Nabídky na filmování Eva Horká stále dostává, ale nelíbí se jí trend poslední doby, když před některými herci produkce utajují scénář. „Tímto možná otevřu Pandořinu skříňku,“ říká. Jak vzpomíná na seriál Rodáci a představení Hamleta, kde si zahrála Ofélii vedle Františka Němce?

V jaké rodině jste vyrůstala?
Tatínek vystudoval Univerzitu Karlovu. Byl redaktorem v hydrometeorologickém ústavu, psal články o počasí. A maminka byla vědecko-technickou pracovnicí ve středisku výstavby a architektury. Ale pozor, maminka měla před svými sedmnáctinami vyhlídky na úplně jinou kariéru! Měla výborný pěvecký hlas a prý nádherně hrála na housle. Její okolí si možná i myslelo, že z ní bude virtuoska.

Pak na jednom výjezdu s kostelním sborem potkala jednoho muzikanta, který byl tehdy voják. A brzy poté otěhotněla. Vzali se, maminka za ním odešla do Prahy, kde žili v jednom bytě ještě s jeho bratrem a otcem. Musel to být pro ještě ne osmnáctiletou holku obrovskej záběr. A rychle po sobě se jim narodili dva synové, moji starší bratři, Jirka a Jára. Nakonec tohle manželství nevydrželo. Já se narodila z jejího druhého manželství s tátou, když mamince bylo třicet.

10 fotografií

Jak jste začala směřovat k herectví?
(Evu Horkou otázka pobaví, dlouho se směje)

Už jste na to asi odpovídala mockrát...
Přišlo mi to legrační, ale je to přirozená otázka po tak dlouhé době. Zatím poslední rozhovor jsem dělala před čtrnácti lety, jestli si dobře vzpomínám, to je relativně dlouhej čas.

Proč vás tak dlouho nikdo neoslovil?
Já jsem občas dostávala různé televizní i filmové nabídky, dokonce znovu nabídku z divadla, to přiznávám. Čím jsem starší, tím víc zkoumám všechna možná pro a proti. Snad to není nepokorou. Cítím velikou zodpovědnost k závazku. Zároveň jsem v časových peripetiích, nárazově třeba po půl roce, měla jsem i opakující se psychické potíže. Ty trvaly už od mých 27 let. Tehdy jsem prožívala čtyřleté velice těžké období. Bylo spojeno i s určitou duchovní cestou a mým rozhodnutím na ní. Komunikace s duchovním rozměrem bytí má pro mně celoživotně zásadní význam, ale tehdy jsem měla pocit, že jsem v jistém smyslu zradila svojí cestu.

Zkuste to přiblížit.
I dnes se mi o tom těžko mluví. Nedá se na to sáhnout. Není to stůl, kniha ani člověk. Je to v rovině duchovního přesahu. O to těžší je pak, když přijde pochybnost. A já tehdy velice pochybovala. No a pak další klíčová hodnota související s vírou je volba profese. Věřila jsem a věřím, že je to součást poslání mé duše. Služba okolí v podobě zúročení talentu. A to je v mém případě herectví a třeba právě divadlo. Zní to možná pateticky, ale chci být otevřená, upřímná. Cítím to prostě tak. A cítím k tomu, co tady děláme, velikou zodpovědnost.

Na druhé straně čím jsem starší, se mi ještě víc než ono zúročení talentu jeví zcela normální a v dnešní době už vzácné, být prostě dobrým, slušným člověkem. Pracovat na sobě, být pro své okolí právě tou lidskostí záchytná a čitelná. Snažit se pochopit, proč tady jsem jako bytost, vyžaduje odvahu. Věřím, že od každého, kdo je ochoten se na to sebe ptát.

Vím, že naposledy jste byla v angažmá v mladoboleslavském divadle.
V posledních osmi letech se toho taky hodně událo! Po mém posledním odchodu z angažmá v Boleslavi se ve mně prohlubovaly zase určité úzkosti. Byla jsem tam v angažmá šestnáct let. Přiznávám, cítila jsem se tam v divadle lidsky a později herecky čím dál hůř po nástupu nového vedení, vynikajícího režiséra sice, ale domnívám se, že mě určitou částí své osobnosti nepřijímajícího, Pavla Kheka. A taky po příchodu mého hereckého kolegy do vedení divadla a později i režiséra, dnes uměleckého šéfa tamtéž, Petra Mikesky. Bylo mně, co se týče mé práce, kontinuálně něco při hereckých pohovorech vytýkáno. A já se pořád zpytovala, zda je to pravda, a opravdu jsem se, doufám, snažila naplnit mnohé z těch připomínek, často hodně kritických. Ale skoro nikdy jsem neslyšela pochvalu. Možná vůbec nikdy.

