Ostravská Manon Julese Masseneta v Plzni bez francouzského šarmu
Příběh Manon se na plzeňské scéně objevuje poměrně krátce po baletní podobě tohoto tématu. V letech 2017–2019 se hrála ve Velkém divadle baletní inscenace Manon choreografa Filipa Veverky na hudbu Alexandra Glazunova. Operní podobu Prévostovy novely viděli diváci v Plzni naposledy v letech 2007–2008, kdy mělo divadlo na repertoáru Manon Lescaut Giacoma Pucciniho (připomeňme ještě předchozí inscenaci v DJKT v roce 1969 v hudebním nastudování Jiřího Kouta). I poslední inscenaci Manon Julese Masseneta si mohou Plzeňané pamatovat, hrála se v roce 1981 v Komorním divadle v hudebním nastudování Josefa Chaloupky (jednalo se o druhé poválečné uvedení tohoto titulu v Plzni). Nyní je Massenetova opera uvedena na jevišti Velkého divadla a ve francouzském originále.
Když abbé Prévostovi vyšel v roce 1731 v Holandsku sedmý a poslední svazek Mémoires et aventures d’un homme de qualité qui s´est retiré du monde – Paměti a dobrodružství urozeného muže, který se zřekl světa s novelou Příběh rytíře des Grieux a Manon Lescaut, jistě netušil, jaké popularity dosáhne. Tím spíše, že v době svého vzniku byla tato románová novela vnímána jako dílo o ženské sexualitě a po vydání v témže roce v Paříži byla ve Francii zakázána. Kniha se však rychle stala velmi oblíbenou a šířila se nezákonně. V edici z roku 1753, už s titulem Manon Lescaut, Prévost vyretušoval příliš skandální detaily a do díla dokonce včlenil moralizující vysvětlivky. Popularita jeho Manon dále rostla a svou nesmrtelnost nalezla i na divadelních prknech. V roce 1830 měl premiéru balet Manon Lescaut Fromentala Halévyho. V roce 1856 zkomponoval operu Manon Lescaut na libreto Eugèna Scribea Daniel-François-Esprit Auber a jeho úspěšné dílo se stalo trvalou součástí repertoáru scén ve Francii i v Německu až do konce 19. století. Do doby, než je zastínily dvě nové operní podoby téhož tématu. Massenetova Manon měla premiéru v roce 1884, Manon Lescaut Giacoma Pucciniho 1893. Čtvrtou operní podobu Manon vytvořil roce 1952 s názvem Boulevard Solitude Hans Werner Henze, který přenesl děj do současného francouzského velkoměsta. Massenetovu hudbu nejen z této opery upravil pro baletní verzi s názvem Manon britský skladatel Leighton Lucas a v choreografii Kennetha MacMillana měla premiéru v Londýně 1974 (po soudních sporech s Massenetovými dědici v 90. letech je v Evropě uváděna pod názvem L’histoire de Manon). Manon přitahovala i naše umělce, verše jí věnoval například Jaroslav Vrchlický či Jiří Mahen a 7. května 1940 měla v pražském divadle D 40 premiéru slavná veršovaná hra Vítězslava Nezvala Manon Lescaut (v Plzni se hrála naposledy v letech1964 a 1988). Z Nezvalovy hry vytvořil v roce 1975 skladatel Jindřich Brabec muzikál.
