RUDOLF HEGENBART

Slova a myšlenku nadpisu jsem poprvé slyšel v roce 1944 od spisovatele a básníka Petra Křičky, který se ukrýval u místního učitele před gestapem, léčil se ze své srdeční nemoci a také překládal Tolstého Annu Kareninu, psal básně. Napsal válečnou lyriku pod názvem Běsové. Tehdy jako školáci základní školy v naší obci jsme vyšli, spolu s řídícím učitelem Oldřichem Bartošem, z lesa. Byli jsme v lese místo branné výchovy. Hráli jsme si. Z mechu dělali záhonky a různě je smrkovými šiškami a větvičkami krášlili. Lezli jsme po stromech a schovávali se. V přestávkách nás řídící učitel učil v tichosti píseň: Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda…. Po vyjití z lesa jsme se zastavili jako obvykle u Památníků obětí 1. světové války z obce. Po ustavení protektorátu musel být z Památníku odstraněn československý státní znak a jména místních občanů, kteří padli ve válce. Sedli jsme si na schody před Památník. Než jsme se rozkoukali, přišel za námi pán s bílými vlasy a pozdravil se s řídícím učitelem. Ten nám pána představil jako spisovatele a básníka. Spisovatel se ujal slova a ptal se nás, co jsme dělali, kde jsme byli, jaké máme prožitky. Ptal se nás na rodiče, co dělají a jak doma žijí a prožívají smutek ze zatčení tehdy deseti občanů gestapem. Děti se vyjadřovaly nejistě, ale spontánně. Měly strach o své tatínky a maminky. Spisovatel nás uklidňoval a říkal, že bude zase vše pořádku a rodiny se sejdou. Doporučoval, abychom měli rodiče rádi, věřili jim a neposlouchali jiné výzvy. Nakonec řekl: Děti, pamatujte, šíj kloníce jen před svým národem. Rychle odešel. Koukali jsme jak diví a nevěděli tehdy, co je šíje a odkud citát bere. Něco málo o smyslu šíje doplnil řídící učitel, ale stejně jsme netušili, o co jde celkem.

Když jsem přešel do vyššího stupně školy, do měšťanky, v nedaleké obci, tak nás v roce 1947 učitelé učili báseň Jana Nerudy Jen dál! V jedné sloce zazněla zmíněná věta: šíj kloníce jen před svým národem. Nakonec jsem se celou báseň naučil a také ji přednášel ve škole i při oslavách 28. října v místní obci. Dodnes si pamatují některé sloky: Z bouřného času jsme se narodili / a krok za krokem v bouřných mračnech jdem / vstříc hrdě vznešenému svému cíli, / šíj kloníce jen před svým národem. / My věděli, co nás cestou čeká, / byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál / toť jenom česká hudba odevěká, / my při ní půjdem k předu – dál, jen dál!

S tím národem, jenž je tak čistý, jasný, / jak byl by v rukou Božích vyšel dnes, / jenž dosud v prsou nese idol žasný, / byť byl i před věky za něj kles! / Za volnost lidskou- u nás kdys rozkvetla! / dnes stojí Čech, jak druhdy za ní stál: / ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, / zas k slávě vznese nás, / jen dál, jen dál!…

Nerudovy sloky nás ve škole vedly k zamyšlení. Šlo o hrdé a mužné vyznání. Jan Neruda naznačil mezníky českého národního života, kterými by se měl každý vlastenec ubírat. Lásku k vlasti, vyjádřil citem, srdcem, rozumem, nepohrdal internacionalismem. Nabádal, abychom ze světa brali vše, co za vnímání stojí, co slouží českému národu. V roce 1866 napsal: Starejme se, aby i do nejzapadlejší chýše vniklo světlo vzdělanosti, aby věda pronikla veškerý vrstvy našeho národa a každý jednotlivec, aby z ní obdržel, co možná nejvíce – a vysoký cíl náš bude již dosažen.