Do doby, než nové vedení nastoupilo, jsem hrála v tomhle divadle hodně krásných rolí. Nebyla to jen vždycky zkoušení zalitá sluncem, ale řekla bych, že většina režisérů mně obsazovala hlavně kvůli určité intenzitě citovosti, kterou přirozeně jako osobnost obsahuju. Najednou mi to bylo novým vedením vyčítáno. Dostávala jsem připomínky, že jsem příliš citová, intenzivní a netýmová. Hodně jsem se tím trápila. Vyvrcholilo to nakonec mým rozhodnutím odejít. Ale byl to dost dramatický mezičas. Nakonec se moje rozhodování vleklo. A tam už jsme dělali chyby všichni v určitém druhu jednání. Vedení divadla i já. A já se rozkývala. Brala jsem svoje rozhodnutí zpátky a zase řekla, že půjdu. Na ty poslední měsíce ani já nejsem hrdá. Nakonec jsem dost vysílená zašla za mým předchozím šéfem, Františkem Skřípkem a v tichosti podepsala odchod. Ale trvalo mi nejméně půl roku se vzpamatovat.

Kde točili Pelíšky či Popelku? Radili i místní, říká autor knih o filmových místech

Před příchodem nového vedení jste byla v Mladé Boleslavi spokojená?
Byla. Někdy mě přepadaly pochybnosti, zda se nepokoušet znovu vrátit třeba někam do divadla v Praze, ale vážila jsem si hodně věcí, od krásných příležitostí přes hlavně mimořádně lidsky hezké vztahy, především s předchozím vedením. Třeba s uměleckým šéfem a režisérem Josefem Kettnerem. S ním jsem měla možnost několikrát v tomhle divadle pracovat – a to byly mimořádně krásné role! I s ředitelem divadla Františkem Skřípkem jsem měla hezkej pracovní i lidskej vztah.

Navíc mně, kromě dobrého repertoáru a většinou opravdu kvalitních představení, byla moc sympatická jejich koncepce spolupráce se souborem. Nešlo jim o divadlo hvězd! Ale především právě o dobrá představení a taky o to, aby všichni ze souboru dostali v sezoně aspoň jednu větší příležitost. My, herci a herečky, jsme je zajímali nejen profesně, ale i naše životy a osudy. To bylo mimořádné! Pan Kettner často říkával, že je to jako ve fotbale: „Celej mančaft musí šlapat a mít možnost růst.“ Těmi příležitostmi, co se snažili spravedlivě rozdělovat, pečovali právě celkově o ten náš hereckej růst. To je dost nevídaný jev, tenhle hlubší zájem o člověka! Zvlášť v době, v níž žijeme. Přitom pořád věřím, že by to mělo být normální a že je to ta správná cesta.

V jaké fázi Vašeho života spolu mluvíme nyní?
Teď stojím, řekla bych, zase na rozcestí, kdy se více všemu vědomě otvírám. Já tu profesi pořád stejně miluju jako při studiích na konzervatoři. V tomhle smyslu jsem zůstala až možná překvapivě stejná. Neumím jít napolovic do věcí. Bud všechno, nebo nic. Ale je pravda, že teď nemám divadelní angažmá. A zase, mohla jsem mít, ale dostavily se úzkosti. Bylo to teprve rok po odchodu z Boleslavi. Teď už je to osm let, tak je možná čas na postupné vracení se. Třeba zase do jiného divadla. Anebo udělám nějaký vlastní projekt. Uvidíme, kam se to ve mně hne. (rozesměje se)

A ty vaše profesní začátky?
Ve mně se, doufám teda, určité dispozice k herectví, zpívání, výtvarnu projevovaly už od dětství.