Abbé Antoine-François Prévost d´Exiles („exilový převor“) – řeholník, voják, spisovatel, vydavatel a překladatel – prožil život, který by vystačil na košatý dobrodružný román. Narodil se v kraji Artois do měšťanské rodiny roku 1697, studoval a pobýval střídavě v klášterech jezuitů, u vojska, na útěku a v několika exilech, nejprve v Holandsku, kam odešel z neznámých důvodů, a v roce 1720 se uzavřel v klášteře benediktinů v Normandii. „Nešťastný konec příliš něžného závazku mě nakonec přivedl do hrobu. To je jméno, jež dávám ctihodnému řádu, do něhož jsem se šel pohřbít a v němž jsem zůstal po jistou dobu tak mrtev, že rodiče a přátele nevěděli, co se se mnou stalo,“ vysvětloval svůj krok sám Prévost. Benediktinských klášterů vystřídal několik, roku 1726 byl vysvěcen na kněze, z pařížského kláštera však v roce 1728 utíká, je na něj vydán zatykač, prchá do Anglie a vycházejí první čtyři díly jeho Mémoires et aventures d´un homme de qualité qui s´est retiré du monde. Odchází do Holandska, odtud zpět do Anglie, je znovu krátce vězněn, vydává v Londýně časopis Pour et Contre a do Francie se vrací v roce 1734. Neminul ho další exil – Brusel a Frankfurt. Po návratu do Paříže překládá, rediguje Journal étranger a když roku 1762 získal převorství v Gesnes, trávil svůj život v Saint-Firminu, kde v roce 1763 umírá. Je překvapivé, kolik z jeho životních peripetií se odráží v příbězích Des Grieux. Proto je jeho román mnohými literárními historiky vnímám jako částečně autobiografický a procítěnost Prévostových řádků jim dává za pravdu. Faktem je, že se v něm odráží i doložený příběh vojáka, jenž následoval svou milou do Ameriky, a osoba Tiberge, jež je v románu rytířovým obětavým přítelem, je historicky doložena. Vzhledem k detailnímu zachycení rysů tehdejší společnosti v době regentství Filipa Orleánského s její rozmařilostí, s jejím přístupem k lásce vůbec, kde dívkám byla cesta vydržovaných žen často jedinou možností obživy, společnosti s hernami a falešnými hráči, je kniha chápána jako předpolí realistických románů Honoré de Balzaca.
Prévostova mladičká šestnáctiletá Manon ani o něco málo starší rytíř Des Grieux si nezískávají čtenářovy sympatie snadno. Vášnivá láska Des Grieux k povrchní, po penězích a luxusu bažící dívce přivádí nadaného mladíka z dobré rodiny na scestí rychle. Společně tajně prchají z hostince v Amiens do Paříže, aby Manon nemusela vstoupit do kláštera, kam ji posílají rodiče, v Paříži spolu žijí nesezdáni. V touze zajistit dívce blahobyt propadá Des Grieux vlivu jejího amorálního bratra. Účastní se podvodů na bohatých Manoniných milencích, živí se jako falešný hráč. Manon jej v okamžiku, kdy ztrácí peníze, opouští, znovu se k němu vrací, jedná bez skrupulí a bezohledně. Sama říká, když mu za sebe posílá jako náhradu jinou dívku, která ho má „povyrazit“, že „věrnost, kterou od vás žádám, je věrnost srdce“. Oba jsou vězněni, druhé uvěznění zosnované podvedeným milencem a zpečetěné otcem Des Grieux je už pro Manon osudné. Je odsouzena k deportaci do Ameriky. Des Grieux ji věrně následuje. Čtenářovo odpuštění a pochopení nalézají milenci v zásadě až v závěru knihy, kdy drsný transport, prožité utrpení a obětavá láska Des Grieux otevírají Manon oči, přemůže ji hloubka citu, očišťuje ji, čímž je očištěn i mladý muž sám. Milenci nalézají klid ve společném životě ve skrovných podmínkách právě vznikajícího, tehdy ještě francouzského, Nového Orleansu. Žijí zde nuzně, ale svobodně a volně jako vážení občané. A právě v okamžiku, když se rozhodují zlegalizovat svůj společný život, dochází ke zlomu – jeden z místních osadníků uplatňuje nárok na Manon. Dojde k souboji mezi ním a Des Grieux, rytíř soka zraní a v domnění, že jej zabil, prchají s Manon do divočiny, aby našli azyl v anglických osadách. Dívka však náročnou cestu nevydrží a umírá, zraněný Des Grieux je nalezen na jejím hrobě polomrtvý vyčerpáním. V New Orleansu žije pak do té doby, než ho zde nalezne Tiberge a společně se vrátí do Francie. Tolik Prévost.
