Bonbonek na cestě - Pohoda

Ráno jsem nespěchala, čekalo mě jen 16 km. Nová kamarádka Katka se chtěla nechat převézt přes řeku do Španělska a pokračovat pobřežní cestou, já měla v plánu jít cestou podél řeky do vnitrozemí. Ráno mě potěšila zprávou, že si to rozmyslela a půjde stejnou trasu jako já. Sedly jsme si vzájemně, byť je skoro o 10 let mladší než já. Je zvláštní, že všechny mé zdejší souputnice - Němka, Korejka i Katka - byly ženy kolem čtyřicítky. Asi nějaká karma, protože tu všichni věříme na to, že žádná setkání na pouti nejsou náhodná a že si navzájem máme něco předat. Mně se ve 40 letech obrátil život vzhůru nohama, a tak mě to možná touto formou do té doby vrací.

Ráno rozjíždíme pozvolna. Ubytko není se snídaní, ale má kuchyňku a co je v ledničce, smí se za dobrovolný příspěvek použít. Mrknu do ledničky, uvidím vajíčka a mám jasno. Udělám pro obě míchaná vajíčka. Katka ještě lenoší v posteli a má nabídka ji mile potěší. Snídáme a povídáme, když je nám taktně naznačeno, že check-out je v 9 hodin. Jsme na ubytku už poslední a Katka říká, ať klidně vyrazím, že se potkáme na trase a nejpozději v ubytku, které si objednala stejné jako já. Z toho pochopím, že nechce jít celou cestu společně, což je fajn, když jeden umí naznačit a druhý pochopit.

Nevadí mi to a vyrážím. Koupím si čerstvou broskev a vychlazenou plechovku Coly, kterou ukládám do batohu na chvilku, kdy začnou docházet síly. Dnes je slunečno, dost teplo a po cestě málo stínu. Když přicházím v prvním městečku uličkou ke kostelu, začnou znít zvony. Říkám si, to je super uvítání. Vejdu do kostela a zjistím, že za hodinu bude mše. Zvony tedy nevítaly mě, ale zvaly věřící na mši. Když zvony dozvoní, začne z reproduktorů na kostele hrát tradiční portugalská poměrně veselá hudba. Asi jsou tu pokrokoví kněží, kteří ví, jak v dnešní době přitáhnout farníky na mši. V kostele se na chvíli posadím a přede mnou sedí jen jedna starší paní, která se po chvíli zvedne a já vidím, že je oblečena ve svátečním kostýmku. Říkám si, že je fajn, že lidi i dnes návštěvu kostela berou jako slavnostní událost. Míjím ji, když si jdu vyfotit oltář více zblízka a všimnu si, že jde ke květinám, které jsou nedaleko naaranžované. Když se vracím, vidím ji, jak si dva odlomené karafiáty strká do kabelky. Tak jsem byla svědkem krádeže přímo ve svatostánku, Bohu na očích! Jak dlouho si pak paní odříkávala Zdrávas Mária nebo Otčenáš, netuším.

Díky mé zastávce mě dochází Katka a vydáváme se dál už společně. Tempo máme podobné, každou bolí něco jiného, ale při hovoru nám cesta rychle ubíhá. Stoupáme od řeky do kopečka a míjíme zajímavé stavby a kostely, kocháme se výhledy. Cca kilometr před cílem cesty narazíme na jedinou restauraci široko daleko. Už jsme probraly spoustu témat, ale ještě jsme se nebavily o práci. Tak se ptám, co dělá a po chvilce zjišťujeme, že děláme obě ve stejném oboru podobnou práci a že máme i společné známé, moje bývalé kolegy. Tak se smějeme, že si celý den povídáme o všem možném a nakonec zjistíme, že byť ona z Olomouce a já z Prahy, máme toho tolik společného.