Co na to rodiče?
Tatínek je realista a někdy i skeptik. Zároveň v jistém smyslu plachý, introvertní, jemný a citlivý člověk. Velice vzdělaný. Myslím, že úsudek, co s těmi mými dispozicemi, spíš nechával na mamince. Ta byla nesmírně umělecky, ale i prakticky založena. Což je nevšední spojení v jedné bytosti, domnívám se. Jí, jak byla i moc senzitivní, to brzy bylo jasné. Viděla, jak se hlásím do různých recitačních soutěží, nebo jak jsem organizovala dětské divadlo o prázdninách v Rožmitále pod Třemšínem. Tušila, že by to mohla být moje cesta, jak být v životě šťastná. Věnovat se něčemu v umění!

Vždycky jsem se nejvíc radovala už v těch dětských produkcích, když se smáli ostatní. Cítila jsem, že je divákům nějak dobře, na chvíli se všichni rozsvítili. Vnímám-li tu proudící energii, můžu to nazvat pozitivní odezvou, to je největší odměna. A je to tak pořád. Takže rodiče mně podporovali v tom, co mně naplňovalo radostí. Za to, ale nejenom za to, jsem jim oběma celej život moc vděčná.

Našel jsem doma časopis Kino z ledna roku 1990, kde je revoluční trojrozhovor s vámi a s vašimi tehdejšími kolegy z Národního divadla – Miroslavem Macháčkem a Borisem Rösnerem. Jak na tu přelomovou dobu vzpomínáte?
Už jsem zapomněla, že jsme dělali rozhovor v téhle trojici. V té době jsme byli všichni v souboru Národního divadla, napříč generacemi plni naděje a radosti z pádu totality. Aspoň já tomu věřila tehdy plně. Byli jsme přítomni u něčeho unikátního po mnoha desetiletích v politické a společenské sféře. Vnímala jsem velikou radost v kolektivním vědomí, až euforii. Třeba silvestr 1989 na Václavském náměstí byl neuvěřitelný! Lidi se chytali za ruce, tvořili řetězce a jako malé děti se radovali. My jsme poskakovali a tančili od muzea až někam k Můstku. Václavské náměstí bylo plný euforických lidí.

Jak jste to prožívala vy osobně?
Já tady měla s tehdejším mým partnerem, hercem Péťou Vackem, pozvané přátele z ciziny. Byli úplně uchvácení z té atmosféry tehdejší lidské sounáležitosti. Když na to vzpomínám teď, tak opravdu jako na obrovský vzmach naděje. Většina z nás to cítila jako velikou šanci žít svobodně, beze strachu, volně cestovat. Bez cenzury! Na mítincích, kam nás posílalo Národní divadlo po 17. listopadu, aby se podpořila blížící se politická změna, jsem se ale někdy styděla mluvit. Bylo mi dvaadvacet. Říkala jsem si: Co mám říkat v mém věku těm lidem? Vzpomněla jsem si na svého dědečka, který byl v roce 1948 vykázaný z Mariánských Lázní, protože nesouhlasil s nastupujícím komunistickým režimem. Vyprávěla jsem tedy, jak jsem vnímala ten jeho příběh. Byl to pro mě totiž příběh o odvaze.

Taky jsem vzpomínala, jak můj tatínek měl doma v gauči spoustu disidentských knih. Zrovna v osmdesátých letech, kdy jsem se dostala na konzervatoř, tatínek zmizel na tři dny. Odvezli ho k výslechům do Bartolomějské ulice. Když tehdejší dobu srovnám s dneškem, tak v současnosti vidím situaci jako velmi komplikovanou na politické i společenské úrovni. Připomíná mi, že lidstvo opakuje ve svém vývoji v různých etapách zdánlivě jiné, ale stejné kruhy.

Vy jste se dostala do Národního divadla díky konkurzu na roli Ofélie do slavné inscenace Hamleta režiséra Miroslava Macháčka?
Ano. Pan režisér tehdy hledal alternaci k Zorce Jandové, která odjížděla v roce 1986 na Expo do Vancouveru.

Bylo těžké nastoupit do již nazkoušené inscenace, navíc tak oceňované?
Ono to bylo taky až euforický! Inscenace byla moc dobře udělaná. Pan režisér tehdy chodil po školách a díval se na různé herecké přehrávky a hodiny. Několik si nás vybral na konkurz. Vzal nás do historické budovy Národního divadla, což byl zážitek. Chtěl, abychom mu zahrály úryvky z našich hereckých rolí na škole. Já tehdy zkoušela milovanou Ondinu s profesorem Dalimilem Klapkou. Tu roli jsem zbožňovala! Druhé kolo konkurzu probíhalo ve Smetanově divadle, kde se Hamlet hrál. Bylo nás už méně a dostaly jsme zadaný text. Tam už byl i noblesní a skvělý František Němec, představitel Hamleta.