Právě pro dnešek patří tato slova nám všem. Patří všem politikům na jakémkoliv stupni. Národ má povinnost sledovat dění, být činný a čilý a nepřipustit spoušť, která nás odvádí od idejí, na kterých byl založen náš stát. Bourat vše, co se odcizuje vědě, životu, českému národu. Zrození našeho státu bylo vyvrcholením ideové linie, která po staletí života generací usilovala k získání osobní svobody každého člověka. Tato linie národa se vine od dob M. Jana Husa přes Jiřího z Poděbrad, Komenského k národnímu obrození přes literáty, jakými byl i Jan Neruda, dále k Havlíčkovi, Palackému, k Masarykovi, Benešovi. Byly to snahy o samostatnou a demokratickou existenci českého národa. T. G. Masaryk i E. Beneš, poučeni Komenským a Palackým, životem, proklamovali právo obrany proti bezpráví germánské hegemonie. Odmítali útlak, bezpráví, morální konflikty, nevzdělanost. Bojovali za humanitní demokracii, za spravedlnost. A z těchto snah se měla rozvíjet idea československého státu.

V roce 1938 však evropské velmoci, v pozadí spolu s USA, Mnichovskou dohodou Československo rozbily, narušily jeho identitu a oslabily jeho vnitřní demokracii. Němečtí fašisté pak systematicky fyzicky likvidovali nositele tradiční historické ideje československého státu. Obdobně jako v období 1. světové války se na obranu našich idejí zformoval vnitřní odboj a v zahraničí se vytvořila exilová vláda opřená o československou zahraniční armádu. Občané šli do boje proti fašismu se jmény M. Jana Husa, Jana Žižky, M. Tyrše a dalších vlastenců a literátů. Po vítězné válce nastaly velké společenské změny. Měnily se nejen lidské vztahy a zvyky, ale i velké všelidské ideje nabývaly nového významu. Poválečné nadšení a revoluční výheň přetavila staré ctihodné pojmy velkokapitálu a snažila se je očistit od nánosu frází a farizejství, od germánství vůbec. Do pozadí vešly všechny buržoazní a maloburžoazní instituce, ale i zkušenosti národního obrození, T. G. Masaryka, Beneše.

Krátce po porážce fašismu a vítězném tažení Rudé armády se stal hegemonem střední a východní Evropy, i naši vlasti, vítězný Sovětský svaz. Pod jeho nadvládou se uskutečnila další etapa československého vývoje. Do popředí vystoupila úloha dělnické třídy, diktatura proletariátu, nově dialektický materialismus. Ten při dobrých znalostech politiků a vlastenců, nemusel působit protinárodně, ale naopak. Bylo dosahováno rozmachu ve všech oblastech života. Reakce a podporovatelé zakleté minulosti bojovali proti výsledkům doby. Vše se projevilo 17. listopadu 1989. Po těchto událostech zvítězily síly, které odmítly všechny ideály, na nichž byl založen československý stát stejně jako ideály, na nichž se tvořila naše republika po 2. světové válce.

Naše společnost jako by se navracela do období po Bílé hoře 1620 anebo po Mnichovu 1938. Občané uznávající ideály národního obrození a T. G. Masaryka se diví. Krádeží společenského majetku vznikly seskupení a strany, které se derou k moci a likvidují zásady, na kterých vznikla naše republika. Zlikvidovali základní ideu našeho státu. Současná moc žádnou ideu nemá, ale plní zájmy zahraničních centrál, likviduje stát, národnost. Likvidují životní zkušenost obyvatel našeho státu. Naše společnost jakoby se navracela do období po Bílé hoře 1620 anebo po Mnichovu 1938, do nového útlaku, kterými procházel náš národ po staletí.

Je nevyšší čas připomínat dávnou minulost beze strachu a odvážně, jak to činili učitelé a spisovatelé i v období národního obrození a fašismu. Je nanejvýš nutné obnovit české svědomí, český charakter, národní hrdost, stejně jako to činil Jan Neruda. Přestaňme ohýbat naše šíje před cizinou a pracujme pro zájmy svého národa. Ta báseň Jana Nerudy je platná i dnes.