Na ubytku nás přivítá velmi milý majitel. Máme přidělen pokoj pro čtyři a ještě nevíme, kdo budou naši spolu nocležníci. Přijímáme nabídku pana domácího na večeři a hodně si užíváme, když pět holek sedí u jídelního stolu, z kuchyně se line vůně a s nádobím tam chrastí chlap! Společnost nám dělají tři holčiny z Německa, cca dvacetileté. Některé z nás si objednaly menu vegetariánské a některé s masem. Díky tomu se pomalu rozjíždí konverzace na téma životní prostředí a vše, co s tím souvisí.

Jedna z Němek je veganka, protože zvíře je přítel a přátele ona nejí. Říkám OK, ale proč nejíst vajíčka s nepít mléko? A tak se obšírně dostáváme k detailům negativního působení člověka na planetě a v angličtině je to tedy dobrá rozcvička. Mám trochu černé svědomí, protože sice třídím odpad a pohybuji se převážně veřejnou dopravou, ale jinak žiju celkem tradičně a jím vše, co mi chutná, i když postupem času stále méně chci, aby maso připomínalo svoji původní podobu. Je to trochu pokrytecké, což jsem si uvědomila už během dne, kdy jsme s Katkou vedly konverzaci na toto téma. Já holka z města nemohla pochopit ji, holku, co měla prarodiče na statku, když mi vyprávěla, že si na jaře vždy s rodiči pořídí čtyři jehňátka, ty jim spásají trávu na zahradě místo sekačky a na podzim je zabijí.

Každopádně, poté co jsme s Němkami uzavřely rozhovor na téma, že když nebude nikdo využívat k ničemu hospodářská zvířata, nikdo je nebude chtít chovat a mohly by tak úplně vyhynout, jsme se odebraly každý po svém. Sedím na terase, když v tom přijde Němka veganka, co nejvíce hájila práva zvířat a hledá pana domácího. Ptám se, co potřebuje a ona, že mají v koupelně pavouka. To se mi nezdálo jako zas až tak velký problém. Ale jen do doby, kdy jsem se začala dotazovat na jeho velikost, protože ta mne doma v Čechách zajímá u pavouků jako jediná. Odpověděla, že velký není, ale že neví, jestli to není jen pavoučí baby a taky jestli není jedovatý.

Pana domácího jsme neobjevily, tak jsem šla za Katkou s dotazem, zda trpí arachnofobií. Odpověděla, že ne a přidala se k nám. Tři ženy se tedy vypravily na jednoho pavouka. Celkem nevelký pavouk seděl spokojeně v míse bidetu. Odhadovala jsem, zda by při spláchnutí prošel dírkou v odpadu. Výsledek byl nejistý. Druh nerozpoznal ani Google, tak jsme to s tou jedovatostí nebyly schopny rozhodnout. Katka měla zřejmě podobné myšlenky, protože mi Česky pošeptala, že by ho normálně spláchla, ale že před touhle animal friendly Němkou se toho neodváží. A teprve v tu chvíli jsem pochopila rozsah problému. Nešlo primárně o to pavouka zneškodnit. Pokud by byl nejedovatý, bylo záhodno ho odchytit a přemístit ven. Pokud by však jedovatý byl, manipulace s ním by byla o něčem úplně jiném a hlavně neradno riskovat, že by se vrátil. Také jsem nechtěla vypadat jako necita, ale ani jsem nechtěla trávit drahocenný večerní čas řešením věci, která se mohla vyřídit během chviličky. Naštěstí přišla další z Němek vybavena kelímkem a papírem a nás z této situace vysvobodila. Pavouk skončil na zahradě a já zadoufala, že mu cesta zpět do domu bude trvat déle, než náš pobyt tady!

Pozdě večer nám pokoj obohatil další nocležník, mladý muž s kufrem, bůhví co tu dělá, ale Camino zjevně nejde. Usínám před půlnocí a spím dobře, protože je to tu prostě docela “all friendly”.