Měl pan režisér Macháček pochopení, byl k vám mírnější, když jste přišla do již nazkoušeného a navíc úspěšného představení?
Z vyprávění o něm jsem byla varována, že je úžasný režisér, ale výbušný. Ke mně se choval velice trpělivě. Ale celkově to bylo veliký terno potkat na začátku kariéry takovou mimořádnou a poctivou osobnost.

Takže žádný křik?
Jednou byl, to jsem i brečela, ale ne před panem režisérem, až venku na chodbě. Souviselo to s tím, že jsem zrovna dostala nabídku do televizního seriálu Rodáci u pana režiséra Jiřího Adamce, kde hrál hlavní roli Honza Šťastný. Na kamerových zkouškách mě vybrali jako jeho první lásku Zdeničku Kalvodovou. Když mi to oznámili, hned jsem jim řekla, že zkouším s panem Macháčkem Ofélii. A že nechci nijak narušit tu přípravu v Národním divadle. Aby nevolali kvůli termínům natáčení tam, ale domlouvali se se mnou osobně nebo telefonicky na termínech, které slíbili, že nebudou v časech zkoušení kolidovat.

Jenže pak se přihodilo, že někdo z produkce seriálu zavolal a zeptal se v Národním divadle na nějaký termín. Ten den jsem přišla na zkoušku, měli jsme dělat zrovna Oféliino šílenství. Pan režisér se tvářil jinak než vždycky. Přímo zlověstně se mě zeptal: „Horká! Co jste si to dovolila?“ A to už křičel! Pak vedl dlouhou řeč, ale vůbec mi během ní neřekl, co jsem provedla. Když skončil, celej brunátnej ve tváři mě vyzval: „A teď hrajte!“ Asi si dovedete představit, jak mi bylo.

Asi hrozně...
V tom stavu jsem začala hrát Oféliino šílenství. Paralelně jsem přitom vnímala pana režiséra, kterej najednou nečekaně rychle povstal a začal vykopávat nohou do vzduchu. V duchu jsem si říkala: „Teď přijde a nakopne mě do zadku!“ (směje se). Pak mě poslal do kanceláře. Tam se do mě pustily tři paní sekretářky s tím, jak jsem si mohla dovolit přijmout natáčení v době, kdy zkouším Hamleta s panem Macháčkem. Já jim vše vysvětlovala. Pak jsem vyšla a rozbrečela se. Pan režisér během toho lání v kanceláři prohlásil, že už mně nechce vidět. Nevěděla jsem, na čem jsem. Pociťovala jsem to jako konec světa!

Co na to maminka?
Maminka měla něco jako šestej smysl. Často s přesností dokázala předvídat běh určitých událostí. Pamatuju si, že se mně zeptala, kdy mám mít další zkoušku. Řekla mi: Klid. Připrav se a jdi tam, nikam hlavně nevolej. Neboj se, pan režisér „vychladne“. Měla pravdu. Udělala jsem, jak mi poradila. Příště se na mě pan režisér Macháček od začátku zkoušky usmíval jakoby se nikdy nic dramatického nepřihodilo. A už jsme se pak k tomu ani slovem nevrátili.

Říkala jste mi, že jste chodívala meditovat. Třeba i předtím, než jste oblékla kostým Ofélie?
Ano. Já hledala svoji cestu i v duchovní oblasti od vlastně raného věku. Možná jsem takovej věčnej hledač. Už v dětství jsem četla vždycky večer před spaním v Bibli. Nikdo mě k tomu nenutil. Pak jsem si přepisovala svými slovy, jak jednotlivým odstavcům a podobenstvím rozumím. Prošla jsem kolem čtrnácti let svého věku řadu křesťanských společenství. Nikde jsem ale nastálo nezakotvila. V sedmnácti jsem hodně četla Rudolfa Steinera a jeho spis O poznávání vyšších světů. Ale prakticky všude, kde bylo opakováno, že jenom tato cesta je ta pravá, mi začalo být nějak těsno u srdce.

