Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Malíř, herec, ředitel, manažer a nyní opět malíř. To je životní okruh letošního jubilanta Karla Černého ze Žďáru nad Sázavou.
Nedávno Galerii na Staré radnici ozvláštnila jeho výstava s názvem Tváře. Přináší nejen portréty slavných herců a zpěváků, ale i řadu obrazů žďárských starostů. A to je pro návštěvníky zajímavé. 

Výstava se koná k autorově jubileu. Ke svému koníčku se vrátil po zdolání životní cesty plné výzev. 
„Je to neuvěřitelné, ale tento rok by se mi měl naplnit osmý křížek,“ usmívá se štíhlý vitální muž. Je přesvědčen, že život není o věku, ale o tom, co se v něm odehrává. 
„Ještě bych chtěl něco dokázat, tak uvidíme, jak dlouho mě tu Hospodin nechá,“ očekává. 

Bez nadsázky lze říci, že tento žďárský patriot byl po dlouhá desetiletí spolutvůrcem kulturního dění města, podporovatelem divadla, hudby a vizuálního umění.
Jedním svým počinem se Karel Černý obzvlášť zapsal do historie. Před zhruba půlstoletím prosadil stavbu tehdy nejmodernějšího a největšího kulturního domu na Vysočině. 

Karel Černý přišel na svět ve válečném roce 1943, a jak zdůrazňuje, je jedním z posledních žďárských rodáků. Později již ženy mířily do novoměstské porodnice. „Ale já se narodil za války mamince ještě doma, za pomoci zdejší porodní báby Jankové,“ usmívá se. 
Od dětství Karel miloval kulturu. Jako žák účinkoval v dětském divadle, které ve městě provozoval Závodní klub ROH. 

Později se jako student žďárské jedenáctiletky stal ochotníkem. K divadlu si přibral i malování a muziku, dokonce hrával v orchestrech. Vzpomíná, jak se jednou přijel na žďárské divadlo podívat zástupce brněnské JAMU a Karlovi učinil nabídku. „Ale odmítl jsem, netroufal jsem si,“ ohlíží se. 

Jako spousta žďárských mužů nastoupil v nových strojírnách a slévárnách. „Pracoval jsem na odbytu investičních celků, jezdil do ciziny a hovořil čtyřmi jazyky. Bylo to období, kdy se mi dařilo,“ vzpomíná. A právě tehdy Karla Černého oslovil předseda tehdejšího ROH Žďasu, zda by se neujal kultury v Jednotném klubu pracujících (JKP). 

„Kultura mne velmi lákala, a tak jsem do toho šel. Do nejistoty. Ale to je podobné jako s děvčicou,“ směje se. „Také jdete do nejistoty, ale prostě ji chcete,“ poukazuje.
A když už se vzdal tak dobrého jobu ve strojírenství, chtěl nový vedoucí kultury něco dokázat. Jenže tehdy panovaly ve staré sokolovně hrozné podmínky, myši tu prý běhaly i za bílého dne. 

Kvůli špatnému stavu sokolovny museli Žďáráci roky dojíždět na plesy do hamerského kulturního domu. Ženy v dlouhých róbách a muži v kvádrech šlapali v zimě skoro čtyři kilometry sněhem. 
A tak začal smělý vedoucí kultury tlačit, aby se namísto plánovaného domu služeb postavil v okraji nového sídliště Libušín kulturní dům. 
Jen pro představu, byla 70. léta, doba tvrdé normalizace.

„Obcházel jsem tehdejší funkcionáře a trvalo mi pár let, než jsem je přesvědčil,“ ohlíží se. 
Nakonec se záměr podařilo prosadit. Karel Černý nikdy nezapomene na větu, kterou mu tehdy řekl nejvyšší komunistický funkcionář na Žďársku, Rudolf Hegenbart: „Seš mladej a možná budeš i chytrej.“

A tak nadšenci okolo Černého rozjeli projekt. „Samozřejmě to musela být stavba poplatná době, ale mým cílem bylo postavit zařízení opravdu takové, kde by se kultura dělala jinak než doposud,“ říká.