Jednotlivá zpracování jeho příběhu mají hlavní osu shodnou, ale tu více, tu méně se odchylují od literární předlohy, liší se výběrem scén, pojetím postav (vesměs jsou při líčení Manonina charakteru k dívce milosrdnější než Prévost), a také vyústěním – Massenetova Manon umírá ještě před deportací do Ameriky. Z celkem čtyř operních podob Prévostova díla jsou trvalou součástí běžného operního repertoáru dvě – Massenetova a Pucciniho. Přitom Auberova Manon Lescaut z roku 1856, poslední opera tohoto autora, je vyzrálým a působivým dílem.
Role Manon je zde ryze koloraturní, technicky velmi náročná a silně exponovaná, její koloratury nejsou prázdnou exhibicí, ale skutečným výrazovým prostředkem; všechny postavy opery jsou charakterově a psychologicky vypracované, hlavní role s vývojovým obloukem. Dnes je bohužel uváděna jen výjimečně (například působivá inscenace v Opéra-Comique de Paris 1990, Wexford Festival Opera 2002), oblibu si však udrželo Manonino sólo z finále 1. dějství C’est l’histoire amoureuse, také známé jako L’éclat de rire nebo Laughing Song, které zařazují do recitálů jako ukázku své vytříbené techniky koloraturní sopranistky. Auberova opera vyžaduje kromě vyspělé pěvecké techniky od pěvců i dokonalé zvládnutí jevištní mluvy, protože dílo obsahuje četnou prózu přímo navazující na zpěvní party. Massenetova Manon už prózu využívá jen sporadicky, především jako melodramy zakomponované do hudebního toku, Pucciniho drama mluvené vstupy vůbec nemá. Je podstatně syrovější než Massenet. Když se Puccini v roce 1889 rozhodl komponovat v Manon Lescaut stejnou látku jako Massenet, prohlásil: „Massenet ji vnímá jako Francouz, s pudrem a menuety. Já jako Ital v ní nacházím především prudké vášně.“
Massenetova Manon měla premiéru v pařížské Opéra-Comique v lednu 1884, setkala se s mimořádným úspěchem a během dalších 75 let dosáhla na této scéně přes 2000 repríz. Přestože nese označení opéra comique, patří mezi lyrická dramata, která jsou přiblížením komické opery ke grand opéra, podobně jako Gounodův Faust. Ačkoliv vlivy Richarda Wagnera nejsou v tomto díle tak patrné jako v jen o málo pozdějším Wertherovi (premiéra 1892), je hudební tok v Manon přerušován jen zřídkakdy, uzavřených árií a výstupů je minimum; významný je recitativ, už od časů J. B. Lullyho důležitý způsob přednesu francouzského textu. Massenet využívá širokou škálu výrazových prostředků, jeho hudba je francouzsky vylehčená, plná dynamických nuancí, prolínajících se hudebních témat a je jedním z milníků na cestě k impresionismu.
Ostravská inscenace Massenetovy Manon je na jeviště Velkého divadla přenesena se vším všudy. V téže režii Jiřího Nekvasila, hraje se na scéně Daniela Dvořáka v kostýmech Simony Rybákové, jen hudební složka je plzeňská.