V rychlém sledu jsem se prokousala zlehka antroposofií, taoismem, budhismem i zenem, abych skončila už v sedmnácti u meditace. V tichu. Beze slov. Od sedmnácti do sedmadvaceti jsem prakticky denně meditovala v tichu do místa duchovního srdce. Při takové meditaci není prostor pro slova. Důležitě je při ní klidné dýchání. S nikým, kromě mého duchovního učitele, který zemřel, když mi bylo dvacet šest, jsem o tom skoro nemluvila. Nebylo potřeba. Byla to moje vnitřní cesta. A přitom jsem se věnovala milovanému herectví.

To vše až do sedmadvaceti, kdy se mi právě na téhle cestě staly určité okolnosti, ale nebylo to meditací. Rozjela se mi silná deprese. Zhruba po čtyřech letech jsem se z toho psychickýho sešupu dostala. A do měsíce přišla nabídka na angažmá do divadla v Mladé Boleslavi. A k tomu přišla nabídka na učení herectví v soukromé škole v Michli. Tu založila žena, které si taky celá léta moc vážím, paní ředitelka Věra Kmochová.

Slepice jako zdroj inspirace. Mají klaunské nelogické myšlení, říká Hybnerová

Duchovní život je opravdu velkou součástí vašeho života dodnes, že?
Určitě ano.

Před chvíli jste mluvila o Bohu a Zdroji. Co je tím Zdrojem?
Domnívám se, že proudění bezpodmínečné lásky v podobě energie určitého druhu světla, které se dá vnímat vnitřním zrakem. Líp to asi popsat neumím. Každá bytost to může vnímat odlišně. Že neexistuje jedna jediná cesta, jak se k duchovnímu poznání dostat. A pokud vědomě neubližujeme ostatním na cestě za tím poznáním nebo cestě k Bohu, to je vlastně totožné. Máme právo volit tu vlastní cestu.

Proč jste na začátku devadesátých let odešla z Národního divadla?
Šéfem činohry se tehdy stal Ivan Rajmont. Od našeho prvního hereckého rozhovoru jsem vnímala, že by bylo velmi těžké se vzájemně lidsky potkat.

Kam jste šla pak?
Do divadla Komedie. To jsem si vyřídila ještě při angažmá v Národním divadle. Pak následovaly tři roky v Divadle za branou II. Otomara Krejči. Hrála jsem postupně na více místech v Praze.

Dnes nejste v angažmá. Nechybí vám pravidelný divadelní provoz?
Cítím, že někdy chybí, pochopitelně. Vždyť jsem v různých divadlech strávila skoro třicet let. Zároveň je pro mě velice těžké pracovat v určitých podmínkách. Teď jsem na rozhraní, kdy se snažím víc propojovat rozum s citem. Směrem k divadlu bych chtěla nakročit. To dítě, ta věčná holka ve mně říká, že není všem dnům konec. A pochopitelně jsem otevřená a ráda bych byla třeba součástí zajímavého natáčení. Ale už jsem nejspíš taky ze starý školy. Měla jsem dvě smutné zkušenosti. (zvážní)

V čem byly špatné?
Je tu takový trend, co se týče koprodukčních natáčení. Možná teď otevřu Pandořinu skříňku. Pokud nemáte hlavní roli nebo větší prostor v tom či onom filmu, nedostanete scénář. Celý štáb je zavázán mlčenlivostí. Chápu, že v dnešní době si tak tvůrci zajišťují, aby nedošlo třeba k elektronické krádeži, když tvůrci připravují látku delší dobu. Ale, když už se točí? Jak k tomu přijde herec, který chce znát příběh, kontext své figury ve vztahu k ostatním ve scénáři. I herci záleží na myšlence poselství filmu! Když je to vnitřní i etická potřeba?

Doufám, že se třeba i díky tomuhle rozhovoru dozví paní režisérka filmu Šarlatán, která mě chtěla obsadit do malé role matky hlavního hrdiny, že jsem jí vzkazovala, aby pochopila, že potřebuju text. Produkční mi řekl: Tahle tendence sem jde. Evo, pokud na to nepřistoupíš, možná si už nezatočíš, protože to tak zejména zahraniční produkce dělají.