Skoro pět let trvalo vyřídit povolení na stavbu, Karel Černý jezdil do Brna a do Prahy a vyřizoval a urgoval. Studii moderního kulturního zařízení vytvořil v roce 1977 architekt Milan Blahut, který o sedm let později dodal i projektovou dokumentaci. 

Pak se skoro dalších pět let stavělo. „To mi bralo veškerý čas. Musel jsem skončit s malováním, hraním v orchestrech i s divadlem,“ říká. 
A jak se to tehdy bývalo, přijímaly se závazky k různým událostem, jako byla např. VŘSR. Stavaři museli akci stihnout do termínu. Výhodou nového kulturního domu bylo i to, že stojí poblíž centra a z okolních sídlišť to sem je blízko. 

Vedle velkého sálu s mobilním hledištěm, prostorným foyer a restaurací se v dalších patrech nachází učebny a zrcadlový sál pro volnočasovou činnost a kanceláře. 
„A i když kulturní dům vzniknul v době, která nemá zrovna dobré renomé, vnímám jej jako povedený. Ten ,barák´ zde stojí dodnes a dělá Žďárákům krásnou práci,“ uvádí první ředitel kulturního domu. Občas se sem rád za přáteli vrací.

V 90. letech Karel Černý zaplul do trochu jiných vod. „Vybudoval jsem agenturu podnikající v oboru grafiky a propagace. Po čase jsem postavil firmu ve Velké Losenici a pro nadnárodní společnost jsme vyráběli nemocniční zdravotnické prostředky. Já jsem takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu,“ směje se. 
Když Karlu Černému přišla sedmdesátka, řekl si, že už toho bylo dost. Firmu prodal a vrátil se ke svým koníčkům. 
Portréty vytváří posledních asi šest let a velmi jej baví technika suchého štětce. Coby ředitel DK se znal se spoustou herců a zpěváků, kteří ve Žďáře vystupovali. Dostal nápad je zachytit. 

Samozřejmě mu nikdo neseděl modelem, vycházel z fotografií a dojmů, jaké na něho osobnosti udělaly. Fotografii zcela nekopíruje, ale vytváří svoji syntézu. 
„Každá osobnost je jiná, a pokud mě její tvář osloví, prostě ji namaluji. Zvýrazním to, co od ní očekávám,“ říká. 
Černého Tváře se tak smějí, šklebí, jsou smutné, vážné, zaujaté...

Kdo měl co do činění s portréty, ví, že jejich tvorba není nic snadného. Výraz dokáže změnit i jediná čárka jinak.
„Já ale nedělám z malování žádnou vědu. Výstava Tváře má svoji osobitou formu,“ říká Karel Černý. 
I do tvorby portrétů dnes zasáhla moderní technika. Byť tradiční způsob, kdy figurant sedí portrétistovi opakovaně modelem, se ještě ve školách učí, většina výtvarníků si dnes pomáhá fotografií. 

„Má to tu výhodu, že když přenesu fotku do počítače, mohu si na obrazovce zvětšit potřebné detaily. A pak ještě záleží, jak toho člověka vnímám, a zvýrazním některé jeho rysy,“ vysvětluje autor.

K zajímavému konceptu portrétů osmi žďárských starostů říká, že všechny osobně zažil. 
Nabízí se tak otázka, který starosta se Karlu Černému maloval nejlépe.

„Dobře se mi maloval ten současný. Podle mne je Martin Mrkos takový optimista. Dobře se mi maloval i předseda MěNV Antonín Bubák. To je ten, kterému vyčítají, že zboural náměstí. Ale já jej pamatuji i tak, že se snažil pro město něco udělat, a taky udělal,“ říká Karel Černý. 

Když se mu prý dostala do rukou fotka předchozího starosty Zdeňka Navrátila, zvažoval, zda jej zvěční i s jeho typickou náušnicí v uchu. „Ale pak jsem to udělal. Chtěl jsem být pravdivý,“ míní závěrem Karel Černý.
 

Diskuze k článku