Jiří Štrunc řídil orchestr přesně, i souhra s jevištěm byla velmi dobrá. Prévostovi hrdinové mají v sobě hodně bouřlivých vášní, žili však v době racionalismu, což se projevuje jak ve stylu literární předlohy, tak i v noblesnosti a umírněnosti Massenetovy hudby, z jejíhož výrazového bohatství nacházíme v tomto hudebním nastudování jen zlomky. Lyrická hudba s její francouzskou lehkostí a finesami je provedena příliš dramaticky jako opera pozdně veristická s téměř wagnerovskou hutností, často ve vyšší až vysoké dynamické hladině bez potřebného odstínění, byť skladatel piana a pianissima předpisoval. Je to Massenetova hudba v pucciniovském balení bez francouzského šarmu.
Snaha o přehnané zvýrazňování emocí se nepříznivě promítla také do výkonů sólistů. Do hlavních rolí byli přitom obsazeni zkušení pěvci – Jana Sibera, držitelka Ceny Thálie právě za roli Manon v této ostravské inscenaci, a Mickael Spadaccini jako Des Grieux. Především tenorista, disponující krásným pružným hlasem, je na nejlepší cestě k tomu, aby vytvořil v Plzni i po pěvecké stránce plně přesvědčivou postavu nešťastného rytíře, nebude-li zbytečně dramatizovat výraz ve vyšší poloze. Jana Sibera má pro roli Manon ideální předpoklady, celkovému přednesu by ovšem prospělo vylehčení hlasu. Jakub Hliněnský je hlasově i výrazově pro roli Lescauta, u Masseneta bratrance Manon, dobře disponován, podobně jako Miloš Horák pro postavu Hraběte Des Grieux. V rolích nových milenců Manon se dobře uvedli nadějný Daniel Kfelíř jako De Brétigny a Jan Maria Hájek jako Guillot de Morfontaine. Tercet společnic těchto dvou boháčů, Poussette, Javotte a Rosette – Zuzana Koś Kopřivová, Ivana Šaková, Jana Piorecká – byl hlasově a celkovým provedením nevyrovnaný, dominovaly mu ostré výšky Zuzany Koś Kopřivové. Hostinského spolehlivě vytvořil Jevhen Šokalo, ze dvou gardistů na sebe příjemně upozornil Martin Švimberský.
Sborům (sbormistr Jakub Zicha) by prospěla větší odlehčenost zvuku.
Jiří Nekvasil situuje dílo cca do 60. let 20. století. Na časové posuny je dnes publikum zvyklé, i když narážejí na reálie. To je také problém Manon: v 60. letech už nebylo obvyklé, aby rodiče posílali své šestnáctileté děti proti jejich vůli do kláštera, nejezdilo se v kočárech a především se padlé a zločinné ženy nedeportovaly do Ameriky, aby dělaly společnost tamějším osadníkům. Přesto lze docílit i při časovém posunu tohoto díla plně přesvědčivého scénického provedení. Nezbytnou nutností je ovšem důsledná režie v souladu s hudbou, pečlivě a čitelně narežírované scény a dodržení detailů, aby byl děj uvěřitelný a přesvědčivý. Dokladem toho je po všech stránkách velmi zdařilá inscenace ve vídeňské Staatsoper z roku 2007 režiséra Andreie Șerbana.
V Plzni je scéna Daniela Dvořáka symbolická a postmodernistická, celkově má spíše industriální ráz a s lyrickou, poetickou hudbou příliš nekoresponduje. V prvním obraze prvního dějství je jeviště uzavřeno maketou fasády hostince, hraje se tedy v zásadě takřka na forbíně, sbor je po stranách a v hledišti. Prostorné tmavé schodiště, které je hlavním prvkem scénografie a rozčleňuje plochu horizontálně, se objeví ve druhém obraze a zůstává až do konce. Je ale spíše na obtíž – dává celku jednotný neosobní charakter. Na plošinku zakomponovanou na jednu stranu schodiště je situován pařížský pokojík Des Grieux a Manon, také kazatelna Des Grieux v klášterním obraze. Dodané drobné atributy jen stroze charakterizují změnu prostředí.