Šarlatán nakonec dopadl skvěle! Já ale tehdy po licitování o potřebě scénáře roli odmítla. Vnitřně jsem přes to nepřešla. Když jsem ten film pak viděla v televizi, říkala jsem si: Možná jsi měla dát na pověst Agniezsky Holland. Věděla jsem, že se o ní říká, že je opravdu výjimečná. Ale pak jsem si zase řekla: Vždyť to vnímáš uvnitř jako správný. Nedovedu si představit, že kumštýři jako pan Kemr, Jana Hlaváčová, Jana Preisová a mnozí další, s nimiž jsem kdysi hrála a byli fantastičtí, by na něco podobného přistoupili. Nemoci si přečíst scénář, i kdybych měla hrát žížalu!

Nabídky filmování bez scénáře jste dostala vícekrát?
Nedávno se mi tahle zkušenost zopakovala v nabídce do seriálu pro Neftlix. Já se tentokrát nutila udělat kompromis. Dozvěděla jsem se, že si mě francouzská paní režisérka vybrala z castingu dost krátkou dobu před natáčením. Šlo v tomhle případě o jediný obraz, ale ta situace se dala zahrát zajímavě. A zase ve chvíli, kdy došlo na jednání o scénáři, mi bylo opět řečeno, že nelze.

Dva dny před natáčením jsem nakonec ve stresu docílila, že mi hlavní produkční nakonec text v angličtině poslal. Jenže po týdnu nervů, jednání o tom, proč to nejde, kdy jsem se pokoušela jít proti sobě vnitřně a použít „rozum“ a přijmout tu podmínku, jsem byla tak vysílená psychicky, že jsem ráno napsala, že to dělat nebudu.

Ještě pojďme k seriálu Rodáci. Janovi Šťastnému, který v něm měl hlavní roli, bylo prý naznačováno, že už v televizi práci nenajde, když tu roli odmítne. Taky vám dávali nůž na krk?
Ne. Přečetla jsem si pár scénářů a samozřejmě pochopila, že je to v tehdejší době prokomunistické. Trápila jsem se a přemýšlela, jestli v tom mám fungovat. Jako mladá holka jsem dala na domluvy mnohých lidí z mého okolí. Říkali, že když to odmítnu, zničím si možná úplně nástup do čehokoliv z profese. To byla tehdy možná pravda. Byla taková doba. Já jsem si to omlouvala a zdůvodňovala, možná velmi alibisticky, že tam mám postavu, která není stranička. Že je to holka s osudem, který je docela zajímavý.

Víte, nesu celý život tíhu volby. Cítím velkou zodpovědnost za to, čeho se kdy účastním. Často odmítám třeba i reklamy, pokud ten výrobek neznám. Jak bych se za to mohla postavit a tvrdit, jak je to báječný? Ale ještě k Rodákům. Na druhé straně jsem se tam potkala třeba herecky s většinou výjimečně kvalitních kolegů a kolegyň. A pan režisér Adamec uměl vést herce před kamerou k autenticitě. Kamera a ostatní složky bezvadně fungovaly.

V Rodácích hráli i Rudolf Hrušínský, Radoslav Brzobohatý...
Ano, celá plejáda vynikajících herců. Maminku mi hrála Jiřina Bohdalová, učitele hudby Jaroslav Satoranský. Vynikající herci! Maminku Honzy hrála Jana Hlaváčová.

Já se na ten seriál díval v 80. letech a říkal jsem si, proč už se konečně ta vaše postava nedá s tím hlavním hrdinou dohromady.
To víte, seriál byl vícedílný. Každopádně historie vztahu Petra Vitáska se Zdeničkou procházela až do konce.

Horácké divadlo je na roztrhání, zřídí druhý soubor na pohádky pro děti

Vy jste točila hodně. Kterých filmů si s odstupem opravdu ceníte?
Hodně si vážím Perinbaby. Juraj Jakubisko v ní navázal na to nejlepší, co v oblasti filmu vytvořil do té doby. Moje mladá „zubatá“ neměla paradoxně ve scénáři zase tolik prostoru. Střídaly jsme se v té roli se starou „zubatou“ v podání Valerie Kaplanové. Myslím, že v tom jsme souzněli s panem režisérem. Chtěl až mystickou smrt polidštit. Ukázat ji v různých podobách. Ta role mně nutila přemýšlet o podobách smrti. Taky nám ale velice pomáhaly kostýmy. Ty můžou opravdu herci nesmírně umocnit výraz. A vybrané lokace, kde se natáčelo, byly přenádherné.

