po válce byl vyznamenán Válečným křížem za statečnost, ale nikdy o svém působení ve válce nemluvl a kříž nenosil.

„Můj život se zastavil v den, kdy zemřel Jean Cocteau…“

S Cocteauem prožil Marais přes čtvrtstoletí. Oba pak měli jiné milence, v případě Maraise i milenky a jejich vztah se proměnil na přátelský. Marais si našel přítele, kterého označoval za velice vážnou známost - tanečníka George Reicha. Svěřil se Cocteauovi, že právě mladý Američan je konečně ten pravý.

Když Cocteau těžce onemocněl rakovinou prostaty, byl to právě Marais, kdo byl svému osudovému příteli, rádci, milenci a náhradnímu otci v posledních chvílích nablízku. Cocteau zemřel 11.října 1963 v náručí Jeana Maraise. Pro herce následovala velice těžká doba.

Já jsem Serge a budu tvůj syn, ty starej blbče

Brzy po jeho životní lásce zemřel bratr Henry a matka Alina, která bydlela s ním. Pak ho zničehonic opustil i Reich. Marais zůstal během pár měsíců zcela osamělý. Možná právě tato náhlá osamělost vedla k těžko pochopitelnému kroku, kterým si na dlouhá léta doslova „zavařil“ a který si nepřestával vyčítat až do smrti.

Osamělý Marais začal navštěvovat pařížské bary, kde si dával jednu sklenku za druhou. A právě v jednom zastrčeném podniku potkal dvacetiletého Serge Ayala. Tento cikánský mladík neměl rodiče, byl zcela sám, bez práce a zřejmě se pokoušel živit jako prostitut. V Maraisovi se probudil jakýsi cit, který on sám později označil za katastrofu.

Zřejmě si vzpomněl, jakým vzorem a mentorem byl pro něj Cocteau a učinil rozhodnutí, kterého později tisíckrát trpce litoval. Stárnoucí herec si vzal bezprizorního mladíka s pochybnou pověstí pod svá křídla a rozhodl se, že si ho nastěhuje k sobě. Chtěl mu dát výchovu a vzdělání, ukázat mu krásu umění a hudby, učit ho znát výtvarné umění. A Serge adoptoval. Serge měl nové příjmení Villain-Marais a doslova se mu změnil život.

Jenže Marais tvrdě narazil. Mladíka více než poznávání krás divadla a poezie zajímaly ženy a peníze. Stárnoucího herce mezi svými kumpány oslovoval hanlivě „starej blb“ a střídal ženy jako na běžícím páse. Měl několik dětí s různými ženami. Marais navenek dělal, jak je strašně rád, že je dědečkem, ale velice se tímto svým rozhodnutím trápil. Napsal dokonce svému bývalému příteli Reichovi dopis plný výčitek a osobních útoků:

Chci už mít konečně klid!!!

Serge se od herce odstěhoval, zřejmě ho Marais uplatil tučnou sumou, aby měl konečně klid. V osmdesátých letech se přestěhoval do Provence, do svého domu, kde maloval, odpočíval, procházel se, tvořil sochy a hodně psal. Snažil se uklidnit si život po všech bouřích, které ho potkaly. Do Paříže jezdil jen občas, když měl divadelní představení, a natáčel jen zřídka.

Vedle svého domu otevřel malou galerii. Uveřejnil dokonce milostné dopisy, které mu posílal Jean Cocteau pod názvem Adresát Jean Marais. Vydal své paměti Příběhy mého života a napsal knihu pohádek. Po všem špatném, co ho potkalo, bylo toto období jeho života ve znamení uklidnění, tvoření, samoty a bilancování.

Bohatá filmografie a celoživotní divadelní kariéra. I odmítnutí nabídky z Hollywoodu

Za dobu trvání jeho profesní kariéry hrál v 78 filmech a vytvořil 40 velkých divadelních rolí. Mezi jeho nejznámější filmové role patří postavy například v těchto filmech: Věčný návrat (1943), Kráska a zvíře (1946), Ruy Blas (1948), Očima vzpomínek (1948), Les Parents terribles (1948), Orfeus (1950), Zázraky se dějí jen jednou (1951), Volání osudu (1953), Hrabě Monte Christo (1954), Natálie (1957), Hrbáč (1959), Železná maska (1962), Tajnosti Paříže (1962),komediální trilogie o Fantomasovi (1964 - 1967), Oslí kůže (1970), Svůdná krása (1996).

