Počet dětí v ústavech klesá, šťastné konce ale mají jen některé příběhy
Příběhy dětí, které v Česku prošly ústavní péčí, jsou většinou bolestné. Díky náhradní rodinné péči může mít řada z nich šťastný konec. Pěstounů ale stále Česko nemá tolik, kolik by bylo potřeba. Toto téma ohledává ze všemožných stran nová kniha Náhradka.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Vzhledem k tomu, že se matka neustále vyhýbá pracovnímu poměru, neplatí dluhy a její péče o děti je velmi špatná, domníváme se, že jejich umístění v dětském domově je nutné.“
Toto souvětí v roce 1989 rozhodlo o budoucnosti tehdy osmiměsíčního Michala. Spolu s pětiletým bratrem byl matce odebrán a umístěn do kojeneckého ústavu, zatímco bratr putoval do dětského domova.
Bratra matce po roce vrátili, Michal strávil dětství i mládí po ústavech. Dnes sám tematizuje situaci dětí, které vyrostly v ústavní péči. A je také jedním z hrdinů nové knihy Náhradka, v níž novinářka Barbora Postránecká z různých úhlů pohledu popisuje českou náhradní rodinnou péči.
Příběh Postránecká doplňuje o citace z dobových úředních spisů z konce 80. let, kdy se rozhodovalo o Michalově umístění do ústavní péče. Michal Dorď se během dětství s rodiči vídal sporadicky, citace ze zápisů sociálních pracovnic z doby jeho dospívání ukazují, že byl cílevědomý, ale raněný nedostatkem matčiny pozornosti.
Až v dospělosti se z nich on sám dozvěděl, že