Obzvlášť na Slovensku je Perinbaba hodně oblíbená.
To jsem se dozvěděla až po letech, že je to tam tak oblíbená věc jako u nás Popelka s Libuškou Šafránkovou. Hrdá jsem i na Dívku s mušlí pana režiséra Jiřího Svobody, kde jsem se asi poprvé ukázala před kamerou ve dvanácti letech. Měla jsem tam malou roli na základě konkurzu. Tatínka mi hrál Ladislav Frej a maminku Regina Rázlová. Hlavní roli hrála vynikajícím způsobem Dita Kaplanová. Ráda mám i seriál Jaroslava Dudka Laskavý divák promine nebo seriál Hynka Bočana Co teď a co potom.

Vím, že lidé vám hodně připomínají studiové pohádky, mají je rádi.
Já je vůbec neberu jako něco podřadného. Tedy dneska už určitě ne. Jsem ráda, že jsem je dělala i když v té době, kdy jsem většinu z nich natočila, jsem byla trochu nepokorná. Chtěla jsem pořád hrát mrchu. (směje se) Až mi jednou pan režisér Hovorka svěřil dokonce dvě mrchy. Vlastně mi tím splnil moje přání. Když mi přišel scénář, tak jsem si myslela, že je to omyl. Volala jsem do produkce, jestli se nespletli, že mám hrát macechu a ježibabu. Oni mě ujistili, že jsem opravdu tuto dvojroli dostala. Když jsem se pak během natáčení každý den zabývala niterně zlem, tak jsem z toho v podstatě byla hodně vyčerpaná. Šlo o studiovou pohádku Jeníček a Mařenka. Já hrála ježibabu i macechu. Moje tehdejší nepokora dostala na frak. Někteří herci říkají, že negativní role jsou velmi zajímavé na hraní. Já si tenkrát řekla, že už si o ně sama říkat rozhodně nebudu.

Vy opravdu hodně dáte na svůj pocit, že?
Někdy mi to i lidi vyčítají. Kdysi na mě jeden partner už ze zoufalství křičel: „Prosím tě, neříkej mi, co cítíš, ale řekni mi, co si myslíš!“ (Evu Horkou vzpomínka pobaví)

Líbí se mi vaše fotky na sociální síti, kdy řídí auto váš šestaosmdesátiletý tatínek a vy jste vedle něj spokojená spolujezdkyně.
Já důvěřuji všem řidičům, i těm, co dělají chyby. Jedna moje kamarádka mě vezla a občas se jí něco při jízdě nepodařilo. A pochvalovala si: „S tebou se jede tak báječně, já se cítím tak klidná. Málem nás připravím o život, narazím do kandelábru a ty mi nakonec poděkuješ.“ No protože já byla ráda, že jsme dojely.

S tatínkem máte pěkný vztah. Stále ho překvapujete?
A víte, že si myslím, že už ani ne? Ale na druhý straně jsem fakt docela exot, takže okolí říká, že je neuvěřitelně vnitřně silnej. Vážím si ho moc! On je stará škola, stárne do moudrosti. Je rozvážnej, vzdělanej, hodně přemýšlivej a velice hodnej. Miluje knihy. Třeba Karla Čapka. Zároveň jeho celoživotní láskou je fotbal. Fandí Spartě. A má velikej smyl pro humor, takovej anglickej! Máme se opravdu moc rádi. Je fantastickej. Přežil se mnou všechny mý životní kotrmelce. A že jich bylo!

Maminka nám umřela v roce 2005, bylo jí osmašedesát. Měla jsem tehdy o něj obavy, celoživotně ji miloval a miluje dodnes. Naučil se pak vařit podle jejích receptů, ona byla skvělá kuchařka. On už je teď stejně bravurní. Když přijede třeba brácha Jára s rodinou na návštěvu, nikdy nemůže chybět tátův vynikající guláš. To už je i takovej rituál. Je to jistota, stejně jako jeho štrůdl. Všichni se vždycky na to těšíme. Všimla jsem si, že někdy si při vaření povídal s maminkou, hlavně první rok po jejím odchodu z fyzickýho těla. Takže my vlastně nejsme v některých věcech a vnímáních možná zase tak odlišný. A hlavní je stejně vzájemná láska. Ta mezi námi funguje!