Mám zatím na podzim nějaké zvláštní "štěstí" na neuchopitelné inscenace. Už potřetí během pár týdnů se mi stalo, že jsem velkou část představení dost usilovně přemýšlel, co se nám snaží tvůrčí tým sdělit. Zatímco u pardubického Orlanda režiséra Marka Davida se mi viděné, alespoň v emocionální rovině, poskládalo v jakž takž smysluplný celek, závěrečné představení plzeňského festivalu Divadlo nazvané Fragment ve mně zanechalo spíš frustraci a silný dojem z povedené scénografie.

Cherry Man, kterého Ivan Vyrypajev napsal pro Národní divadlo, se nakonec bohužel zařadil spíše do druhé kategorie, byť jsem mu byl zpočátku celkem příznivě nakloněn a hlavně v prvním dějství jsem se na některých místech výborně bavil. Rozepisovat se o ději nemá valného smyslu. Ne, že by absentoval, ale je vlastně nedůležitý. Stejně jako skoro vše, co je v inscenaci režisérky Kashy Jandáčkové vyřčeno.

Vyrypajev vnímá svět jako místo, kde už není možná normální komunikace. Rozklad hodnot pokročil tak daleko, že je možné všechno, zároveň nikdo nic nevnímá, všichni mluví o sobě, ale neposlouchají nikoho jiného, věci vážné a banální jsou postaveny na roveň, odlišit pravdu od lži nelze. Tak alespoň já čtu základní myšlenky Vyrypajevova textu. Autor je řemeslně zručný, dokáže tedy nahodit zajímavé divadelní situace i vtipně pointované dialogy.

Využívá hodně vulgarismů i nekorektních výrazů od sexistických po rasistické. Jenže šokujícího účinku tím nedosahuje, v situaci, kdy může být řečeno vše, nikdo nic nemyslí vážně a nikdo se nad ničím z řečeného nepozastaví, přestává nekorektnost fungovat. Zpočátku tedy některé dialogy svým překvapivým vyzněním pobaví, postupně se ale vkrádá letargie.

Myslím, že tomu moc nepomáhá ani režijní vedení herců, kdy hlavně manželé Tom a Jerry (Radúz Mácha a Pavlína Štorková) jsou pojati ve vyloženě groteskní nadsázce. Ne, že by herci tuto polohu nezvládali, naopak, ale vyznění absurdních dialogů je odvislé od toho, že jsou pronášeny navážno, jinak je jejich funkčnost ošemetná.

Takhle se syrovost a obavy z konce jedné epochy, na kterou Vyrypajev odkazuje i zjevnou inspirací Čechovovým Višňovým sadem, prolamují do inscenace jen na několika místech, ve zbytku divák sleduje spíš sbírku absurdit, která může být někdy docela zábavná (výstup Simony Lewandowské v roli Astry), jindy ale vysloveně útrpná (intermezzo s hasičským párem).

Cherry Man určitě má něco do sebe, není to inscenace, na kterou by člověk zapomněl pět minut po opuštění divadla. Vyrypajev, kterého silně zasáhla ruská agrese na Ukrajině, napsal vůči současnosti mimořádně kritickou hru, forma, kterou se snaží pro něj zásadní témata komunikovat, je ale nešťastná. Samotná inscenace už toho moc napravit nemůže, ale herecky je určitě zajímavá a velmi povedená je také scéna Jána Tereby.