Diváci si jej spojují s hrdinskými filmy takzvaných mečů a štítů. Vystupoval po boku hvězd jako Bourvil, Yves Montand či Jean Gabin. Několikrát dostal lukrativní nabídku od hollywoodských studií, ale stěhovat se do USA nechtěl. Navíc by to znamenalo dát si sedmiletou pauzu od divadelních her ve Francii. To nebyl jeho styl - utíkat z již probíhajících projektů, takže Hollywood zůstal ochuzen o rytířského hrdinu. Jakou tam mohl udělat kariéru, o tom lze již jen spekulovat.

Chtěl zemřít na jevišti a málem to tak bylo

Od roku 1982 trpěl rakovinou. Jaký druh rakoviny, to Jean Marais nikdy neřekl. Střídavě byl prohlášen za vyléčeného, pak se mu nemoc vracela, ale nijak ho neomezovala. V devadesátých letech pokračoval ve své divadelní kariéře. Měl hlavní role v dramatech Cid, Král Lear, Dům u jezera.

V roce 1993 získal čestného Cézara za celoživotní práci u filmu. Poslední divadelní rolí byla roku 1997 role pastýře Balthazara ve hře Arlésance. Posledním filmem, ve kterém se Jean Marais objevil, byla Bertolucciho Svůdná krása. V říjnu 1997 se v Paříži během zkoušky v divadle zhroutil.

Nechal se převézt do svého domu v Provence. Jeho stav se prudce zhoršil a byl mu diagnostikován těžký zánět pohrudnice. Byl převezen do nemocnice v Cannes, kde 8. listopadu 1998 za přítomnosti svých přátel Pasqualiových v nedožitých 85 letech zemřel. Pohřben je na malém hřbitově ve Vallauris ve své milované Provence kousek od svého domu.

Serge opět na scéně. A další tajemný syn.

Krátce před smrtí stihl zrušit adopci Serge a jako dědice ustanovil své přátele - manželský pár sochařů, který ho v Provence roky opatroval - Jo a Nicole Pasqualiovi. Po smrti slavného herce se však Serge znovu objevil na scéně. Soudil se s Pasqualiovými o rozsáhlý hercův majetek, napadl je a označil za podvodníky.

Soud trval deset let a nakonec se mu podařilo část majetku získat. A v roce 2012 spáchal Serge sebevraždu. Z jakých pohnutek, nikdo neví, ale celá léta soudů, urážek, anonymních dopisů a právníků byla k ničemu.

Velikán neměl klid ani po smrti - objevil se totiž další syn - asi padesátiletý muž tvrdil, že ho Marais zplodil s mladou herečkou. Nikdo neví, zda je to možné, ale jelikož měl Marais vztahy i se ženami, není to vyloučené. Je to jedno z tajemství, které si vzal do hrobu. Onen syn už se nikdy neobjevil, když mu bylo jasně naznačeno, že je podvodník

Životní osud hereckého velikána byl vlastně velice smutný. Ve svých postavách vytvořil typ hrdiny, který se dovede poprat s osudem, ve skutečnosti byl Jean Marais spíše rytířem smutné postavy. Jeho nejasný původ, nešťastné dětství, zmatené vztahy a lásky a jakási vnitřní rozervanost ho provázela celým nelehkým životem.

Prototyp mužného hrdiny, po kterém ženy šílely, byl ve skutečnosti zmatený a životem zklamaný muž. Na filmovém plátně se projevoval jako neohrožený zastánce slabých, nonšalatní hrdina a suverénní svůdník. Ve skutečnosti byl nesmělý a jeho duše byla zmítána vnitřními pochybnostmi.

Na jeho charisma mu nelehký životní osud však nikterak neubral. Zůstane navždy rytířem, romantickým hrdinou, krasavcem s ostrými rysy a legendou francouzského filmu a divadla. Jean Marais (11. prosinec 1913 - 8. listopad 1998)

zdroje:

Jean Marais – Wikipedie (wikipedia.org)

Legendární Jean Marais: S milencem byli prototypem moderního gay vztahu! - Šíp (denik.cz)

Jean Marais alias Jan Mareš. Měl francouzský herec české kořeny? — ČT24 — Česká televize (ceskatelevize.cz)

Charismatický Jean Marais a jeho tajemství: S matkou chodil krást, otec možná pocházel z Čech – Lifee.cz

Jean Marais (†84): Lásky a tajemství slavného Fantomase | Čas jen pro mě (casjenprome.cz)

Po stopách filmového idolu Jeana Marais ve Vallauris - iDNES.cz