Nekvasilova režie stejně jako scénografie pracuje s náznaky, nastíní, ale nedokončí. Není důsledná, a tím se oslabuje účinek díla. Manon obdivuje luxus tří dam Poussette, Javotte a Rosette v hostinci v Amiens, leč ženy jsou oblečeny zcela fádně, žádné šperky nemají; bohatý Guillot de Morfontaine vypadá jako obchodní příručí. Scénu odvlečení Des Grieux z podkrovního bytu v Paříži (děje se navíc na silně ztemnělém jevišti) nenarežíroval Jiří Nekvasil vůbec, rytíř jen pobíhá v otočných dveřích a Manon sama stojí s radostnou tváří ve stylizovaném pokojíčku – drama této scény a její vyústění je fakticky anulováno. V samotném finále před deportací Manon do Americky a její smrtí je dívka k Des Grieux v rozporu s libretem spouštěna z provaziště zavřena v kleci, slova rytíře, kdy ji vybízí k útěku, jsou tedy nesmyslná. Že nezemře v jeho náručí, je už nasnadě. Herecké pojetí se soustředí spíše na vnějškové projevy. Rytmické pohupování sboru ve scéně herny působí muzikálově (choreografie Jiří Pokorný). V inscenaci je zachována malá část z rozsáhlých baletních scén, v režijním konceptu však zcela zapadla.
Massenetova Manon je se svými pěti dějstvími a šesti obrazy dlouhá opera; že se v běžném operním provozu krátí, není nic neobvyklého, i ostravsko-plzeňská inscenace se hraje se škrty. Mohlo by jich však být ještě víc. O premiéře odešlo z 1. balkonu úderem 22. hodiny několik diváků, aby stihli dopravu, konec však ještě nebyl.
Premiérové publikum, které nespěchalo, bylo soudě podle závěrečného potlesku spokojeno. Při příchodu inscenátorů se však ozývalo bučení. Dlužno říci, že byť lze mít k režii a scénografii výhrady, rozhodně tato inscenace patří v současnosti k těm nemnoha, jež se v jevištním ztvárnění drží autorova originálního děje, zachovávají charaktery postav, dílo nedeformují a mají také jednotnou vizuální stránku (ať se nám líbí či nikoliv). A to je její výrazné plus. Jestliže se v příštích reprízách podaří dosáhnout i větší kultivovanosti pěveckého projevu, výraznějšího dynamického odstínění a tempové vyváženosti, bude to ku prospěchu této produkce, účinkujících i publika, které pak získá odpovídající představu o kráse a kvalitách Massenetovy opery.
Jules Massenet: Manon
Premiéra 21. října 2023
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Velké divadlo
Tvůrci
Libreto: Henri Meilhac, Philippe Gille
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc / Jiří Petrdlík
Režie: Jiří Nekvasil
Výtvarník scény: Daniel Dvořák
Výtvarník kostýmů: Simona Rybáková
Mistr světel: Jakub Sloup
Choreografie: Jiří Pokorný
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Sbormistr: Jakub Zicha
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Asistent režie: Josef Doležal
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová
Jazykový poradce: Sylva Nováková
Obsazení
Manon: Soňa Godarská / Jana Sibera
Des Grieux: Luciano Mastro / Mickael Spadaccini
Lescaut: Jiří Hájek / Jakub Hliněnský / Daniel Kfelíř
Hrabě Des Grieux: Miloš Horák / František Zahradníček
Guillot de Mortfontaine: Jan Maria Hájek / Peter Svetlík
Pan de Brétigny: Robin Červinek / Daniel Kfelíř
Poussette: Zuzana Koś Kopřivová / Radka Sehnoutková
Javotte: Daria Guliaeva / Ivana Šaková
Rosette: Jana Foff / Jana Piorecká
Hostinský: Jevhen Šokalo
Dva gardisté: Martin Švimberský, Batsuuri Tsend-Ayush
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Balet DJKT
Statisté
Recenzované obsazení v případě alternace zvýrazněno tučně.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
